Giňa, Andrej

rozhovor beletrie zahraniční

Tak jsem si od mámy nechal vyprávět a zapisoval jsem to...

Gádžové nás dřív brali
Rozhovor s romským spisovatelem Andrejem Giňou

- Odkud jste?
- Z Rokycan. Ale narodil jsem se na východním Slovensku. Žili jsme na horním konci vesnice v těsném sousedství gádžů. Ve čtyřicátým druhým v létě přijeli hlinkovci s krumpáčema a rozbourali nám domy. Museli jsme všechno postavit znova dva kilometry za vesnicí, ale už to byly jen takové chatrče. Zajímavý je, že v okolních vesnicích Romy nevyháněli, jen u nás byli gardisti nějaký horlivý. Přišli jsme o krásný stavení a táta o dobrou práci.

- Co dělal váš otec?
- Byl kovář a taky velice dobrej muzikant, v celým okolí vyhlášenej primáš, houslista. Měl štěstí, náhodou ve vedlejších obcích kovář nebyl, takže práce měl dost. Dům jsme měli jako gádžové, krásnej s velkejma místnostma. Táta neuměl číst ani psát, ale byl to inteligentní člověk s přehledem. Lidi k němu chodili pro radu, dokonce i gádžové, i když byl nevzdělanej.

- Ale vy už jste do školy chodil.
- Z naší osady jako jedinej romskej kluk. Děti to měly daleko a neměly oblečení ani boty na zimu. Mě je táta vždycky nějak obstaral, a tak jsem chodil, dokonce i za Slovenskýho štátu. To nebyla samozřejmost, jinde Romové do školy nesměli a do obchodu jen ve vymezený hodiny. Když vás chytli mimo ty hodiny, zbili vás jako koně. A holky ostříhali dohola nebo jim na lebce vyholili kříž. Hlinkova garda, byli to zvířata. Na malém městě ještě nebylo tak zle, ale když vás chytli v Prešově, poslali vás do pracovního tábora. Obyčejní gádžové nám tehdy pomáhali, skrývali nás. Z vlastní zkušenosti vím, že dřív nás gádžové fakticky brali.

- Dneska už je ten vztah jiný?
- Těžko to můžu posoudit, mám už jen zprostředkovaný informace. Ale tenkrát - samozřejmě mezi námi byl odstup, oni byli sedláci a my jen obyčejní Romové, ale když pominu gardisty, nikdo nás nepronásledoval ani nám neubližoval. A lidi byli nějak dobrosrdečnější. Tehdy neexistovaly žádné sociální dávky ani podpora - starej se, jak umíš. A tak Romové chodili žebrat. Ženská ráno vstala, a ať byl mráz nebo pršelo, vzala zajdu, to byl takový velký šátek, a ve vsi obcházela jeden barák po druhým, aby přinesla domů trochu jídla. Tohle dělaly jenom ženský, to byla odjakživa jejich práce. Takže kdyby gádžové byli zlí a nedali ti, tak bys umřel. Byli jsme na nich celoročně závislí a oni k nám museli mít nějaký vztah, když nás nenechali umřít. Jenže stará generace vymřela, a když dnes Romům na Slovensku nestačí dávky, chodí krást na pole. To dřív nebylo.

- Jak jste se adaptovali na prostředí v Čechách?
- Už si to tak dobře nepamatuju, bylo to těsně po válce, ale vím, že všechno bylo jiný: cestou ze Slovenska jsem poprvé seděl ve vlaku, poprvé jsem uviděl auto, vysoký domy, ulice, ruch... Koukali jsme na to jako na zjevení. Ale člověk si za chviličku zvyk.

- A řeč?
- U nás doma se mluvilo romsky i gádžovsky, takže v Čechách jsme zpočátku mluvili československy, ale rychle jsme se naučili.

- Jak se v Čechách cítíte?
- Dobře, nejsem na nikom závislý. Když jsem nastoupil v Rokycanech do práce, strašně jsem se zadlužil, abych si mohl postavit dům, a dneska žiju ve svém. Poctivě jsem si to odpracoval a ani v penzi nesedím doma. Se synem podnikáme - no, spíš se živíme prací. Prodáváme brambory a taky střívka na romské národní jídlo goja, to jsou střívka plněný bramborama. Střeva nakoupíme na jatkách, a pak objíždíme místa, kde je větší koncentrace Romů - Most, Chánov, Teplice, Cheb. Lidé mě tu dobře znají, žádné potíže nemám.

- Jaký je rozdíl mezi životem Romů na Slovensku a v Čechách?
- Velký rozdíl je ve vzdělanosti, protože lidé, kteří žijí v osadě, se nikam jinam nedostanou a rozhlas a televize jim vzdělání nenahradí. Člověk potřebuje osobní styk a příklad, který by mohl následovat. A co se týče životní úrovně, tam je rozdíl propastný: v osadách dodnes často není voda, elektřina, kanalizace ani jiné vymoženosti normální civilizace. Vyprávějí mi o tom Romové, co sem přicházejí z osad.

- Vědí vaši gádžovští sousedé, že píšete povídky a pohádky?
- Myslím, že ani ne. Romové to občas vědí, ale jestli si to přečtou, nevím. Ta moje knížečka se někam ztratila, ani nevím, jestli se dostala do obchodů.

- Úplně asi nezapadla, když jste za ni nedávno získal v Budapešti cenu za literaturu od Open Society Fund.
- O to se zasloužila doktorka Hübschmannová. To ona tam tu knížku poslala. V Budapešti jsem strávil dva dny a bylo to velice příjemné. Setkal jsem se s romskými spisovateli z jiných zemí - z Anglie, Běloruska, Rumunska, Maďarska a Polska. Diplom a tisíc dolarů nám osobně předával pan Soroš, který mě strašně příjemně překvapil. To musí být velice skromný člověk. Nenosí žádné kravaty, nechová se jako honorace, je obyčejný a milý. Na ulici bych nepoznal, že jde o tak vzácného a strašlivě bohatého člověka.

- V jaké řeči píšete?
- Romsky, ale začínal jsem česky. My jsme si nemysleli, že by se romsky dalo psát! Teď už píšu romsky všechno, je mi to přirozenější. Jde mi to samo.

- Co je hlavním tématem vašich próz?
- Hlavně se snažím zachytit, jak dříve žili Romové na Slovensku. Možná se vám zdá, že na tom není nic zajímavého, ale ti lidé dřív nemohli od státu čekat žádnou pomoc, a tak byli mnohem soběstačnější. I když nikdy nenavštěvovali školy, byli to přirozeně inteligentní lidé, kteří si uměli poradit. Tak třeba můj táta, už jsem říkal, že neuměl číst ani psát, ale převyšoval všechny v okolí svým rozumem a úvahou. Byl sice kovář, ale taky uměl postavit pec na vypalování cihel. Kdo to dneska dokáže? Kolik je k tomu třeba výpočtů a jak je to složité, a táta tu pec jednoduše postavil u nás na dvoře. Jiný místní človíček, takový skrček, uměl udělat krb i kamna, ale na požádání Romům z osady postavil i barák! Bez plánu a podle jejich přání. Lidé toho tenkrát mnohem víc uměli. Mimoto každý Rom uměl hrát na nějaký nástroj a chodil občas hrát, to byla samozřejmost, aby se uživili. Nikdo jiný na Slovensku nehrál, Romové měli monopol.

- Jak jste se vlastně dostal ke psaní?
- V Rokycanech na základní škole jsme měli lékaře pana Jágra. Byl to starší, všeobecně vzdělaný člověk, který rozuměl rostlinám i hvězdám - takoví už se nerodí. Bral děti ze školy na výlety a mě si velice oblíbil. Na začátku padesátých let jsme měli cikánský soubor, což bylo na tu dobu nevídané, a pan doktor s námi jezdil na zájezdy po západních Čechách. Tak jsme se spřátelili a on začal chodit k nám do rodiny. Moje máma vyprávěla pohádky a příběhy, jemu se to strašně líbilo a řekl mi: "Vidíš tady ten kostel? Má velkou historickou hodnotu, a kdyby se zboural, ztratila by se spousta krásy. A stejně je to s maminčiným vypravováním." Tak jsem si od mámy nechal vyprávět a zapisoval jsem to.
S tím, co jsem zapsal, jsme pak zašli do Západočeského nakladatelství v Plzni. Slíbili, že to vydají, pořád mě chlácholili, ale leželo to tam tři roky a pak mi to poslali zpátky. A když jsme se stěhovali do tohohle domu, celý ten štos se někde ztratil. Škoda. Maminka byla hotová studnice! Táta taky uměl vyprávět, ale to bývaly jiné pohádky.

- Jaké?
- Často byly peprnější, erotické – dřív si pohádky vyprávěly hlavně dospělí. Když byla hezká noc, sedělo se kolem ohně nebo u někoho doma, a Romové si vykládali, vymýšleli třeba příběhy o mulech, to jsou duchové mrtvých. Tenkrát to byl takový zvyk, dnes už se to nejspíš vytratilo.

- Před třiceti lety vznikl Svaz Cikánů-Romů. Tvrdí se, že to pro české Romy byla přelomová záležitost.
- Svaz vznikl po Pražském jaru. V té době to šlo, ale do té doby ani zdání, že by Romové mohli mít vlastní organizaci. To bylo pořád: zařaďte se, asimilujte se! Střední romská vrstva, intelektuálně na úrovni, svaz velice uvítala, takže se rozšířil po celé republice. Program jsme měli obdobný jako většina romských organizací, které vznikly po revoluci - kulturní, výchovná a vzdělávací činnost. Navíc při té organizaci vzniklo hospodářské družstvo, které Romům zajišťovalo práci. Poskytovali jsme stavební a kopáčské práce a zakázek byla spousta, takže jsme mohli dotovat kulturních akce. Vydávali jsme taky časopis Romano ďil, který má velký podíl na vzniku romské literatury u nás. To byl ten průlom. Předtím jestli někdo psal, tak česky. V tom časopise publikovali Terka Fabiánová, Elena Lacková, Andrej Pešta, Vojta Fabián, Bartoloměj Daniel, František Demeter a další. Poprvé taky já.

- Jak Svaz Cikánů-Romů skončil?
- Za normalizace čistě romská organizace přestala být v kurzu, propukl strach, že by Romové mohli mít nároky, aby byli uznáni jako samostatná národnost jako Němci nebo Poláci. Nebylo ve státním zájmu, aby se Romové dostali nahoru a aby se podporovala jejich integrita, vzdělávání nebo literatura. Měli jsme se asimilovat a ztratit. Komunistická strana hledala způsob, jak se organizace zbavit. Jednoho dne nás sezvali do Brna, v takovém velkém sále nás sedělo asi 300 z celé České republiky. Předstoupil zástupce Národní fronty, na jméno už si nevzpomínám, a postavil nás před hotovou věc: "Tak podívejte, buď se sami zrušíte, nebo pozavíráme celé vaše vedení." Po dlouhých tahanicích jsme to nakonec rozpustili.

- Co se změnilo na situaci Romů v Čechách od revoluce?
- Změny vidím spíš k horšímu. Sociální status mnoha Romů výrazně klesl. Přece jen za komunistů panovala větší jistota, naši lidé měli práci a pravidelný příjem, bydlení, ze kterého je nikdo nevyhazoval, a nikdo nemohl odmítnout Roma zaměstnat. Dneska člověk zavolá na inzerát, dostane se mu pozvání na pohovor, a když se dostaví, dostane kopačky hned u brány. Možnost sdružovat se a pěstovat naši kulturu je na druhou stranu samozřejmě plus. Pro rodinu je ale daleko důležitější sociální zázemí. Že si dvakrát do měsíce někde zahraju romskou muziku mě neuživí. Romové taky přebírají řadu negativních věcí od gádžů.

- Co třeba?
- To nejhorší se člověk naučí hned. Drogy, automaty, pasáctví a prostituce. Na Slovensku na takový život žena nemohla ani pomyslet, to neexistovalo! To bylo asi takové tabu jako u muslimů! Další změnu vidím v tom, že vznikla vrstva romských zbohatlíků, kteří se od obyčejných Romů distancují. Taky postrádám tu soudržnost, která dřív mezi Romy panovala. Jak se na Slovensku Romové navštěvovali! Nikdo nelitoval ujít dvacet, třicet kilometrů, aby viděl známou tvář. Můj tatínek chodil pěšky za příbuznými od nás z Tolčemeše do Pečovské Nové Vsi, do Sabinova i do Prešova! Jeden druhého znal a vážil si ho. Dřív když přišel Rom na návštěvu, tak ho pohostili a bylo automatické, že přespí: Kam bys teď chodil, přespíš a půjdeš ráno!
Dnes se každý uzamyká a žije už jen sám pro sebe. Staří vymírají a mladí dnes ani nevědí, jak si dřív Romové byli blízcí.

- Co se vám zamlouvá na nejmladší generaci?
- Moc se mi toho nezamlouvá! Samozřejmě mají větší možnosti, a záleží na nich, jak to využijí. To znamená velkou práci sám na sobě. Abych něco dokázal, musím chodit do školy a učit se, protože když chci něco dělat, musím tomu rozumět. Znám pár lidí, kteří studují, například na Romské sociálně právní v Kolíně, ale povětšinou mám pocit, že mladí jsou na tom hůř než dřív, protože tehdy děti aspoň chodily do učení a ovládly praktické profese jako je zedník nebo zámečník. Teď vyjdou ze základní školy a nedělají nic. Jak si vlastně ten život představují?

- Třeba budou hledat lepší život venku.
- Neznám to na vlastní kůži, ale všichni moji známí, co odešli, se nakonec vrátili. Nevím, jestli je to kvůli tamní vládě, která o ně nestojí, nebo proto, že jim nevyhovovalo jiné prostředí. Já se na to koukám takhle: Kdo neuměl nic tady, kde zná řeč a může se s lidmi domluvit, musí být v cizině úplně ztracený! Nezná jazyk ani poměry a nic nedovede. Nezbývá mu než čekat na sociální dávky. Někdy ovšem lidé musí doslova utéct před rasovými útoky, a to je jiný případ.

- V čem vidíte největší problém dnešního soužití Romů a Čechů?
- Porozumění brání odlišné historické zkušenosti a žebříček hodnot. Pro Čechy, a obecně celý západní svět, stojí vzdělání nejvýš, zatímco pro Romy je téměř na posledním místě, zdá se jim nedosažitelné. Řada Romů ještě nepochopila, jak je důležité. Chybí jim schopnost uvažovat do budoucnosti - dnes si užívám a zítřek je ještě daleko.

- Co by podle vás měli dělat sami Romové, aby se jejich situace zlepšila?
- Především si musí uvědomit nutnost integrace, která samozřejmě není jednoduchá. Naučit se víc brát za svá práva a využívat k tomu zákonné prostředky. Oni často nevědí, jak se mají v krizové situaci zachovat, což je velký problém. Měli by se obracet o pomoc ke svým voleným zástupcům - vždyť jsou taky voliči. Důležité ale je, aby se sami Romové starali, musí prostě chtít. A gádžové by Romům měli dát příležitost, především vytvořit podmínky, aby mohli pracovat.

- Proč se Romové zjevným nespravedlnostem víc nebrání?
- Protože většinou už rezignovali a nečekají ze strany gádžů nápravu. Jsou přesvědčení, že s tím, jak žijí, se nedá nic dělat. Jsou odjakživa zvyklí žít z ničeho, a tak se s tím málem, co jim stát poskytuje, jednoduše smířili a o nic nebojují.

- Co brání romské reprezentaci, aby se názorově sjednotila?
- Ale to je přece problém každého národa, nejen Romů. Češi jsou úplně stejní - kolik zájmů, tolik pohledů. Navíc, jak už jsem řekl, Romové rezignovali na to, co se děje kolem nich.

Se spisovatelem rozmlouvala Karolína Ryvolová, vyšlo v Respektu č.37/2003

Diskuse

Vložil: , 18.10.2006 16:12
Giňa, Andrej
gadzove jsou dobry lidi....pro me jo protoze ja z gadzema si hodne rozumim......me nezajimaj neaky nadavky,urazky a td
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4021x

Inzerce
Inzerce