Chci vidět, co jsem tam v mládí zanechala
Berberovová, Nina

Chci vidět, co jsem tam v mládí zanechala

Nevím, možná vám moje intonace připadá staromódní, možná některé mé výrazy někoho v Moskvě zarazí, slovník, v němž myslím, mluvím...

S Ninou Berberovovou před její návštěvou SSSR (po 67 letech v emigraci)

NB: Nevím, možná vám moje intonace připadá staromódní, možná některé mé výrazy někoho v Moskvě zarazí, slovník, v němž myslím, mluvím. Ale musím říci, že jsem nikdy nemohla ruštinu ztratit, vrostla jsem do ní. Vůbec mě neláká psát básně nebo prózu francouzsky či anglicky. Proč taky? Když u vás vyšel v nakladatelství Chodasevičův Děržavin, nevěřila jsem tomu. Ale když mi pak přišla poštou od jednoho Američana, který ji ulovil hned první den prodeje, ohromilo mě to. Jenom jsem si sedla na tenhle divan, kde teď sedím, pět minut jsem seděla a ani jsem nemohla tu knihu otevřít. Bylo v tom až něco, odpusťte mi ten výraz, psího, nejradši bych olízala obálku. Ale nic takového jsme neudělala, otevřela jsem knihu na poslední straně a uviděla jsem náklad – sto tisíc výtisků. Neuvěřitelné! Pak mi řekli, že náklad byl do týdne rozebraný. Na všechno jsem zapomněla, nejedla jsem, nepila a celý den jsem četla, od první do poslední stránky, se všemi poznámkami Andreje Zorina, s jeho předmluvou, našel v Chodasevičovi nějakou chybičku nebo dvě, to jsem taky přečetla.
Nakonec jsem večer musela něco snít a jít si lehnout. A musím se vám přiznat, i když to je trochu ostuda, že jsem si tu knihu dala pod polštář. Myslela jsem si, když bude hořet, můžu ji zachránit, když ji budu mít na dosah. To myslím naprosto vážně. Dneska už se tomu směju a vidím, že vy taky... Ale tehdy jsem si myslela, že se od té knihu nemůžu odloučit. Byl to mimořádně silný pocit!
Co se týká vydávání mých vlastních knih, to už mě tak nevzrušovalo. Určitě proto, že jsme se na tom vždy nějakou dobu domlouvali. Nebylo to tak nečekané.

Když jste odjížděla z Petrohradu, jaký jste si jej zapamatovala?
Hladový, prázdný, strašlivý, dřevěné špalíčky z dlažby byly vytrhané, aby bylo čím topit... Ale když jsme odjížděli, nevěděli jsme, že je to navždy. Odjížděli jsme, jako odjel Gorkij nebo Bělyj, na čas, trochu se vykrmit, odpočinout si a pak se vrátit. V životě by nás nenapadlo, že tam zůstaneme. Vždyť Lenin ještě žil, to byl rok 1922...

Za měsíc pojedete do Moskvy. Čekají vás dva týdny ve vlasti. Nepřemýšlíte o úplném návratu?
Ne, protože… Měl jste se mě radši zeptat na Francii. Ve Francii mám úspěch, ve Francii jsem v televizi, znají mě, pořád mě někam zvou. „Jak jsme ji jen mohli pustit? Jak to, že jsme ji nechali odjet do Ameriky?“ říkají Francouzi. To nejsou má slova, to jsem četla. Ale já přemýšlím o tom, že tady, v Americe, je to pro mě, v mém věku, náramně pohodlné. Za deset dní mi bude osmdesát osm. Umíte si představit, co je to za věk?

Když se na vás dívám, ani neumím...
Už jsem si na tyhle komplimenty zvykla a nereaguju na ně. Tady je všechno příjemné. V okolí mě všichni znají, mechanik je za rohem, když se mi něco stane s autem, zapadne sněhem nebo nějaká závada... Doktor přijímá bez čekání. Když přijdu na poštu, slyším „Hello, Nina!“ Příjmení se jim špatně vyslovuje, to mi nevadí. Vždyť mě znají už dvacet pět let. Jsou tu dobré knihovny. Když potřebuji nějakou knihu, můžu si ji objednat domů.

Takže je vám tady příjemně, když žijete sama?
Naprosto. Je to tady strašně příjemné. Když jen pomyslím na Francii, tam bych rozhodně nemohla mít auto, jsou tam úzké cesty a jezdí se strašlivě rychle, já tak nemůžu jezdit, nejsem na to zvyklá, bála bych se.

Narodila jste se v Rusku, část života jste prožila ve Francii, téměř čtyřicet let v USA, čtvrt století v Princetonu. Pánbůh vám dopřej ještě mnoho let... Ale řekněte mi, které místo je pro vás svaté?
Ale ne, takové místo neexistuje. I když první, co mě automaticky napadlo, když jste dokončoval větu, byl Chodasevičův hrob na hřbitově v Billancourtu. To je důležité. Vždycky na to místo myslím. Když přijedu do Paříže, na druhý den si beru taxi a jedu se tam podívat, jestli je všechno v pořádku, a ono je vždycky všechno v pořádku, protože tam nejezdím jenom já, jezdívá tam hodně lidí. Ale ani ten hrob mě neodradil od odjezdu do Ameriky. Když jsem odjížděla, nic mi nezůstalo, ani dům, ani byt, nic, knihovnu, tu jsem taky prodala, do New Yorku jsem odjela s dvěma kufry. Ani ten hrob mě nezastavil. Nejsem sentimentální. A taky, odpovím vám na otázku, kterou jste mi nepoložil, a já na ni čekám: „Co mě na světě nejvíc zajímá.“

„Co“, nebo „kdo“?
„Kdo“ a „co“ zároveň. Můžu říct jediné: lidi. Když se mě z Moskvy velmi laskavě ptali: „Nino Nikolajevno, nechtěla byste si tady zajít na nějaký pěkný koncert, poslechnout si dobrou hudbu?“, pomyslela jsem si, že hudbu můžu poslouchat denně i tady, a nevím, jestli se ještě znova do Ruska dostanu, a vůbec, mně připadá zajímavější odpovídat na všelijaké dotazy. Tak jsem jim řekla: „Zajímají mě hlavně lidi.“ Vlastně to není přesné, zajímají mě jenom lidi. A po nich? Po nich knihy... Setkala jste se s mnoha významnými lidmi. Kdo na vás nejvíc zapůsobil? Ne, na to nemůžu odpovědět. Zapůsobily na mě knihy.

Takže ne lidi?
Knihy, se kterými jsem se setkala: knihy Joyce, Prousta, Kafky, knihy Andrého Gida, knihy současníků, mých nebo starších. Jiné vlivy jsem nepocítila. Ano, Chodaseviče, pochopitelně, protože mi bylo dvacet, když jemu bylo třicet šest. Jistě, měl na mě vliv, ale já bych tomu nějaký zvláštní význam nepřikládala.

Řekla jste, že jsou pro vás nejdůležitější lidi, a teď se zdá, že přece jen knihy.
Lidi na mě neměli vliv, prostě mě zajímají. Říkají mi: „ Nechcete si zajet třeba do Zagorska? Možná jsou nějaká místa, kam byste se ráda podívala.“ Kam? Do Zagorska? Proč? Upozornila jsem všechny hned na začátku, už před rokem, že když přijedu, nepojedu se dívat na žádný hřbitov a nepůjdu do žádného kostela, to mě vůbec nezajímá.

To je zvláštní, protože hodně lidí navštěvuje především právě hroby.
Ne, na žádné hroby se dívat nepůjdu.

Ani na Pasternakův?
Ne, to mě nezajímá. Ani trochu! Hrob, nebo Pasternak? Hrob samozřejmě. Hned jak jsem trochu dospěla, všimla jsem si, že Rusové si myslí, že život se nemění, že vždycky zůstává to základní, neotřesitelné. Puškina četli mí dědové, Puškina četli mí rodiče, já jsem ho četla, a tak to bude navždy... Ale ukázaly se strašné věci. Třeba Vojna a mír na osmdesáti stránkách za dolar. Studenti si tu brožurku koupí na přípravu ke zkoušce a myslí si, že znají Tolstého. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy četla Montaignea. Ne, ne všechno zůstane živé... Je to přirozený vývoj? Jistě. Svět se mění, když člověk žije tak dlouho. Pamatuju si éru před dvacátými lety, dobu před poslední velkou evropskou válkou, tehdy se zdálo... Meziválečné období úplně smazalo všechno z devatenáctého století i z počátku století dvacátého. V Evropě nezůstalo nic. A teď... Sama jsem nečetla Puškina čtyřicet let, neměla jsem čas, znám ho více méně nazpaměť, ne celého, samozřejmě, ale to hlavní. Nečtu znova Zločin a trest, Vojnu a mír...

Říkáte, že se mění období a epochy, a co vy, která jste prožila několik epoch, měníte se?
Jistě.

V jakém smyslu?
Mění se můj vkus. Když jsem přijela s Chodasevičem do Evropy, četla jsem Francouze, Němce, Angličany a Američany... Ale díky knihám jsem začala vidět svět úplně jinak, i své vlastní řemeslo. A vůbec mnohé.

Amerika vás taky změnila?
Už míň, protože jsem byla starší, už jsem nebyla tak vnímavá. A taky jsem neměla takové materiální možnosti. Musela jsem pracovat od rána do večera a večer jsem byla do jedenácti ve škole na angličtině, jinak bych neuspěla.

A teď, když pojedete na dva týdny do Sovětského svazu, máte pocit, že vás to taky změní?
Samozřejmě. To je velmi pravděpodobné, nechci se chlubit, ale mám velké štěstí, že se můžu ve svém věku změnit. To znamená, že mi ještě všechny buňky neodumřely. Mimochodem, vy jste mě na tu myšlenku navedl, vůbec se mi nechce jet do Buenos Aires, ani do Rio de Janeira, i když jsem slyšela, že jsou to krásná místa, ať si jsou, nepřeju jim nic zlého, ale jet tam nechci. Přitahuje mě Moskva a hlavně Leningrad. Ale víte, lidé, kteří přijíždějí z Ruska, mě vždycky zchladí. Z Leningradu budete zklamaná, je to provinční město, strašně konzervativní. Ale já se tak lehce nenadchnu ani nezklamu, chci prostě vidět to, co jsem neviděla takovou dobu, slyšet ruštinu, o kterou jsem byla připravena, to je pro spisovatele moc důležité. Ten jazyk je očividně jiný, než jakým mluvili mí prarodiče a rodiče a kterým se dokonce mluví v emigraci, ale přece jen je to ruský jazyk.

Napsala jste jednu ze základních a možná i nejskandálnějších knih své doby, knihu o svobodných zednářích Lidé a lóže. Chci se zeptat, přemýšlíte o jejím vydání v Sovětském svazu?
Ach, to bych chtěla! Vždyť v té knize nejsou žádné dvojsmysly, chraňbůh. Popisuju zednářské rituály. Můj druhý muž, Nikolaj Vasiljevič Makejev, Rus, byl jednu dobu taky zednářem, ale pak toho nechal, přestalo ho to s nimi to bavit, nebylo to nijak vzrušující. Vzpomínala jsem, které svobodné zednáře jsem znala, vzpomínala jsem na fakta, která někdo zpětně odhaloval. A jakmile jsem se rozhodla, pustila jsem se do toho se vší vervou; odjela jsem do Paříže, šla jsem rovnou do Národní knihovny, do druhého patra, kde bylo oddělení rukopisů, a řekla jsem jim: „Mohla bych se podívat do zednářských archivů?“ Prohlédli si mě odshora dolů a řekli: „Přijďte zítra v 9 ráno, a my vám řekneme co jak.“ Hned se vrhli do prověřování, kdo jsem, uviděli v katalogu moje knihy, určitě někomu zavolali. Když jsem přišla, dali mi k dispozici dvě nebo tři krabice s materiály a prázdnou místnost. Zajímali mě jenom lidi, jména. Tehdy jsem pochopila, že mě všechny ty obřady a rituály mimořádně přitahují: zjišťovala jsem, jak se říká tomu poháru, jak se říká předsedovi atd. Svobodné zednářství dvacátého století je strašně zajímavé, je spojeno s evropským zednářstvím, ne se skotským, kde všichni vědí, kdo je a kdo není zednář, ale s Francií. A zednáři přísahali věrnost Francii.

Jak jste při psaní knihy postupovala? S čím jste pracovala kromě archivů?
Archivní materiály byly neuvěřitelné. Když jsem se do nich začetla, úplně jsem oněměla. Co všechno jsem tam našla. Víte, že A. F. Kerenskij, M. I. Tereščenko a další ministři byli zednáři, kromě P. N. Miljukova? A vycházeli z francouzského zednářství. Grand Orient, francouzský Velký východ jim laskavě požehnal ke vzniku lóží a k rozkvětu zednářství v Rusku. Složili zednářskou přísahu, která má vyšší platnost než ostatní přísahy – přísaha mezi mužem a ženou, přísaha vlasti. Přísahali, že Francii nikdy nezradí, neopustí. Proto Kerenskij neuzavřel mír.

Kdo je z vámi zaznamenaných zednářů ještě naživu?
Nezůstal nikdo. Dokonce ten nejmladší, z něhož jsem dobývala zajímavé informace, zednář Grigorij Jakovlevič Oranson, zemřel tady, v Americe, ještě před tím, než jsem začala psát. Věděl, že studuju zednářství, ale byl na tom už zle se zdravím.

Nino Nikolajevno, pro mě bylo překvapení, že Vladimir Sosinskij, kterého jsem znal, umřel před dvěma roky, po návratu prožil v SSSR skoro třicet let, byl členem lóže.
Ano, Sosinskij si vzal dceru Viktora Černova Ariadnu Černovovou-Kolbasinovou. Nevím, možná, že on byl poslední zednář. A možná to je někdo z mé generace, komu je teď osmdesát devět nebo devadesát a dožívá někde ve starobinci.

Domníváte se, že dějinami, společností hýbou jakési stínové vlády, tajné dohody?
Ne, všechno tajné se nakonec dostane na světlo. Dnes už nic z toho neexistuje, móda zednářství je pryč.

U nás teď máme glasnosť, tisk píše o všem. Jeden člověk mi spiklenecky řekl: „Všiml sis, že když se Gorbačov stal generálním tajemníkem, jako první navštívil Maltu? Takže je to jasné, Gorbačov je zednář!“
To je tak hloupé, že se za toho člověka až stydím, že přemýšlí takovým způsobem. Za prvé Gorbačov nemohl být zednář, protože v Sovětském svazu všechny zednáře rozprášili a žádná tajná společnost, jak sám dobře víte, v Moskvě být nemohla. A navíc, co jsou to maltézští rytíři? Maltézský řád neexistuje od osmnáctého století. Mikuláš I. zednářství zakázal a ono po celé devatenácté století prostě nebylo. Místo lhaní je třeba se jet podívat, co se děje v západních archivech. Prohrabat se archivem v Hooveru, v pařížské Národní knihovně…

Jistě víte, že se členové společnosti Paměť domnívají, že za všechny naše potíže mohou Židi a zednáři, že ruský lid nemůže za to, co se dělo za Stalina a Brežněva. A jiní si zase myslí, že za mnohé může právě lid, který dopustil obludné zločiny.
Tady je důležité se rozhodnout, jak se postavit k roli inteligence… Pokud budeme předpokládat, jako předpokládali mnozí, že inteligence nemůže s lidem udělat vůbec nic, že lid je zkostnatělý, nevzdělaný – ale nevzdělaný je proto, že Mikuláš II. a jeho ministři dělali všechno pro to, aby se mužici nic nenaučili, aby jeho syny ani vnuky nikdo nic neučil, ať lid hezky žije v temnotě –, máme-li s tím počítat, pak je ruská inteligence vinna, protože ruský mužik stejně nemohl ve třicátých letech dělat nic, od revoluce uběhlo moc málo času. Ale pokud připustíme, že ruští lidé mají vlastní city a myšlenky, že to nejsou negramotná zvířata, ale způsobilí lidé, pak s tím nemůžeme souhlasit. Myslím si, že to stejně byly intriky neskutečných zločinců a vyvrhelů kolem Stalina. Nejenom lid, ani inteligenci nikdo ke státním záležitostem nepustil. Když už ani Gorkij nemohl nic dělat, co teprve ostatní? Ve své knize Železná žena jsem to nemohla napsat, protože jsem si nebyla jistá, ale teď už se o tom píše a je obecně známo, že moje hrdinka, milenka Gorkého Zakrevská-Benkendorf-Budbergová, byla dvojitá agentka: donášela na GPU zprávy o Evropě a anglické rozvědce podávala zprávy o tom, co se dělo v Sovětském svazu. Byl bych moc ráda, kdyby kniha vyšla v Rusku, protože tím skončí legenda, že za všechno můžou Židi. Mezi zednáři byli různí lidé, i hodně Židů, ale ještě více Arménů. Dva bratři mého otce i jeho synovci, mí bratranci, byli zednáři. Táta nebyl, nevím proč. Zřejmě ho to nezajímalo.

Jak to, že vás pustili k takovým tajným materiálům?
Ano, měla jsem štěstí. Jakmile jsem práci dokončila, archivy zase zavřeli. Definitivně, zdá se, že na dvě stě let... Víte, zájem o toto téma je obrovský. Když vyšlo najevo, že píšu knihu o zednářství, lidi mě prosili: „Nino Nikolajevno, prosím vás, napište tam taky mého dědečka.“ Ptala jsem se: „A jste si jistý, že byl zednář?“ – „Ano, ano, víme naprosto jistě, že byl zednář.“

Proč si myslíte, že ta kniha u nás nemůže vyjít?
Byla by to pochopitelně událost, protože v dějinách zednářství nejsou žádné zvláštní prožidovské tendence.

Víte, že vaše knihy byly tajně, často s velkým rizikem prováženy do Sovětského svazu?
Ó ano! A mám z toho radost. Kdosi mi říkal, že exempláře mé Kursivy lidi četli do fyzického zničení knihy.

Kolik jste napsala knih, Nino Nikolajevno?
Ne moc. Totiž: jedna kniha povídek, která se jmenuje Billancourtské sváteční dny. Byla jsem jediný autor v emigraci, který psal o emigrantském proletariátu. Žila jsem tehdy s Chodasevičem v Billancourtu, to je předměstí, kde jsou závody Renault. A hodně šarží bílé armády, nejen vojáci, ale i důstojníci, tam pracovalo; oženili se, nadělali děti, děti chodily do školy. Muž chodil do práce, žena dělala krejčí nebo šila čepice… Nedávno jsem si ty povídky znovu přečetla a řekla jsem si: „Nemáš být na co kdovíjak pyšná, ale ostuda to taky není.“ Povídky jsou zajímavé především tím, že o emigrantském proletariátu není nic známo. A taky je v nich skryta neviditelná souvislost mezi mými postavami a sovětskými lidmi té doby. Takže Billancourtské sváteční dny, potom soubor delších povídek z let 1940-1950, něco z třicátých let. Dva svazky Psáno kurzivou, kniha Železná žena, výbor z publicistiky, pak Čajkovskij – to máme sedm, Borodin – osm a dvě menší knížky básní.

Skoro deset knih.
Ale to je opravdu všechno. Možná by se dala sestavit ještě kniha statí.

Kterou ze svých knih považujete za nejdůležitější?
Rozhodně Psáno kurzivou!

Váš archiv je uložen na několika místech. Nechcete jeho část převézt do vlasti?
Jistě, je tady možnost něco odvézt do rodné země, ale ne teď, protože zatím nemám záruku, že to tam všechno někdo nespálí. Nemůžu říct, že z perestrojky nic nebude. Jsem si jistá, že bude, a už je, a je toho docela dost. Živým příkladem jsem já sama, když jsem se rozhodla přijet do vlasti. Ale můžu udělat něco jiného, co vás nenapadlo. Můžu vyrobit potvrzení, s kterým sovětští literární vědci budou mít do archivů přístup.

A teď se do těch archivů nedá dostat?
Můžu vám, Felixi Nikolajeviči, dát písemné povolení třeba hned. Dokud jsem naživu…

Děkuji, Nino Nikolajevno! A jaký je osud vaší knihovny? Co obsahuje? Je určena pro práci?
Ne. Na co mít vlastní knihovnu? V Americe takovou knihovnu nemá nikdo. Kupují se jenom zvláštní knihy. Takové, které nejsou v knihovně, nebo ty, které chcete mít doma, je to taková lidská potřeba vlastnit. Ve skutečnosti jsem neměla dost peněz, abych si pořídila nějakou systematickou knihovnu. Ale nějaké knihy mám. Vidíte, tady mám celý regál knih Nabokova, mimo jiné proto, že jsem o nich přednášela. V mém povolání vysokoškolské učitelky je to luxus mít vlastní knihovnu. Řekla bych, že si ji buduje hodně profesorů, možná i většina, ale já jsem to dělat nemohla.

Knihy, které vám daroval Vladislav Chodasevič a další vaši významní současníci, se dochovaly?
Ó! Všechny jsou tady. Boris Zajcev, Ivan Bunin, možná, možná ne, už nevím… Samozřejmě, jsou tu darované knihy od Chodaseviče, ale já tomu, jako profesionál, nepřikládám takový význam. Jaký je v tom rozdíl, čtu-li knihu od Bunina podepsanou „Drahé Nině“, nebo si ji přečtu v knihovně? To mimochodem rozčilovalo už mé rodiče, že jsem nikdy nic nesbírala. „Saša sbírá motýly, Máša květinky, a ty nic. Udělej si herbář,“ říkali mi doma. Ale já jsem nechtěla. Evidentně na to nemám talent.

Co je to sovětský čtenář?
Sovětský čtenář? Vidíte, ze starého ruského zvyku vždycky myslím na čtenáře jako na příslušníka inteligence. Pravda, moje knihy nejsou pro rolníky ani pro dělníky, je to všechno literatura pro inteligenci. Ale řeknu vám tohle: všichni, koho jsem tady potkala, kdo sem přijel v posledních patnácti letech, a byla to spousta lidí, mezi nimi Arméni, Židi, Rusové…, mi říkali: „Četl jsem vaši Kursivu.“ Všichni. A to je pro mě inteligence, sovětský čtenář, který mě zná v Rusku.

V poslední době u nás vzrostl zájem o Zinaidu Gippiusovou a Dmitrije Merežkovského, s nimiž jste se samozřejmě stýkala. Myslíte si, že jejich dílo stojí za to, aby se jimi sovětští čtenáři zabývali?
Aby ne! Stojí za to, je třeba je vydávat. Jako historický dokument, ne jako literaturu současnosti. Pro dnešek se jejich ideologie nehodí. Kdyby viděli dnešní Francii, Rusko nebo Ameriku, byli by zděšeni. Nic není jako dřív. Ani Puškin nebude ve 21. století, stejně jako Francouzi dnes nečtou své skvělé básníky 16. století. Gippiusová a Merežkovskij jsou dnes stejně příhodní, jako bych se pokoušela obout botičky pětiletého dítěte. Ale historicky je jejich literární a umělecká práce velmi zajímavá. Merežkovskij je nádherná ruská postava. Jak se jim oběma stýskalo po Rusku! Jaký máte vztah k poezii Gippiusové? Byla to skvělá lyrická básnířka. Vůbec je třeba ruským čtenářům hodně vracet. Musí vyjít antologie ruských básníků, kteří žili v zahraničí, včetně Dálného východu – v Harbinu, v Šanghaji, tam byli dva nebo tři nadaní básníci, v Paříži jich bylo asi pět. Doporučila bych Smolenského, Georgije Ivanova, Ladinského.

Jaké byly vaše vztahy k takzvané třetí emigraci?
Moc ji neznám, i když osobně znám hodně autorů, ale málo jsem toho přečetla, protože jsem natolik zaměstnaná, že mám potíže dokonce odpovědět na dopis, natož abych četla romány. Četla jsem Vojnoviče. Je to moc milý člověk, příjemný, nechci o něm mluvit špatně, ale jeho román… ten poslední, Moskva 2042 o 21. století, jsem stěží dočetla.

Jak jste přijala zprávu o udělení Nobelovy ceny Josifu Brodskému?
To je velký básník, ale už ne prozaik. I v angličtině píše vynikající verše, i když si to Američané nemyslí. Slavisté, které znám, se domnívají, že je to skvělý ruský básník. A já cítím, že je skvělý i v angličtině. Jeho angličtina je nádherná. Píše v ní velkolepé verše. Když dostal Nobelovu cenu, byla to pro nás radostná zpráva.

Myslíte si, že si tu cenu skutečně zaslouží, nebo mu spíš nahrály okolnosti?
Samozřejmě, že si ji zaslouží. Občas se stalo, že cenu dali někomu, komu se dostat neměla, třeba Romainu Rollandovi, kterého už padesát let žádný Francouz nečte! Mimochodem, byl to mimořádně protivný člověk, nejen jako spisovatel bez talentu, ke konci života byl nesnesitelný s tou svou slávou a nobelovskými privilegii… Ale Brodskému přeju všechno nejlepší, měla jsem ohromnou radost, když dostal tu cenu.
Byl to krásný den, všichni jsme si navzájem telefonovali!

Srpen 1989. Na začátku září 1989 přiletěla Nina Berberovová do Moskvy, kde nebyla 67 let.
Felix Medveděv.

Převzato z knihy Nina Berberovová: Kursiv moj. Soglasije, Moskva 1996.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse