Jednou jsi dole, jednou nahoře
O’Hagan, Andrew: Personality

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Andrew O’Hagan je snad jeden z nejtalentovanějších britských prozaiků, ovšem dosud prý nedokázal své nadání prodat.

V jedné z diskusí o stavu současného anglického románu, které jsem měl v poslední době možnost číst, zazněl názor, že Andrew O’Hagan je jeden z nejtalentovanějších britských prozaiků, ovšem že jaksi dosud nedokázal své nadání prodat. Po přečtení románu Personality bych se pod takový pohled klidně podepsal.

Tento třetí O’Haganův román (vyšel už na jaře) je smutnou ilustrací dobře známé skutečnosti, že hodně literárně neobyčejně zdatných, ba přímo brilantních autorů prostě nemá o čem psát, zoufale jim chybí příběh, který by dodal jejich psaní tolik potřebný „drive“ (viz třeba poslední knihy Martina Amise).

Příběh, který nabízí O’Hagan, je fádní. Stačí se podívat do kulturní sekce kteréhokoli deníku, ať už britského či českého, a najdete dojemné příběhy celebrit, které nějaký vychytralý manažer objevil kdesi v Horní Dolní, ony se na chvíli zaskvěly na výsluní, pak přišla krize, ztráta popularity, anebo alespoň mediálního zájmu, a následoval pád do propasti, často provázený anorexií, drogovou závislostí, psychickými poruchami, závislostí na drogách či alkoholu atd. Nic nového pod sluncem. Udělat z tohoto dobrý román, to by skutečně chtělo mistra formátu takového Nabokova. A tím Andrew O’Hagan při vší úctě prostě není.

Román vypráví výše zmíněný příběh – jeho hrdinka pochází z italské komunity na jednom z menších ostrůvků na skotském pobřeží a prožije si přesně to, co téměř všechny masově vyráběné celebritky. V tomto ohledu je příběh fádní až plochý. Díky své literární zručnosti O’Hagan mnohé zachrání jazykem – v románu se střídají vypravěči, každá z postav, které se zde objeví, dostane nezaměnitelný jazyk, a tento kaleidoskop působí leckdy až uhrančivě. Ale stačí to na román zvíci tří set stran? Většina britských recenzentů si myslí, že ano – kritiky jsou téměř jednohlasně pozitivní a všechny zmiňují právě brilantní jazykovou stránku. Já si tak jistý nejsem – problém je v tom, že kniha po obsahové stránce nepřidává skoro nic originálního. O’Hagan nabízí stejné popisy prostředí showbyznysu, jaké čteme ve společenských časopisech – ale proto si přece knihu nekupujeme. Všichni přece víme, že většina těch obchodníků s iluzemi nejsou ti nejpříjemnější lidé, že skoro vše v showbyznysu závisí na penězích apod. Od spisovatele O’Haganova formátu by čtenář chtěl něco víc – třeba ukázat netušené souvislosti, originální postřehy, nějakou vzrušující zápletku. V románu Personality se nám ničeho takového nedostane. Zato jazykové zpracování je brilantní, takže knihu jistě ocení milovníci formální dokonalosti. Pokud ovšem chcete víc, je lepší se poohlédnout jinde.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse