Bonowicz, Wojciech
Velkosklad ran

ukázka beletrie zahraniční

Krutost literatury? Dvě věty z nichž jedna / zabíjí druhou a přejímá její slova...

Wojciech Bonowicz: Velkosklad ran (Hurtownia ran, Studium, 2000)

***

Krutost literatury? Dvě věty z nichž jedna
zabíjí druhou a přejímá její slova.

A dále

Na jaře když začali kopat na místě
kde jsme si kopali s míčem. A kde jsem nejednou
krájel nožem hlínu. Prohrávali jsme
často a všichni. Na jaře mezi námi.

V létě když už byl výkop tak hluboký
že ti kteří do něho skákali volali
s pláčem o pomoc. A já jsem si vzpomněl
na ráno po stěhování. V létě mezi námi.

Na podzim když mají investoři naspěch a dělníkům svítá
naděje že se práce protáhnou. A my zase
ležíme na trávě znavené vedry a naší
tíhou. Ležíme totiž jako dřeva. Na podzim mezi námi.

V zimě kdy jsi nezapomínala že mě máš teple obléknout.
Lezeme na kopec funíme a předstíráme
že nás to sbližuje. Odtamtud je vidět že město roste
podmaňuje si a vzdává se jako vždy. V zimě mezi námi.

Dost

Nedívá se na mě. Ať mě vidí
uvnitř. Netázán vstávám losuji odpověď
a nahlas čtu. V druhém koutu těla
něco ťuká na stěnu. Nervózně. Neodbytně.

Vedle

Stalo se a už se víckrát nestane. I když by
chtělo. Teď už v mozku není místo. Není
místo v srdci. „Je konečně konec“ říká a smývá
stín ze stěny a dělá večeři a jí ji rychle
opírá se přitom o stůl tam kde ležel nůž.

Báseň rozkoše

Nemůžou být pospolu dva ptáci ve sklepě.
Stíny spolu být můžou dokonce těla se svým
vyčerpávajícím světlem které skomírá v milování

můžou být polibky a milostné zvuky tření
těl prochlazených sklepním vzduchem
a dokonce i samotné zvuky když už tam těla nejsou se můžou

pokládat jeden vedle druhého ve tmě jako
do písku. Dole může být všechno
když je nahoře zavřeno. Pod dupotem skřípotem

přesouváním věcí vodou v potrubí která odnáší
to co nejvíce probouzí stud může být všechno.
Ale ne ptáci. To oni uvnitř pohupují celým tím

světem divoce se k sobě vracejí s křikem
s křikem návratu se dělí a i když
nemůžou utéct můžou alespoň neustávat.

Z všedního ke svatému

Světlo se pohybovalo. Řekl jsem psovi: běž
zmizni tam do kouta. A vrtkavá psí
poslušnost nebo psí diskrétnost
ho tam doprovodila. Noc byla dobrá

nic nevylo. Zapomněl jsem zamknout dveře
ale nic nevstoupilo. Stačilo čekat
a pak odvolat psovi zákaz. Chvíli jsem
jen tak bydlel a světlo vycházelo za mě.

Soukromý příběh

„Nebolí“ říká ze spaní. A vím, že to říká
mně. Potom se vrací na místo, které

naznačil strach. Kočka a holub těsně před
štvanicí a útěkem. Květina polykaná v tichu

a prsty ve vzduchu kreslí tři první
písmena dne. Nebolí. „Bude bolet“ říkám.

Vazby

To už nemusím. Můžu se odvrátit.
Můžu se pustit břehů toho co mě drželo.
Teď jsou jiné závazky důležitější
pouta silnější. Můžu nic neříkat

a trhat ta pouta v sobě. Můžu vázat nová
protože vím co dělat uvnitř sebe. Ale nevím, co je uvnitř tebe
a proč teď když zkušební lhůta uplynula
a mohl bych se odvrátit neodvracím se stojím.

Pahorek

Jak dobře poezie posílila
naše snahy. Bez ní by naše země
byla plochá a středem roviny
by procházely ke všemu netečné
romány. Bez ní by naše země nebyla
žilkou pulsující na krku světa. Bez světa
by naše země byla pouhou žilkou na krku.

Netečnost románů pokřikování povídek
mručení poezie. Nic nezvěstuje přesto
se budíme zapisujeme a ještě tím žijeme.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3007x

Inzerce