Coetzee, J. M.: Elizabeth Costello

Coetzee, J. M.
Elizabeth Costello

recenze beletrie zahraniční

J. M. Coetzee je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003.

Elizabeth Costello aneb sebrané eseje jako román
J. M. Coetzee: Elizabeth Costello, vydal Secker & Warburg, počet stran 230, cena 14.99 liber

Některým spisovatelům, a není jich málo, se vytýká, že namísto románů píší eseje maskované jako romány. J. M. Coetzee se takovému nařčení vyhnul zcela prostě tím, že bez mučení přiznal barvu a na závěr své poslední knihy Elizabeth Costello uvedl výčet esejů a přednášek, z nichž je kniha sestavena. Dokonce není ani označována jako román, nýbrž „osm přednášek s postskriptem“.

To je krok neobvyklý, trochu zarážející, přesto neobyčejně zajímavý, neboť naznačuje cosi o spojení mezi člověkem jménem J. M. Coetzee a fiktivním textem, který je tímto jménem podepsán. Většina jeho předchozích románů, od Čekání na barbary až po Hanebnost, nabízela dvojznačné, někdy až vzájemně rozporné interpretace a sám autor vždy sveřepě odmítal k těmto textům cokoli říct. Pravda, pro samotnou interpretaci to není důležité; ve většině případů text samotný legitimoval interpretace obě, byť konfliktní, nicméně v atmosféře dnešní doby, kdy po strukturalistech a post-strukturalistech autor sice je „mrtvý“, ovšem mediální svět čím dál víc stojí o onu „přítomnost“, jež by nějakým způsobem zaručila platnost autorových slov. Coetzee tuto schizofrenii dlouhou dobu ignoroval tím, že se ke knihám nevyjadřoval: neposkytoval rozhovory, nechtěl se bavit ani v rámci akademických diskusí o tom, co jeho knihy „znamenají“.

Před pár lety však vydal úspěšnou Hanebnost, knihu, která mu osobně možná byla bližší než všechny předchozí, neboť velice přesně (a fundamentálně dvojznačně) pojmenovávala bolestnou, zoufalou a v podstatě politicky neřešitelnou situaci v jeho zemi, a následně Jižní Afriku demonstrativně opustil na protest proti laxnímu přístupu nové černošské administrativy vůči zločinu. Tehdy začala být Hanebnost vykládána z jednoho úhlu, přičemž druhá perspektiva, z hlediska textu téměř stejně legitimní, zůstala výsadním územím amerických levicových akademiků a jejich pověstného odtržení od skutečnosti.

Teď Coetzee možná viděl, že boj o nezúčastněnost je částečně prohraný, možná prostě chtěl svou osobou zaštítit názory, které považoval za důležité. Tak či onak, výsledkem je kniha, která čerpá z dříve publikovaných autorových přednášek a esejů, které spojuje do pozoruhodného portrétu fiktivní australské prozaičky Elizabeth Costellové.

Úhelným kamenem knihy jsou práva zvířat, což je téma, které Coetzeeho zajímá delší dobu a kterému též věnoval sbírku přednášek The Lives of Animals (Princeton, 1999). Elizabeth Costellová je vegetariánka, která se snaží – v návaznosti na Kafku - ukázat, že se zvířaty zacházíme způsobem, který svojí podstatou ohrožuje kosmos. Costellové, a ani Coetzeemu, nevadí tolik samotný fakt konzumace masa. Mnohem děsivější je existence „průmyslu smrti“. Zvířata jsou uměle chována za účelem zabití a následné pohodlné konzumace. Jakékoli napětí, vztah – který mohl existovat třeba mezi lovcem a loveným zvířetem – zde chybí a na jeho místo nastupuje lhostejný vztah konzumenta ke konzumovanému.

Costellová si v románu vyslouží obrovskou kritiku za to, že pro masové vybíjení zvířat použila pojmu „holocaust“ a explicitně přirovnala masokombináty k vyhlazovacím táborům. Aniž by chtěl propagovat antisemitismus, autor zde po mém soudu naráží na závažný problém myšlení a psaní druhé poloviny dvacátého století: kvůli nezpochybnitelné tragédii několika milionů lidí se určitá skupina obyvatel stala nedotknutelná, a to do takové míry, že nejen že není možné ji kritizovat, ale ani použít její historii pro přirovnání. Přitom přirovnání, které provádí Costellová, zdaleka není nechutné a dokonce ani urážlivé – pokud člověk přijme jejich výchozí bod, totiž že masokombináty jsou něco strašlivého, pak vlastně říká totéž, co představitelé akademického průmyslu holocaustu.

Osten kritiky je v knize namířen zejména také proti politické korektnosti (podobně jako v případě Hanebnosti, jež byla, přijmeme-li jednu z interpretací, doslova zničujícím útokem na politickou korektnost) a celému politickému a akademickému establishmentu. A je příznačné pro Coetzeeho literární schopnosti, že ty nejzávažnější věci nejsou explicitně řečeny v přednáškách, nýbrž jen naznačeny v pasážích mezi nimi.

Knihu vypráví syn Elizabeth Costellové, který svou matku doprovází na zámořském přednáškovém turné. Hned zkraje se setkají s mladou ženou, která tvrdí, že „Elizabeth Costellová byla pro mou generaci naprosto zásadní autorkou“, na což syn odpovídá: „Během toho vašeho rozhovoru jsem měl dojem, že na ni pohlížíte výhradně jako na ženskou autorku. Považovala byste ji za zásadní spisovatelku, i kdyby byla muž?“. Otázka jeho protějšek notně zarazí: „Kdyby byla muž?“. Dvojice tyto rozpaky nakonec vyřeší mnohem příjemnějším způsobem než je intelektuální debata, přesto krátký rozhovor jen potvrzuje Coetzeeho silnou zbraň – v krátkém náznaku přesvědčivě zpochybnit mnohé z předsudků, jež určují současný kulturní život.

Dalším takovým pokrytectvím je zdůrazňování marginalizovaných autorů bez ohledu na jejich literární kvality. V případě tohoto románu je takovým autorem nigerijský spisovatel Emmanuel Egudu, s nímž se Elizabeth Costellová setkává na palubě jakési vzdělávací lodi. Oba dva jsou tam pro peníze – jako turistické atrakce pro zámožné, kteří se chtějí literárně vzdělat. Emannuel Egudu napsal pár věcí, dva romány, několik sbírek, ovšem to není podstatné. V Coetzeeho portrétu je mnohem podstatnější, že je černý, pochází z Nigerie a jako takový slouží Západu coby atrakce: je zván na symposia, cestuje po světě, jen zřídkakdy zavítá do své země, a všude mluví o tom, jak těžké je žít v Nigerii. Recenzuje knihy jiných autorů, učí na několika amerických univerzitách, mluví o „orálním románu“, aniž by bylo vůbec jisté, že něco takového existuje, ale hlavně už dávno nepíše. Cestuje, obviňuje své západní čtenáře a nakladatele z kolonialistického přístupu a oni mu za to aplaudují. Odměnou jsou mu tučné honoráře od novin, nakladatelů, ale též sex: „Je černý, exotický, je v kontaktu s energiemi života; pravda, není už nejmladší, ale vypadá stále dobře, léta na něm nejsou vůbec znát. Copak mu nějaká švédská dívka může odolat?“ Kruté, leč pravdivé. Coetzee zde kritizuje nejen oportunistický přístup autorů z bývalých kolonií – jeho kritika jde hlouběji, k samotné podstatě západní kultury, která pohlcuje vše a ve které se vše dříve či později stane fetišem či komoditou, včetně uznání viny, jež se časem promění v neopodstatnělý masochismus.

Oněch osm přednášek je zakončeno velice překvapivým postskriptem ve formě dopisu lorda Chandose lordu Baconovi z díla Hugo von Hofmannsthala. Pouštět se do jeho interpretace a rozplétání nitek spojující postskript a text přednášek by ovšem čtenáře připravilo o podstatnou část požitku, proto bude lepší zůstat jen u naznačení výše zmíněných témat – Elizabeth Costello je ovšem fikce, navíc z pera J. M. Coetzeeho, a tak i tato kniha, přes všechny náznaky směřující k postavě autora, zůstává dílem otevřeným různým, protichůdným interpretacím.

Literatura a myšlení, jak je nastínil J. M. Coetzee v této knize, jsou jedním začarovaným kruhem. Nejde zde o kvalitu, hloubku, a už vůbec ne o pravdu. Na tomto vágním rozlehlém poli určují směr takové vektory jako pokrytectví, mělkost a peníze.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 119 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3831x

katalogy

Inzerce
Inzerce