Varga, Krzysztof
Karolina

ukázka beletrie zahraniční

Uslyšel jsem její příjmení v přehřátém taxíku. Přede mnou byla zacpaná ulice vedoucí k mostu na druhé straně řeky, která houstla díky do sebe zaklíněným vozům, za mnou léto, které by stejně dobře nemuselo existovat...

Krzysztof Varga: Karolina, Wydawnictwo Czarne, 2002
ukázka

Uslyšel jsem její příjmení v přehřátém taxíku. Přede mnou byla zacpaná ulice vedoucí k mostu na druhé straně řeky, která houstla díky do sebe zaklíněným vozům, za mnou léto, které by stejně dobře nemuselo existovat. Prázdniny jsem strávil v dusném, dotěrném a špinavém městě, ve kterém jsem pracoval, byl pozadu s několika objednanými projekty a živil jsem se výhradně zmrzlinou. To nebylo léto příjemně šumící doby večerního moře, léto s horkým pískem na pláži k zbláznění slunných dní, léto teplých nocí na přecpaných kolonádách, v moderních lázních a na hlučných koupalištích, ani léto radostných procházek po lese hustším než vzpomínky z dětství, nebo též léto pochodů po krkolomně úzkých a jako mladistvé lásky strmých horských stezkách. Nebyl to ani čas, který bych strávil obdivováním spanilých, poledním sluncem rozpálených a prosvícených měst, které jako jedovatý břečťan obrůstají architektonické památky. V žádném případě to též nebyl čas, který bych mohl věnovat návštěvám muzeí a galerií plných arciděl, pomalým bezcílným procházkám po starých a temných čtvrtích s neopakovatelnou atmosférou, čas, který bych mohl určit k máčení nohou ve fontánách, známých z pohlednic a starých filmů, k dřepění v tichých bistrech s chutnými jídly za opravdu směšné ceny a s nejlepší kávou na světě nebo k nekonečnému vysedávání v moderních kavárnách a k pozorování jejich stálých zákazníků oblečených do závazků poslední sezony, jak si rovnají obroučky brýlí Ray Ban nebo Armani nebo jak sklepávají prach pomíjivosti z rukávů košil Pierra Cardina a z klop kabátů od Bossa. Nebyly to ani prázdniny, které jako by z oka vypadly nebezpečím z barevných měsíčníků. Žádné exotické eskapády do krajů proslulých tropickými nemocemi, pobyty na ostrovech, na kterých díky nehodám motorových člunů hynou herci a písničkářky, vzrušující dovolené u jezer, do jejichž studených tůní padají opilí novináři, dobývání štítů mírných kopců nebojácnými televizními hlasatelkami, rutinní nájezdy na příměstské louky tonoucí v alergických květnatostech. Bylo to léto nenávratně promarněné, tragicky prohrané, hanebně poddané, ostudně zrazené a neodvolatelně a navždy ztracené. Divné, znepokojující léto, měsíce nemnoha teplých dešťů prosezené v práci, naplněné pokusy zapomenout na to, že je možné dělat všechno, co se dožaduje skrupulantního popisu a co se dá vždy rozšíšit o celou škálu rozmanitých činností: osamocené automobilové výpravy po pustých cestách, odkrývání míst ještě v žádném průvodci nepopsaných, které ochotně odhalují málokomu známé příběhy, ukrývání se v postranních penzionátech s diskrétní obsluhou a chutnou kuchyní, plavení se loděmi po pěnitých a rozvířených vodách širokých řek, procházky po vřesovištích, dlouhá posezení v přímořských restauracích a kafetériích, čas hodný návratu do míst, do kterých sami sobě stále slibujeme vrátit se, do kterých však žádný návrat neexistuje.
Taxík se zasekl v gigantické zácpě dokonale přizpůsobené nudné každodennosti mých letních dní, přede mnou metalicky houstlo povětří, okolo pulsovaly sluncem a námahou nahřáté karoserie aut, a se mnou bylo též léto strávené v práci a doma, protože jiná místa už jsem vlastně neznal. Zapomněl jsem na hospody a kavárny, pivnice a vinárny, restaurace a bary, na známé a na ženy, čím dál méně u mě zvonily telefony, čím dál víc sporadicky mi chodily e-maily. Byly to měsíce strávené nad nákresem nezrealizovatelných projektů, nad skicováním scénářů, které neměly šanci, že by získaly nadšeného producenta, nebo vůbec jakéhokoli producenta či dokonce laskavého čtenáře, shovívavého kritika, měsíce strávené nad neplodnýcmi licoměrnými rozmluvami s nadřízenými a nad prázdnými besedami s klienty. Měl jsem právo podezřívat, že právě nadstává poslední léto světa, a jestliže svět nějakým nepochopitelným způsobem přetrvá do následujícího června, července, a možná dokonce srpna, nebude to pro mě už vůbec nic znamenat. Všechno je jedno, a jestli (přestože už jsem dávno vyrostl z mladického katastrofismu) měl svět v úmyslu prudce a bouřlivě prasknout na podzimní podobenství kaštanu nebo ořechu, nebo taky nepostřehnutelně zaniknout, konec mé existence by i tak zůstal úplně neviditelný, necítitelný, neslyšitelný. Nevěřil jsem už, že by se stalo cokoli, co není vepsáno do každodenního scénáře těch letních dní, a cítil jsem otupělý klid někoho, kdo ví, že už se nestane absolutně nic, a jeho život je tedy možné uznat za formálně ukončený. I mimo to, že v jeho těle ještě po dlouhá léta bude docházet ke všem ostudným fyziologickým procesům, on sám bude živou mrtvolou - bude jíst, trávit, vyprazdňovat se, lomozit, chodit a mluvit. Probíhalo poslední léto světa a já jsem seděl na zadním sedadle taxíku, zpožděný, unavený, odsouzený a zácpa trvala lhostejně dál.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2190x

Inzerce
Inzerce