V průměrném 2+1 v Jiránkově ulici na pardubickém sídlišti Dukla žije Andrej Horváth s manželkou, dcerou, synem a nastávající snachou. Od srpna tohoto roku se rodina uskrovnila a přenechala jednu místnost tatínkovi a jeho třem kolegům z celkem pěti romských sdružení – Jekhetano, Městská romská rada, Sdružení pro ochranu práv a svobod občanů ČR, Nipos a Sdružení pardubických Romů. Jelikož žádost nově vzniklého Informačního centra o přidělení nebytových prostor pro zřízení kanceláře místní zastupitelstvo prozatím zamítlo, pánové Josef Duna, Július Horváth a František Pešta debatují o potřebách pardubických Romů usazeni na pohovce v Andrejově obýváku. Kávu a nezbytné cigarety, stejně jako všechny dosavadní aktivity Infocentra, si hradí z vlastních zdrojů. „Sponzoři nerostou na stromech,“ říká výkonný předseda organizace Andrej Horváth.

S nápadem vytvořit zastřešující organizaci pro různě zaměřená romská uskupení v Pardubicích přišel předseda sdružení Jekhetano a romský asistent pro získávání zaměstnání Josef Duna. Všechna sdružení se i nadále věnují své specializaci, ale skrze činnost Infocentra se snaží své aktivity koordinovat. Po roční neoficiální spolupráci předložili magistrátu společný program, který se setkal se vstřícným přijetím. Poradkyně magistrátu pro menšiny a rovnost Alena Kosková jejich aktivitu vítá: „Je skvělé, že se místní Romové snaží sjednotit. S pány z Infocentra jsem ve styku téměř denně. Například už vím, jak si překládat jejich řeč náznaků - neradi někoho jmenují, když si stěžují, ale já už to dokážu odhadnout a vím, co a koho mají na mysli. Komunikuji i se zbývajícími organizacemi.“ Většina ostatních neziskovek, například Darjav, Romaňi ruža, Regirom nebo KSORN se sdružuje v Koalici romských organizací. Vztahy mezi Informačním centrem a Koalicí nejsou nezbytně antagonistické, ale panuje zde jistý nesoulad, zapříčiněný odlišnými představami o budoucnosti místní komunity. „Dle mého názoru je příčinou jejich názorových neshod generační problém. Mezi Romy to tradičně chodí tak, že mladí coby méně zkušení mají respektovat názory generace svých otců. Jenže synové už dnes mají jiné představy,“ komentuje nejednotnost Kosková z magistrátu. „Nemáme zájem s nimi spolupracovat, protože jsou povýtce asimilovaní, nedrží tradice a neumí ani naši řeč. V osobním kontaktu nám bezostyšně tykají, i když patří k mladší generaci, a taková neúcta se nám nelíbí,“ zpřesňuje Andrej Horváth.

Vedoucí odboru sociálních věcí Ivana Liedermanová je v hodnocení aktivit Informačního centra poněkud střízlivější a postoj magistrátu hodnotí jako „přátelský“. „Podobných snah v Pardubicích proběhlo více a ne vždy úspěšně. S hlasitou chválou už dnes čekáme na konkrétní výsledky a na to Infocentrum existuje příliš krátce. To byl také důvod, proč jsme prozatím zamítli jejich žádost o nebytové prostory. Až se prokáže, že nejde jen o krátkodechý experiment a že je všech pět skupin stavu sdílet jednu kancelář, pak se může něco změnit. Nezapomínejte, že prostor by se jistě nepronajímal za komerční nájemné, a pokud by to nefungovalo, město by na tom mohlo být bito.“

Co se týče řevnivosti mezi jednotlivými frakcemi pardubické romské komunity je však Liedermanová shovívavá: „Takové vnitřní boje probíhají i na úrovni neromských neziskových organizací na pomoc fyzicky a mentálně postiženým a bývají podstatně závažnějšího charakteru.“ Ačkoliv předseda Sdružení pardubických Romů František Pešta má coby benjamínek Infocentra na starosti kulturu a zábavu, všichni se shodují, že ve světle nezaměstnanosti a exekucí na spadnutí je to věc podružná. „Tanečky nás nezajímají,“ prohlašuje bez sentimentu Július Horváth. „Nás teď pálí, co bude s lidmi ze dvou „domů hrůzy“ v ulici Češkova a Husova.“

To, co je v Pardubicích obecně známo jako „domy hrůzy“, jsou dva novodobé slumy, vzniklé necitlivým sestěhováváním sociálně slabých romských rodin na jednu adresu. „Takové sestěhovávání je zaviněno činností našich soudů. I v případě skutečně vysokých dluhů na nájemném, například přes sto tisíc, je město povinno nájemníkům poskytnout náhradní ubytování a tím se v Pardubicích staly právě domy v ulicích Husova a Češkova. Koncentrace nepřizpůsobivých občanů na těchto adresách je skutečně vysoká a nedělá to dobrotu, ale v běžných činžácích pro ně nemáme dost místa.“ Budovy už jsou dnes v takovém stavu, že jejich obyvatelům hrozí soudní výpověď a Július Horváth se obává, že romské rodiny skončí na ulici. “Dříve se Romáci o své lidi postarali i za cenu opravdu stísněných podmínek. Jenže časy se změnily a každý má dost práce zaplatit vlastní nájem a udržet si nějakou základní životní úroveň. Pod tlakem poměrů se ztrácí původní soudržnost a lidé se uzavírají do sebe.“ Město má nyní v plánu provést rekonstrukci objektů a zřídit v nich ubytovnu, aby jejich obyvatelé byli motivováni k pravidelným platbám nájemného každý měsíc. Podle slov čtyř mušketýrů z Jiránkovy ulice však už není v Husovce a Češkově co zachraňovat, proto své úsilí napřeli směrem k opatření alespoň provizorního ubytování pro vyhoštěné. Josef Duna dodává, že i když se jim za krátkou existenci centra podařilo tři lidi zaměstnat - jeden muž nastoupil jako svářeč, další jako řidič vysokozdvižného vozíku a jedna žena jako kadeřnice - a řadu dalších umístit do rekvalifikačních kurzů a dokonce i na střední školu, v oblasti bydlení se jejich výsledky rovnají nule. „Na bytovém odboru nám vstříc nevycházejí. Tajemnice bytové komise působila už na bývalém občanském výboru a pro nás nemá pochopení,“ stěžují si předsedové. Liedermanová kontruje: „Tato úřednice nemá téměř žádné pravomoce, řídí se přesně podle pokynů komise a pravidel bodového systému. O osobním nepřátelství nemůže být řeč. Za loňský rok jsme přidělili 40 bytů, z toho procentuálně více romským žadatelům, protože obvykle lépe splňují kritéria potřebné rodiny. Od ledna však hodláme zrušit pořadník a systém bude přísnější.“ S ubytováním to tedy dopadá neslavně, proto se Informační centrum prozatím zaměřilo na sjednávání splátkových kalendářů. „Město je nám nakloněno a za pomoci jejich právníka jsme takových kalendářů sjednali celou řadu, víc ale dělat nemůžeme. Teď už záleží na samotných nájemnících, zda smlouvu o splácení dluhu dodrží.“

Vedle sportovních utkání, soutěží o miss a missáka nebo pořádání tancovaček se Pešta hodlá věnovat i protidrogové prevenci. Spolu s místopředsedou Sdružení pardubických Romů Janem Kašparem by v budoucnosti měl být vyškolen AD centrem, pardubickým ekvivalentem K-centra, na streetworkera. Počet romských narkomanů sice zatím sotva překročil jednu desítku, ale vzhledem k situaci v jiných městech se očekává prudký nárůst. „Olaši se sem stěhují za obchodem. Využívají slabosti dlouhodobě nezaměstnaných a sociálně slabých Rumungrů a zatahují je do užívání drog,“ prezentuje stanovisko Infocentra Pešta.

Docentka Hübschmannová z katedry romistiky FFUK upozorňuje, že se pohybuje výhradně mezi Rumungry, ale v zásadě souhlasí s tím, že svým charakterem je olašská komunita náchylnější k podléhání drogové závislosti. „Tato společnost byla donedávna soběstačná a oproti Rumungrům méně asimilovaná, tedy uzavřenější vůči majoritě. Rozklad tradičních hodnot přináší falešná východiska jako jsou drogy a neochota spolupracovat s majoritou zase nedostatek informací a neznalost možných řešení. Postrádají zkrátka mechanismy, jak si bez pomoci zvenčí poradit.“

Romská poradkyně městské části Praha 3 Margita Lakatošová, sama představitelka olašských Romů, však odmítá i takové tvrzení: „Už mě nebaví ta věčná paušální prohlášení. Olaši, stejně jako Rumungři, jsou jednotliví lidé a ne jeden organismus. Někteří s drogami bojují, jiní se jich ani netknou. A o migraci Olachů ´za obchodem´ také nic nevím.“

S prosbou o pomoc se romská komunita na své předáky obrací až ve druhé instanci, zpravidla poté, co neuspěli v jednání s gádži. „Jsou naučení řešit papírování na gádžovských úřadech a zatím k nám asi nemají takovou důvěru,“ říká Duna. O existenci Informačního centra se Romové dovídají jednak prostřednictvím bilingvních letáků na nástěnkách úřadů, jednak tichou poštou. „Romáci si všechno řeknou,“ tvrdí shodně členové rady i Alena Kosková z magistrátu. Když se ovšem ani zkušeným schůzovním harcovníkům z Infocentra nepodaří klientům vyhovět, Romové si prý neberou servítky. Přesto se zdá, že v konečném efektu by využívání romských prostředníků mezi magistrátem a pardubickými Romy mohlo přinést změnu k lepšímu. Centrum například bojuje proti tomu, aby magistrát problémové Romy sestěhovával a podporoval tak segregaci a vznik ghett. Jedna konkrétní budova je adeptem na další „dům hrůzy“. Byty jsou přeplněné a velká koncentrace Romů přitahuje pozornost, takže o dům už se začíná zajímat policie. Infocentrum zjistilo, že v domě je jedna volná bytová jednotka, a navrhlo magistrátu, aby byla poskytnuta stávajícím nájemníkům pro zlepšení životních podmínek. Obec návrh zamítla s odůvodněním, že už mají vytypovanou romskou rodinu zvenčí, která se do bytu nastěhuje. „Proč do budovy, která už začíná praskat ve švech, stěhovat další nájemníky? A proč za každou cenu romské?“ kroutí hlavou Andrej Horváth. Poradkyně magistrátu pro menšiny a rovnost Kosková se bezprostředně nezabývá bytovou otázkou, ale určitou představu má: „Ono to není tak jednoduché. Některé byty jsou zdánlivě volné a přitom třeba mohou být předmětem dědického řízení. Je však v pořádku bytovou komisi na takový byt upozornit, jednou to může vyjít.“

Romský asistent Duna zájemce o práci osobně doprovází na pohovory a konfrontuje zaměstnavatele, kteří adepty odmítají bez dostatečného odůvodnění. „Jedné starší Romce jsem telefonicky dohodl pohovor na místo uklízečky a šel jsem s ní. Původně ochotná úřednice zřetelně ztuhla, když zjistila, s kým má tu čest, ale hrála hru až do konce. Položila před mou klientku kartičku velikosti vizitky s drobným hustým písmem a požádala ji, aby text přečetla. Mé klientce, starší dámě, jak už jsem řekl, se s vypětím všech sil podařilo ten rozsypaný mák rozluštit. Úřednice ji na základě nepřesvědčivého výkonu nepřijala. Odkdy musí člověk umět číst drobné písmo, aby mohl umývat podlahu?“

Do budoucna má čtveřice předsedů v plánu sestavit jednotnou kandidátku do komunálních voleb a protlačit do městského zastupitelstva alespoň jednoho svého člověka, aby hájil zájmy místní romské komunity. Činnost jednotlivých organizací sdružených pod Informačním centrem se však neomezuje pouze na služby vlastním řadám. Sdružení pro ochranu práv a svobod občanů ČR v čele s Júliem Horváthem například poskytuje poradenství celé škále znevýhodněných osob, počínaje příslušníky etnických menšin, přes fyzicky a mentálně postižené až po sociálně slabé. Všechna sdružení pak vyznávají filosofii vyplývající z toho, že čeští Romové jsou až na výjimky potomky až tři sta let usedlých slovenských Romů. Cítí se daleko více jako obyvatelé Pardubic, než jako nositelé etnických hodnot. „Žijeme tu přes padesát let a jsme tu doma. To, co chceme, je čisté a pěkné město bez ghett,“ shrnuje postoj všech Andrej Horváth.