Grofo (2003)

aktualita film

Švédský film Grofo pomáhá Romům skončit s drogami.

Vidět, jak matka pláče
Švédský snímek Grofo pomáhá Romům skončit s drogami 

V řadě zemí hledají po staletí decimované etnické minority svou novou identitu pomocí filmu. Původní obyvatelé Severní Ameriky a Austrálie si na plátně v syrových snímcích běžně vyřizují účty s bývalými kolonizátory nebo se v romantizujících filmech pokoušejí oživit duchovní stránky předkoloniálních společenství a podobné příklady nejdeme i jinde. O Česku to ale zatím neplatí. Netočí se o Romech ani pro Romy a netočí ani sami Romové. Od dob Růžových snů Dušana Hanáka (1976) zde vznikly vlastně jen dva filmy obsazené romskými protagonisty - Marian Petra Václava (1996) a Smradi Zdeňka Tyce (2002). Ani v jednom z nich však nezazní romština, již jinak slýcháme ve filmech Emira Kusturici nebo francouzského Roma Tonyho Gatliffa. Romsky se mluví také ve švédském filmu Grofo (1998), který se u nás objevil letos. Toto dílo má ale zcela specifické poslání. Nejde totiž o lahůdku pro klubové biografy, ale o protidrogovou prevenci.

Past na drsňáka
Romská komunita ve Švédském království čítá jen asi tři tisíce lidí, a právě proto si její olašský předák Marian Wydow v polovině devadesátých let uvědomil, že musí řešit opravdu naléhavý problém: tamní Romové propadli drogám a úmrtnost byla alarmující. Wydow oslovil sociálně orientovaného filmového dokumentaristu Jana Linella a nabídl mu, zda by nechtěl natočit emocionálně přesvědčivý snímek, který by Romy od drog odradil. Linell výzvu přijal a vznikl hraný film Grofo. Odehrává se celý v romštině, o hlavní role se podělili olašští neherci z Malmö a scénář vychází z několika autentických osudů romských narkomanů.

Rodina ústředního hrdiny - chlapce jménem Grofo - přijíždí do Švédska z bývalého Československa na pozvání dobře situovaných prarodičů a rychle se jí daří integrovat se do místní olašské komunity. Počáteční idyla ale záhy dostává trhliny - zjevně vykořeněný otec propadá alkoholu a matka se marně snaží mírnit konflikty mezi ním a nejstarším synem Grofem. Nedostatečné zázemí Grofa vrhá do nástrah velkoměstského života a divák sleduje klasickou spirálu začínající drobnými krádežemi přes pokoutní kouření marihuany až k užívání heroinu. Rodinné vztahy se rozkližují, hrdina bojuje s nepochopením na všech stranách a končí předávkováním po smrti milované matky.

Pro ostřílené filmové diváky může tato synopse znít jako stokrát omleté klišé, ale nesmíme zapomínat, že společenský význam je u tohoto filmu důležitější než jeho umělecká role. A Grofo brnká přesně na ty strunky bolavé romské duše, které i přes balast agresivního velkoměstského života obvykle zůstávají citlivé. Achillovou patou romského drsňáka totiž bývá láska k matce, ochranitelský pud staršího sourozence, nevyrovnaný vztah k dominantnímu otci a úcta ke stařešinům rodu. Pro řadu Romů je rodinný život stále alfou a omegou sociálních vztahů, a není proto divu, že byli šokováni scénami, které otrlého příslušníka majority nechávají chladným. Například pohled na romskou matku, symbol domova a bezpečí, jak klečí v záři svící před domácím oltáříčkem a modlí se za syna, který si mezitím ve vybydleném bytě rve jehlu do žíly, by v průměrném středoevropském ateistovi možná vyvolal pousmání. Většinu Romů však jejich vnitřní pudová religiozita nutí scénu intenzivně prožívat.

Něco vám pustím
Podle slov švédského předáka Mariana Wydowa série projekcí filmu Grofo spolu s debatami kolem něj skutečně na čas pozastavila úmrtnost romských narkomanů - v tak malé komunitě šlo konkrétní dopad projektu dobře vysledovat. Bylo to však pouze přechodné období, protože snímek se promítal jen mládeži nad 15 let, a mladší Romové tak nebyli podchyceni.

V roce 1999 se během své pracovní návštěvy Švédska s Marianem Wydowem setkala koordinátorka Prahy 3 pro romské záležitosti Margita Lakatošová a rozhodla se film dovézt i k nám. Jak je na tom zdejší minorita s drogovou závislostí, není lehké zmapovat, protože Romové nemají důvěru v institucionální léčbu a rodina narkomana většinou nevyhodí, ale poskytne mu zázemí. Údaje kontaktních center pro narkomany tedy o realitě nevypovídají. Jisté je, že romský drogový problém existuje a navíc má svá neradostná specifika: zatímco ve Švédsku opiátům podléhají jen náctiletí, u nás je to třígenerační záležitost.

Za pomoci UNHCR, švédského ministerstva zahraničí a švédské ambasády k nám byl Grofo nakonec letos dovezen a opatřen českými titulky. Pro Romy má ale zásadní význam spíše romština, které z plátna rozumějí. "Obdobné snímky z gádžovského prostředí jim nic neříkají. Aby se s hrdiny mohli identifikovat, musí herci být Romové a musí mluvit romsky," vysvětluje Margita Lakatošová. Film nepoběží v biografech, ale podle švédského vzoru bude sociálním kurátorům pomáhat v boji proti drogám přímo v terénu. Letos na jaře absolvovali romští koordinátoři z celé republiky sérii projekcí a příslušné školení a od podzimu vyrážejí vyzbrojeni kopií filmu do akce. Sami si mohou vybrat, zda chtějí promítat ve škole nebo v rodinách. "Jejich úkolem je předávat štafetu," shrnuje Lakatošová. "Starší generace nerozpozná závislost, nemá dostatek informací a skoncování s drogou bere jako záležitost vůle. Nevědí, že takový člověk je nemocný, a jeho selhání považují za osobní zradu. Proto je nutné, aby ten film koloval a aby se o něm mluvilo."

 

© Karolína Ryvolová. Autorka je romistka.
(Respekt č.42/2003)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2461x

Inzerce
Inzerce
Inzerce