Když se jednou Bernarda Malamuda kdosi ptal, čím jsou jeho postavy – kromě vlastních jmen a prostředí – tak výrazně židovské, odpověděl: „Svými židovskými kvalitami, širokým záběrem vize, zvláštním osudem, morálkou a životem; svým vědomím, odpovědností, intelektuálností a etikou; svou láskou k lidem a Bohu.“ Podle autora lze tedy nazvat židem každého člověka, který trpí a touží stát se lepším. A židem se nejen symbolicky stává též jediný nežidovský hrdina Malamudova románu Příručí (The Assistant, 1957), který česky poprvé vyšel roku 1972.

Autorovi přinesl slávu a uznání ve Spojených státech i ve světě, neboť v této knize „našel“ sobě vlastní témata. Jsou to sice ta takzvaně věčná, ale jím jedinečně uchopená témata – otázka svobody či přijetí závazku, zločinu a trestu, citu a vykoupení, meditace a činu, pouta lásky a nenávisti.

Frank Alpine, ústřední „pochybná existence“, se náhle ocitne uprostřed chudé židovské rodiny vlastnící ubohý krámek se smíšeným zbožím. Alpine je jaksi podivně přitahován nejen rodinnou soudržností a krásnou dcerou, ale především samotným majitelem Morrisem Boberem, který se neustále zmítá na pokraji krachu. Přesto z něj vyzařuje určité vnitřní bezpečí a síla charakteru. Jakkoli je původním Alpinovým plánem vykrást Morrisův obchůdek a později jej „oloupit“ o poslední naději a pýchu, jíž je mu jediné dítě, postupně se mezi oběma protihráči probouzí hluboký vztah, dosahující rozměrů emocí mezi učitelem a žákem či otcem a synem, a jejich dialogy tvoří myšlenkovou kostru románu. Franka přitom po celou dobu provází jeho „horší já“ – bývalý přítel Ward Minogue, s nímž na začátku obchodníka Bobera přepadl; onoho „polopřízraku“ se Alpine zbaví až ve chvíli, kdy – především pod jeho špatným vlivem – Helen v podstatě znásilní a její chování k němu prudce ochladne. Zoufalý protagonista se tedy poté, co Morris těžce onemocní, rozhodne pokračovat v jeho započatém díle a hodlá Helen umožnit, aby vystudovala, čímž by se vyplnilo její i otcovo největší přání. Zdá se, že se snaží nejen odčinit křivdu, kterou jí způsobil, popřípadě získat zpět její lásku, ale především chce získat důstojnost před sebou samým, a závěrečná obřízka je tak logickým vyvrcholením jeho myšlenkového zrání.

Tím, jak na konci Příručího Malamud upozorňuje na věčné opakování lidského údělu, nepřivádí čtenáře do stavu vytržení nad zázraky – spíš ukazuje, že podobné možnosti obrození má víceméně každý. Mistrně ilustruje to, čemu sám věřil: mystické spojení s Bohem nelze navázat v asketické izolaci, nýbrž pouze běžným vykonáváním obyčejných aktivit každodenního lidského bytí. Jeho hrdinové, jak kdysi řekl Philip Roth, žijí „v čase bezbřehé depresi a v bezbřehé čtvrti Lower East Side“, a Malamudovo dílo navzdory velice konkrétním detailům nabývá rozměrů univerzálního mýtu.