Algren, Nelson

Algren, Nelson

portrét beletrie zahraniční

Nelson Algren proslul zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat.

 

Nelson Algren

Nelson Algren se narodil 28.3.1909 v Detroitu, když mu však byly tři, rodina se přestěhovala do Chicaga, kde také v imigrantských komunitách, slumech a levných hospodách strávil většinu života. Nejvýraznější postavou jeho mládí byl patrně vlastní otec, obyčejný automechanik, který ovšem konvertoval k judaismu – byl přímo posedlý Starým zákonem a chápal jej jako doslovnou pravdu. Samotný Nelson roku 1931 vystudoval žurnalistiku na Illinoiské univerzitě a další čtyři léta se potloukal po americkém Jihu a Jihozápadě, kde se živil příležitostnými pracemi (zkusil tu i povolání podomního obchodníka).

Na spisovatelskou dráhu se vydal roku 1933, kdy na opuštěné benzínové pumpě v Texasu napsal svou první povídku, jež poté vyšla v časopise Story, nicméně nebyla to cesta bez zákrut – hned následujícího roku si odseděl čtyři měsíce ve vězení, neboť ukradl psací stroj. Ke konci 2. světové války sloužil ve Francii u zdravotníků a roku 1947 ho pak Mary Guggenheimová seznámila s výše zmíněnou francouzskou filozofkou a feministkou, ale ani toto silné pouto ho nedokázalo uchránit před sebezničujícímu vášněmi jako hráčství a alkohol. Třikrát rozvedený, osamělý Algren umírá 9.5.1981 na Long Islandu na selhání srdce.

Nelson Algren se sice věnoval též básnické a esejistické tvorbě, proslul však zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat. Navazuje tu na tzv. chicagskou realistickou školu zastoupenou kupříkladu Uptonem Sinclairem či Theodorem Dreiserem, jíž se ne nadarmo barvitě přezdívalo „škola přehrabovačů hnoje“ (anglickým termínem muck-raking fiction), zároveň se ovšem dokáže vyhnout naturalistickým stereotypům. Jeho styl je založen nejen na přesném pozorování, ale i na naléhavém rytmu, a ne náhodou ho proto slavný kritik Malcolm Cowley nazval básníkem chicagských slumů.

Dobu tedy předběhl nejen tím, že se jako jeden z prvních amerických spisovatelů zabýval závislostí na drogách, sexem a světem malého zločinu plného násilí vůbec, avšak také svým vypravěčským stylem. Zakrátko se totiž dokázal vyhnout přímému dokumentárnímu stylu 30. let, o čemž svědčí jak ty nejlepší z více než 50 povídek, které se dodnes objevují v prestižních antologiích (viz Mistrovské kousky editora Roberta Penna Warrena či Příběhy moderní Ameriky Herberta Golda), tak vrcholný román Špacír po divokejch končinách, v němž místy dosáhl až jednoduchosti bluesového songu. Měl-li by se tudíž s někým srovnat, spíše než klasici společenského protestu velké hospodářské krize (tragicky vážný a místy až sentimentální John Steinbeck nebo předvídatelně groteskní Erskine Caldwell) vyvstane na mysli raný Nathanael West.
 

© Hana Ulmanová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3321x

Inzerce
Inzerce