Algren, Nelson: Špacír po divokejch končinách 1

Algren, Nelson
Špacír po divokejch končinách 1

recenze beletrie zahraniční

Český překlad titulu románu Nelsona Algrena Špacír po divokejch končinách nezní českému čtenáři nijak povědomě. Stačí však uvést anglický originál A Walk On The Wild Side a hned se každému vybaví Lou Reed a jeho stejnojmenný hit.

Každej má, co si zaslouží
Mrzáci, pasáci a děvky v románu Nelsona Algrena
Nelson Algren: Špacír po divokejch končinách. Z anglického originálu A Walk On The Wild Side přeložil Matěj Turek, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003, 340 stran, doporučená prodejní cena 398 Kč

Český překlad titulu románu Nelsona Algrena Špacír po divokejch končinách nezní českému čtenáři nijak povědomě. Stačí však uvést anglický originál A Walk On The Wild Side a hned se každému vybaví Lou Reed a jeho stejnojmenný hit. Spíše než spojení s lidmi kolem Andyho Warhola a šedesátými lety však pozapomenutému klasikovi Algrenovi sluší přirovnání k beatnikům nebo Johnu Steinbeckovi.

Ve Špacíru po divokejch končinách zavítáme na americký Jih, konkrétně do New Orleansu, hlavního města jazzu. Ve třicátých letech minulého století, v čase velké hospodářské krize, to bylo také město lidí, kteří neměli co ztratit, město žebráků, alkoholiků, pasáků a děvek. Děj románu se točí kolem Dova Linkhorna, nevinného prosťáčka; při bližším pohledu však čtenář zjistí, že Dove je hrdinou s pícarovskými rysy, jenž se právě díky tomu, že jej lidé nepovažují za schopného nepravosti, dokáže vyšvihnout i v čase nejhlubší krize. Dovův otec Fitz je na maloměstě znám jako potrhlý apokalyptický kazatel, jenž „se svojí starou přišel i o rozum“ (str. 11). Dove se protlouká, jak může, nakonec se mu však díky krádeži podaří odjet pryč, do New Orleansu.
Místem, kde se vše v New Orleansu odehrává, je Perdido Street, ulice ztracenců, jak už sám název napovídá, plná barů a vykřičených podniků. V jednom z nich vládne chlapík jménem Finnerty, pasák, který má na starosti několik děvčat. Každá z nich je něčím zvláštní: jedna je dětinská, druhá bláznivá, další zase duchem pořád mimo. Všechny ale spojuje jedno: prodávají se proto, že se jinak nemohou uživit. Čtenář s nimi soucítí a nepovažuje jejich zaměstnání za morálně závadné, ostatně ve společnosti, v níž žijí, není valného rozdílu mezi prostitutkou, jejím pasákem nebo jejími zákazníky. Panuje však mezi nimi jakýsi zvrácený smysl pro čest a spravedlnost, který se dá shrnout větou, již pronese Reba, jedno z Finnertyho děvčat: „Každej má, co si zaslouží“. Po každém provinění přijde trest, po každém zlém činu odplata. Pokud člověk na tuto hru přistoupí, může si dělat, co se mu zlíbí. Bůh stejně říká jenom „ne“ (str. 214), tak proč se snažit o nemožné.

Z plejády prodejných holek se vymyká Hallie, bývalá učitelka, která se do Finnertyho bordelu dostala poté, co její manžel zjistil, že je mulatka. Zde zcela naplňuje topos děvky - světice, která se do takové situace dostala nedopatřením, řízením osudu; se společností, která se na takových místech pohybuje, však nemá nic společného. Právě do ní se Dove zamiluje. Přestane kvůli ní pít, odstěhují se pryč z nevěstince a on po ní chce, aby jej naučila číst, což Dove chápe jako schopnost, jež jej zbaví věčné chudoby a povýší do jiných vrstev společnosti. Hallie se stane Dovovým osudem: když jej opustí, začne Dove znovu pít a na konci knihy se serve s mrzákem Schmidtem, jenž byl předtím, než přišel o obě nohy, zápasníkem a který Hallii také miloval. V souboji se Schmidtem přijde Dove o zrak a obrovitého invalidu poté zlynčuje dav. Ztrátou zraku se Dove přiřadí k zástupu mrzáků a podivínů, k řadě, jež začíná hned na první straně románu jeho otcem Fitzem. Zde Nelson Algren navazuje na klasiky jižanské literatury, především Flannery O’Connorovou: freak show je v americkém Jihu hluboce zakořeněná. Mrzáci jsou však u Algrena právoplatnými členy společnosti a handicap na jejich myšlení nic nemění. Oslepený Dove míří na samém konci knihy opět do vykřičeného podniku a ve dveřích jej napadne: „Jestli Bůh stvořil něco lepšího než ženskou, určitě si to nechal pro Sebe“ (str. 339).

Celou Algrenovou knihou se táhne i rasový problém. Černoši jsou lidé, s kterými společnost, a zvláště ta jižanská, prostě nepočítá, jsou opovrženíhodní a pro bílé nepřijatelní. Jediným místem, kde se setkávají, je právě nevěstinec, v němž jsou vítání všichni, kdo mají peníze. Společenská a sociální situace černochů se ve Špacíru nejlépe projevuje v tragikomickém rozhovoru dvou mrzáků, bělocha Schmidta a černocha. Schmidt radí černochovi, aby si také pořídil vozík, ale černoch mu odpovídá, že tam, kde bydlí, stejně nejsou žádné chodníky ani dlažba, takže by mu kola nebyla nic platná.

Jazyk Algrenova románu je jazykem blues - zpěvný, rytmický, nostalgický, je jazykem tuláků a zkrachovanců, plný zveršovaných příběhů i pouhých povzdechů. V českém překladu se bohužel tato zpěvnost a rytmus poněkud ztrácejí. Překladatel Matěj Turek však stál před přetěžkým úkolem: převést hovorový jazyk amerického Jihu třicátých let do současnosti a české reality. Je třeba říci, že uspěl takřka na výbornou. Dialogy ubíhají plynule, hovorové výrazy ani použitý argot četbu neruší. Připočtěme exkluzivní vydání, u něhož nechybí ani přebal ani záložka, povedenou typografickou úpravu s minimem překlepů a gramatických chyb (i když jedna na straně 168 je opravdu neodpustitelná - „chudákovy tý holce“) a odečtěme cenu, která je minimálně o sto korun vyšší, nežli je obvyklé. Ve výsledku pak můžeme konstatovat, že nakladatelství Argo představením Nelsona Algrena v našich zeměpisných šířkách rozhodně nešláplo vedle.

Richard Olehla

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 3239x

katalogy

Inzerce
Inzerce