Tato poslední zpověď známého žurnalisty a literáta, který se jejím prostřednictvím minulý měsíc rozloučil se čtenáři i se životem, nemá nic společného s detektivním žánrem. Zločiny, o které se jedná, vlastně nemají svoje místo a čas, jsou to zločiny bez konkrétních obrysů, odehrávají se v duších a srdcích, provázejí životy každého z nás i existenci celého lidstva: “zpovědí nemyslím takovou, která se odříkává kněžím, o nichž víš, že ti dají rozhřešení, neboť je to jejich práce. Ani se nezpovídám soudci, který by nestihl mě soudit, neboť čas se uzavírá. Nebo psychiatrovi, který by vše vysvětlil traumatem z dětství. Nepravost, o které musím povědět, není běžným zločinem a netýká se jen mě samého nebo několika blízkých. Kdybych byl filozofem, řekl bych, že se týká celého, nebo skoro celého, lidstva”. Autor se snaží přijít na kloub tomu, “kde se schovávají pravda, spravedlnost, dobro, kde, sakra, jsou, co je odlišuje od falše, nespravedlnosti a zla”. Výchozím bodem jsou přitom Pintorovi většinou vlastní vzpomínky, od kterých přechází k širším horizontům. Píše přímo, bez ozdob a rétoriky, naopak s notnou dávkou ironie a sarkasmu. Ty dávají ve spojení s melancholií a tušením blízké nemoci a smrti knize její neopakovatelnou, jakousi “podzimní” atmosféru.