Wajsbrot, Cécile
Objevila se jednoho dne

ukázka beletrie zahraniční

Objevila se jednoho dne, jednoho rána, s černými, špinavými vlasy, v dlouhé roztrhané sukni. Na tváři měla šmouhy, stopy špatně osušených slz. Mohlo jí být tak šestnáct let a byla bosá...

Cécile Wajsbrotová: Objevila se jednoho dne
Přeložila Dagmar Dvořáková
Text z knihy Čí je to sen? Antologie současných frankofonních povídek. Větrné mlýny, Brno 2003

Objevila se jednoho dne, jednoho rána, s černými, špinavými vlasy, v dlouhé roztrhané sukni. Na tváři měla šmouhy, stopy špatně osušených slz. Mohlo jí být tak šestnáct let a byla bosá.
S podivným přízvukem, monotónním hlasem odříkávala:
„Má matka zemřela, otec odešel a bratr je nemocný. Nemám práci, dejte mi, prosím, nějaké peníze nebo stravenku do restaurace.“
Souprava metra byla plná cestujících – s cestujícími však měli společné jen jméno, vždyť na jakou cestu se to vydali, otupělí spánkem, prací a předměstskými čtvrtěmi – cestujících, kteří neposlouchali, přesto však slyšeli.
Prošla mezi sedadly, nohama šoupala po zemi, ruku měla nataženou. Odkud asi pocházela?… odněkud z Balkánu, kde se zastavil život z toho nebo onoho důvodu, odešla s nemocným bratrem, otec byl pryč, matka mrtvá, v provizorní tašce si odnesla vše, co měla – a konečnou stanicí bylo pařížské metro.
Bylo to na trase Porte de la Chapelle – Mairie d´Issy, jel do práce na státní sekretariát pro válečné veterány a oběti války, který měl sídlo v krásném paláci ve čtvrti Saint-Germain. Dřívější obyvatelé paláce by byli jistě šokováni, kdyby viděli, že jejich dům slouží jako úschovna pro spisy penzistů všech válek.
Přemýšlel – kdo ví – snad o válce, o té příští. Její oběti by byly okamžitě zařazeny do abecedně uspořádaného seznamu, pokryly by půdu vojenských a civilních hřbitovů. V ruce měla jednofrankovou minci.
Viděl, jak nastoupila, slyšel o nemocném bratru, otci, který odešel, o mrtvé matce. Jeho stanice se blížila, řekl jí, pojď sem a ona přišla, zvu tě na kávu nebo na co budeš chtít.
Kývla hlavou.
Vystoupili bok po boku, bez jediného slova. Stála bosá na jezdících schodech, neměla kabát, vlasy měla špinavé, sukni pomačkanou a svetr jí byl velký, pomyslel si, kdyby nás tak někdo spolu viděl, pak si řekl, no a co.
„Není ti zima?“
Zavrtěla hlavou.
V kavárně bylo plno u baru, sál byl však prázdný – posadili se úplně vzadu.
„Co bys chtěla?“
Neodpověděla (a on, co chce vlastně on?), tak jí objednal čokoládu a croissant.
„Jak se jmenuješ?“
Neodpověděla.
„Nerozumíš dobře francouzsky?“
Dívala se na něj, oči měla rozšířené, asi únavou, pomyslel si.
„Odkud jsi?“
„Nemám práci.“
„Kolik je ti let?“
Neodpověděla, stále mlčela, ale na horkou čokoládu – jak ji mohla pít tak horkou? – a na croissant se vrhla.
„Chutná ti to?“
Usmála se.
„Rozumíš mi. Proč nemluvíš?“
Hltavě polykala čokoládu.
Čas míjel, spíše však míjela vidina nemístného vytržení, v jejímž zajetí se ocitl. Našel drobné a nechal peníze na stole. Dívala se na mince, vytáhl další a tu jí dal.
„Jdu do práce,“ řekl.
Podíval se na hodinky, aby dodal vážnosti práci, která se rozplynula vždycky, když ho nic nedrželo.
Zvedl se.
Ona také, velmi pomalu.
„Na shledanou.“
Podal jí ruku.
Nepohnula se, nic neřekla, nic nežádala.
Když se vracel z práce, neklidně se rozhlížel a hledal ji, přestože si přál, aby ji nenašel.
Nebyla tam – trochu toho litoval.
Ve svém luxusním bytě nejdříve pocítil teplo, pak uviděl koberec z husté vlny – a vzpomněl si na její bosé nohy. Venku byla zima, kde asi spí?

Četl si v metru noviny, jako každé ráno, když se ozval hlas:
„Nemám práci, můj manžel odešel, musím živit čtyři děti. Pro děti, prosím vás.“
Otočil se. Tato žena byla starší, tlustší a hrubší, neměl chuť pozvat ji na čokoládu, tak se znovu ponořil do novin, a když ho minula, nezvedl hlavu.
Celý týden na to myslel. Každý den jich bylo spousta, nezaměstnaných, kterým odešel manžel nebo otec a zemřela matka. Jednou se stalo, že žena se třemi dětmi na krku ještě neskončila a nějaký muž už spustil, jsem nezaměstnaný. Kdosi se rozesmál.
Dál četl noviny, obracel stránky a neštěstí mizela v zapomnění. Na jeho úřadě se hromadily spisy a on stále viděl její bosé nohy.
„Má matka zemřela, otec odešel a bratr je nemocný. Pánové a dámy, dejte mi prosím nějaké peníze nebo stravenku do restaurace.“
Tentokrát to byla opravdu ona, určitě, podíval se, ano, byla to ona.
Když se k němu přiblížila, zbývala mu ještě jedna stanice. Měla nataženou ruku a byla bosá, prošla kolem něj stejně jako kolem ostatních, bez úsměvu.
„Nepoznáváš mě?“
Neodpověděla.
„Dala by sis čokoládu?“
Kývla hlavou.
Vystoupil s ní a cítil tíhu pohledů. Poznali ho, mohli vědět, že už si ji jedenkrát odvedl? Byli to pořád ti stejní lidé, každé ráno v metru?
„Čekal jsem tě,“ řekl jí v kavárně, a sám se divil, co to říká. „Kdes byla celou tu dobu?“
„Můj bratr je nemocný.“
„Těžce nemocný?“
Kývla hlavou.
Objednal čokoládu a croissant, tak jako předtím, a tak jako předtím se pustila nedočkavě do jídla.
„Máš hlad?“
Neodpověděla.
„Žiješ sama?“
„Můj bratr, nemocný.“
„Rozumíš dobře, proč mi neodpovídáš?“
Neodpověděla.
„Poslyš, pracuji celý den, ale jestli chceš, počkej na mě v metru, dnes večer v 6 hodin, ve stejné stanici na nástupišti v opačném směru, vezmu tě k sobě domů a pak tě pozvu někam na večeři. Bylo by lepší, kdybys měla boty, ale jestli žádné nemáš, nevadí. Dnes večer v 6 hodin, souhlasíš?“
Poslouchala ho, ale rozuměla mu? Míní přijít? Přijde? Netušil.
Celý den na to myslel. Má hodinky? Umí vůbec poznávat hodiny? Má v úmyslu přijít? A on sám, na co si to hraje?
V 6 hodin večer na nástupišti v metru, byla tam. Uviděl její siluetu a bodlo ho u srdce, všiml si bot, takže nějaké boty měla, tedy rozuměla a přijímá jeho nabídku. Dostal strach.
Doma se nechtěl dlouho zdržet, ale na večeři bylo ještě brzo. Klesla na pohovku, pomyslel si, že se už nikdy nezvedne, celé tělo jí měkce ochablo, přál si, aby bývala nepřišla, a zároveň si chtěl k ní přisednout, odhrnout jí vlasy, svléknout jí svetr, který je na ni moc velký.
„Cítíš se dobře?“
Kývla hlavou, ano.
„Jak dlouho jsi v Paříži?“
Neodpověděla.
„Proč nechceš mluvit, když rozumíš?“
Zvedla k němu oči, rozšířené únavou, myslel si tehdy, malátné, myslel si nyní.
Ticho začínalo být nesnesitelné, její upřený pohled, oči příliš velké na její obličej, bezedná bolest, ohlušující výkřik.
Nabídl jí něco k pití, nic, pořád nic neříkala.
„Co vlastně chceš?“ vykřikl.
Styděl se za svůj hněv, styděl se, že ji sem přivedl, styděl se, když ji viděl rozvalenou na své pohovce – jak se mu nabízí – pomyslel si, styděl se, že nedokáže nic udělat, byl jako pavouk zapletený do vláken vlastní sítě.
Najednou byl u ní, ruce měl na jejím těle, rozvášnil se, ona se nechala, hladil jí celými dlaněmi obličej, krk, prsa, svlékl jí svetr, sukni, nasytil se jejím tělem, jejími stehny, jejím pohlavím, chtěl všechno, nechala se, nehýbala se, ruce měla v jeho vlasech, snad nedopatřením, on, rozpálený, si ničeho nevšímal, chtěl jen vysát z jejích úst všechno, co měla, proniknout svým pohlavím všechno, čím byla.
Poznat – přinutit ji promluvit – pocítit – přinutit ji mluvit.
Její mlčenlivost, její nehybnost uspíšily jeho konec.
Na kraji hluboké propasti, druhá strana byla tak vzdálená, natáhl ruku, ale vše se od něho vzdalovalo.
Zdálo se mu, že ji vidí poprvé, cizí ženu, dostal strach, co to udělal, co je vlastně zač?
Podívala se na něj, bez výrazu, bez citu, byli vedle sebe, dvě bytosti bez důvěry, dva neznámí.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1883x

Inzerce