Camilleri, Andrea: Tvar vody (in Host)

Camilleri, Andrea
Tvar vody (in Host)

recenze krimi

Recenze prvního českého překladu románu Tvar vody Andrey Camilleriho, populárního autora detektivních příběhů.

 

Andrea Camilleri: Tvar vody, přel. Alice Flemrová, Paseka, Praha – Litomyšl, 2002, 144 s.

Poprvé se českému čtenáři dostává do rukou ukázka poslední generace italského detektivního románu, žánru u nás nepříliš známého, a to přímo z dílny nejpopulárnějšího autora posledního desetiletí Andrey Camilleriho (1925). Camilleri, který se většinu života věnoval divadlu, filmu a publicistice, začal psát knihy na přelomu 70. a 80. let, přičemž jeho hvězda zazářila až v letech devadesátých, mimo jiné i díky stvoření postavy komisaře Montalbana, jenž se objevil poprvé právě ve Tvaru vody (La forma dell'acqua). Jeho popularita byla taková, že se stal dokonce hrdinou velice sledovaného televizního seriálu, před nedávnem, mimochodem, vysílaného Českou televizí. Camilleri za svoji produkci sice posbíral mnoho “menších” cen, často ve Francii, ale literární kritika k němu zůstala spíše chladná. Proto vzbudilo předloni údiv nakladatelství Arnoldo Mondadori, když publikovalo ve slavné ediční řadě “Meridiani”, vyhrazené klasikům, Camilleriho souborné dílo. Posuďme tedy, zda oprávněně.

Děj detektivní novely Tvar vody je umístěn do fiktivního sicilského města Vigàta. Nemusíme se však bát, že se jedná o mafiánskou historku na způsob Chobotnice, kdy je kromě tématu vyčerpaná snad i jeho parodie. Na bývalém pastvišti za městem, kam se jezdí za prostitutkami nebo drogami, je nalezen v autě mrtvý muž, ve stavu, který neomylně ukazuje na předchozí využití prvně jmenovaného povyražení. Oním mrtvým je významný místní činitel inženýr Luparello, což dává případu mimořádně delikátní rozměr. Vyšetřování se ujímá komisař Montalbano, “správný chlap”, kladný hrdina až do morku kostí, nesnášející byrokratické průtahy, zastánce “nestandardních metod” vyšetřování, vybavený nadpozemskou intuicí, konexemi v podsvětí, smyslem pro humor a v neposlední řadě i charismatem okouzlujícím něžné pohlaví. Jak se dalo očekávat, v průběhu pátrání se odkrývá špinavé podhoubí společenského života místní buržoazie, tutlané rodinné a politické skandály a vůbec zvrhlosti všeho druhu.

Bylo by neodpustitelné připravit čtenáře o napětí a líčit mu děj, podívejme se proto raději na některé obecné rysy. Od prvních stránek je jasné, že Camilleri umí psát. Jeho příběh rozhodně není z těch, které klopýtají od odhalení k odhalení a spoléhají se na zvědavost čtenářů, toužících dozvědět se, jak to vše dopadne. Příběh má svůj živý rytmus, nepopiratelný humor, střídá řízné dialogy (v originále v sicilském dialektu) s vyprávěním a výstižnými popisy prostředí, postav a společenských vazeb. K místní ekonomicko-politické realitě je autor jaksepatří jízlivý a nutno podotknout, že klientelistický model, jehož kritika v první řadě uspokojí sicilského čtenáře, se překvapivě podobá i realitě českého maloměsta v současné epoše rané demokracie.

Camillerimu se tedy podařilo najít vhodný literární jazyk a vytvořit si solidní a zajímavé prostředí pro své příběhy. Kniha má dvě pomyslné dimenze: samotný detektivní příběh a postavu komisaře Montalbana. Pokud jde o první dimenzi, je korunována rafinovaně zauzleným a důmyslně postaveným závěrem, předešlé vyšetřování se však podobá spíše lineárním zápletkám televizních detektivek. Montalbano může v klidu pátrat ospalým jižanským tempem. Je sice neustále na stopě, ale svou “šedou kůru mozkovou” nijak zvlášť trápit nemusí, neboť asi v polovině knihy paní Luparellová a ke konci paní Sjostromová mu téměř vše naservírují na stříbrné míse. Tuto skutečnost však řada čtenářů možná ani nepostřehne díky oné druhé dimenzi, totiž komisařovu soukromému životu a jeho psýché. Autor vsadil na podrobnější portrét, než jak je v detektivkách zvykem, vzdáleně snad tento výlet do soukromí připomíná u nás kdysi populární příběhy švédských autorů Sjöwallová-Wahlöö. V Montalbanovi se však příliš koncentrovaly všechny mimořádné vlastnosti a schopnosti, jež v daném žánru existují. Na záložce knihy je charakterizován jako “třeskutý ironik” a tato “třeskutá dokonalost” se projevuje i v jiných jeho rysech. Těžko říci, zda měl Camilleri vyšší ambice, ale pokud bez větší originality jen recykloval existující klišé, nezbývá nám, než číst Tvar vody jako detektivku a nehledat nic dalšího. V krátkosti: Tvar vody je příjemná, vtipná a veskrze inteligentní kniha vhodná k ukrácení dlouhé chvíle.

 

© Jiří Špička
Převzato z: Jiří Špička, Entrée komisaře Montalbana, in: "Host", XIX, 8/2003, str. V.
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 3629x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce