Preußler, Otfried: Čarodějův učeň

Preußler, Otfried
Čarodějův učeň

recenze dětská

převyprávění lužickosrbské legendy o Krabatovi - česky jako Čarodějův učeň - z přelomu 17. a 18. století ze slezské Horní Lužice od Otfrieda Preußlera

Čarodějův učeň
Otfried Preußler
: Čarodějův učeň. Z německého originálu Krabat přeložil Radovan Charvát. Argo, Praha 2003

Argo obohatilo náš knižní trh knihou, která není obyčejná a jež vysoko vyčnívá z průměru – a to nejen mezi dětskými knihami, mezi které se, jak se zdá (alespoň na první pohled), řadí. Ale již tato první, elementární charakteristika – Čarodějův učeň jako dětská kniha – se dotýká specifika knihy a dovoluje nám se k dílu více přiblížit.

Jistě, jedná se o pohádkový příběh (s touto charakteristikou prozatím snad vystačíme): vyprávění o třech letech, o době, během níž se z opuštěného, nuzného malého chlapce Krabata, hlavního hrdiny, lze změnit v potenciálního nástupce čarodějného Mistra – a zestárnout při tom o devět let. Pohádkové prostředí však budeme muset opustit – ve chvíli, kdy se příběh počne rozvíjet a nad nevinným začátkem začne převládat tísnivá, spíše baladická atmosféra rozpohybovavšího se děje.

Čtrnáctiletý Krabat, sirotek, uposlechne snu (sen jako médium věštby, sen radící a sen zrazující – sen dobrý i sen špatný, ovládaný i ovládající se bude stále vracet a stane se postupně jednou z charakteristik příběhu) a vydá se do Černého mlýna na Blatech, aby zde nastoupil jako učedník. Přivítá jej Mistr – jednooký mlynář hloubající nad čarodějnou knihou Koraktor – a jedenáct dalších chlapců, mlýnské chasy, adeptů černého – čarodějného – umění, jak se později ukáže. Ještě stále spíše idylické a na přírodní i národopisné detaily bohaté vyprávění je strukturováno příznačnými momenty: ve mlýně se objevuje záhadný „kmotříček“, na jehož příkaz se v mlýně v noci melou kosti, a po jehož – plně naloženém –voze nezůstávají na zemi žádné stopy; Krabat je přijat do stavu učednického a stává se žákem Černé školy – čtení z Koraktoru však chlapci naslouchají proměněni v havrany; o Velikonocích jsou nuceni strávit osamělou noc na místě, kde někdo přišel násilně o život, a jejich bdění u živého ohně je zakončeno Temným požehnáním, rituální formulí a rituálním dialogem s Mistrem, kdy učedníci obnovují slib své příslušnosti Černé škole a poddanství Mistrovi; a na konci roku záhadně umírá jeden z nich, dosavadní Krabatův nejbližší přítel. Jeho smrt nikdo nekomentuje, pohřeb se odbývá na Osamělé planině ve spěchu, nad hrobem se nelze pomodlit. Již nejsme na pochybách: z původní atmosféry, která nám dovolovala chápat knihu jako pohádkový příběh a knižnímu trhu propagovat ji jako dětskou četbu, jsme dávno pryč; ocitáme se mnohem spíše v hájemství balady, a ještě spíše v žánru na pomezí románu zasvěcení: kouzla a čarodějné praktiky přibývají a stávají se běžnou součástí – jak pro Krabata, čarodějova učně, tak pro nás, čtenáře.

Další z klíčových momentů přichází ve – v mytologickém kontextu sémanticky zatíženou – chvíli: ve tmách již zmíněné velikonoční Velké noci. Právě této noci Krabat zaslechne z dálky dívčí zpěv: křesťanský svět okolo si lidovými zvyky připomíná velikonoční tajemství. Myšlenka na dívku, která kdesi vede průvod vesnických děvčat předzpěvujíc jim, na neznámou Kantorku, již Krabata neopustí, jakkoli jsou dívky a vztahy k nim chlapcům z mlýna na Blatech přísně zapovězeny. A tak se do rozvíjejícího se děje iniciačního románu – zasvěcování do černých nauk přináší první plody, tajemství Černého mlýna i Mistra samotného se stávají stále temnějšími a vše poukazuje k záhadám dalším, hlubším a strašlivějším (a pravděpodobně též ústřednějším) – přimíchává i názvuk romance (a nebo je to jen opět balada, tentokrát v rouše příběhu lásky dvou mladých lidí?).

Čas však jde dál; a každý rok znamená záhadnou smrt jednoho z tovaryšů, pravidelně se opakující příjezd kmotříčka a záhadné noční mletí, rituální a přísně se opakující činy a zvyky, obnovování Temného požehnání, a také příchod jednoho nového učeníka. A každý rok strávený v Černém mlýně na Blatech je dlouhý jako tři roky ve světě okolo. S přibývajícím věkem propadá Krabat – podle zákonů lidského dospívání – stále silněji lásce. Tak se stane, že ve chvíli, kdy si jeho citu všímá již nejen Mistrův donašeč, ale i Mistr sám, je Krabat pevně rozhodnut: chce svou dívku – a nechce Mistra ani budoucnost, kterou mu nabízí, byť by znamenala převzetí celého mlýna i s chasou, čarodějnickými dovednostmi i s nejvyšším zasvěcením. Krabat ví, že z mlýna se proti Mistrově vůli nedostane; ví však také, že jeho dívka si jej může na Mistrovi vyprosit. A ví také, že ji v tom případě Mistr podrobí zkoušce: zvítězí-li ona, odvede si Krabata, Mistr zemře a mlýn vzplane plamenem; s ním zmizí veškerá moc kouzel a všechny těžce nabyté schopnosti. Zvítězí-li on, nedožije se Kantorka ani Krabat rána.

Samozřejmě, že láska mladých lidí nakonec zvítězí (byť vše visí jen na vlásku); samozřejmě, že zlý čaroděj skončí špatně a že mrtví (či snad zabití?) Krabatovi druzi jsou Mistrovou smrtí pomstěni; potud romance a zákony pohádky. Předeslali jsem však na samém začátku, že kniha není bezproblémově dětská, ani že se nejedná o jednoduše „pohádkový“ příběh. Nejen proto, že příběh a jeho tajemství jsou často příliš syrové a drsné, že zákony a nutnosti černokněžného řemesla nectí etické zvyky běžných lidí (tohoto faktu si je vědom překladatel, když v doslovu knihu nedoporučuje čtenářům mladším deseti let); nad těmito motivy stojí závažnější důvod, tematické či žánrové zakotvení.

Příběh je lokalizován jak časově, tak místně: dějištěm je tajuplná, přece však krásná krajina Dolní Lužice (některá z použitých místních jmen si můžeme vyhledat na mapě Čech – tam, kde se Dolní Lužice stýká s hranicemi zemí Koruny české); časově lze příběh poměrně přesně zasadit do 2. polovice 17. století (doba války Lužice proti Švédům); také obdivuhodná realistická popisnost (život a práce ve mlýně, život na vsi i na zámku) směruje knihu spíše k žánru pověsti či legendy. Neustálé (byť vždy zásadně nejasné, fragmentární, mlhavé) zmínky o řádu čarodějné iniciace dávají tušit mnohem širší síť vztahů, než kterou kniha explicitně popisuje (mlýnský Mistr je mj. exponent politického dění v zemi; čarodějný řád představuje suverénní cech, jehož příslušníci i jejich protivníci – v knize se objevující záhadná postava Pumphuta – žijí všude v okolním světě, byť jejich cesty jsou namnoze neviditelné či ztajené); a tak happyend, jímž je příběh zakončen, zůstává poněkud nejistý: týká se totiž skutečně jen příběhu Krabata a jeho milé (a konkrétního Mistra); zatímco okolní temný svět, jeho síly a jejich vztahy zůstávají takové, jaké byly: latentní, ale přítomné. Romance, která prorůstala baladou, ji – co se týče děje – přemohla: láska zvítězila nad temnotou kouzel; čarodějné motivy a z nich vyrůstající žánrová příslušnost však nebyly zpochybněny; mysterióznost gotického románu či románu zasvěcení, ne-li přímo románu čarodějného (kdyby genologie takový pojem znala) se však nakonec ukazuje jako dominantní.

A tato dominanta spolu s výjimečným přírodním lyrismem a s někdy jen náznakovým, někdy však také strhujícím vypravěčstvím a skvělou stránkou jazykovou (mistrný překlad Radovana Charváta), dává vzniknout mimořádnému, strhujícímu narativnímu prostředí. Obrazový doprovod L. Zemanové (užívá předloh pro televizní film českému diváku známý) s textem skvěle souzní.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 125 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Paja, 31.08.2007 23:38
Preußler, Otfried: Čarodějův učeň
Nedavno jsem si vzpomnela na pohadku, ktera byla o tomto pribehu udelana, kdysi ji pousteli docela casto a uz roky jsem ji nevidela...vsechny pohadky tohoto typu byly tak trochu depresivni ale krasne, zahadne, nebezpecne...nejak me to proste zaujalo, snad knihu treba jeste sezenu...
Vložil: Dana, 24.11.2006 12:21
Preußler, Otfried: Čarodějův učeň
není divu, že je pěkná, když autor nic nevymýšlel, pouze a jenom ukradl starou slovanskou přesněji lužickou pověst. Znal ji z Liberce, odkud pocházel. A navíc za to slízl smetanu v Německu, kde nikoho nějací slované nezajímají.
Vložil: Petra Mishka, 19.01.2006 17:06
Preußler, Otfried: Čarodějův učeň
Je to nejdna z mých nejblíbenějších knih, možná v něčem předčila i Harry Pottera. Rozhodně jsem ji četla dřív než první díl Pottera a velmi mě okouzlila. Jakmile se člověk začte a přežije začátek, už ji neodloží
Vložil: Kristi (13 let), 25.12.2004 03:17
Preußler, Otfried: Čarodějův učeň
Tato kniha se mi moc libila, skoro jsem ji neodlozila z ruky. S siroce otevrenyma ocima jsem cetla dal, abych zjistila, jak pribeh skonci. Je to velice dobre napsane, i kdyz prvni stranky moc nezaujmou. Nenechte se odradit, je to bezvadna knizka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

59%čtenáři

zhlédnuto 3952x

Inzerce