Řekněte nám něco o sobě a o své práci.
Neodděluji život od své práce. Všechno, co dělám – obrázky, ilustrace, texty, film nebo divadlo – s mým životem bezprostředně souvisí. A příběh mého života je velice zamotaný. Narodil jsem se na Urale v roce 1953, to si ani neumíte představit. Ono je těžké představit si, jak tam žijí lidé dnes. Jednotvárná krajina, kopce jeden jako druhej a mezi Uralcema je to samej hrubián. Když prší, lidi tam nikdy nenosej deštník, protože, jak si vyjdeš s deštníkem, maj tě za bábu. Teče tam řeka Prud, je tam metarulgickej podnik, komín, saze a břečka. Sněhu je tam tolik, že se ráno probudíš a nemůžeš otevřít dveře.

Jezdí se tam na lyžích?
Lyžaři tam nejsou. Uralci nemají rádi les. Bojej se ho a nechoděj tam. raději zůstávají doma, na vsi. O jedné takové vesnici a o lidech, kteří v ní žijí, jsem nakreslil a napsal jedno album. Vesnice se jmenuje Bažokovo a je to nedaleko města, kde jsem žil. ta vesnice je důležitá, protože moji krajani tam objevili Dablus. Z Dablusu se narodili Dabloidové a tak začal celý příběh. Všechno začalo na Urale a já toho byl svědkem. Teď už si jen tak vzpomínám a sem tam něco zapíšu.

Dablus? Dabloidové??
Dablus je zvláštní organismus, androgynní bytost, něco jako velikonoční vejce, z něhož se rodí bohové. Ale Dablus je víc než bůh, je to Bůh s velkým B. Z Dablusu se rodí Dabloidové. Je to něco na způsob idolů. Našel jsem nedávno ikonu, kde Matka boží sedí na Dablusu a v rukou drží Krista. To není náhoda. Všechny náboženství světa jsou takoví naši mentální Dabloidové. Nějak se stalo, že Dablus začal vydávat i mé knihy. Není se čemu divit. Knihy jsou také Dabloidové.

Vraťme se k vašemu příběhu. Kam jste z Uralu odešel…
Odjel jsem do Moskvy a začal jsem studovat medicínu. Byla to prudká životní změna.

Rozhodl jste se sám, nebo za vás rozhodli rodiče?
Rozhodl o tom můj bratr. Byli jsme tři bratři. Nejstarší byl chytrý, prostřední o fous hloupější a nejmladší byl úplnej blbec. Nejmladší jsem byl já. Když jsem přijel do Moskvy, chtěl jsem studovat biologii,…

…ale potkal jste tři sestry!
Tři sestry jsem nepotkal, ty už dávno emigrovaly. Zbyl po nich jeden veselej strom, kterýmu jsem dolámal větve. Na biologii mě nevzali kvůli matematice. Co má biologie s matematikou, to dodneška nevím. Každopádně to byl průser. Kdyby mě nevzali nikam, musel bych na Urale nastoupit do armády. A já se armády strašně bál. Dodnes se jí bojím. No, a tehdy mi brácha řekl, ať zkusím medicínu. je to skoro to samý, zas nějaký zvířata. Zkusil jsem to a dostal jsem se. Teď si představte moje první dojmy. Je mi osmnáct, v márnici mrtvoly, smrdí tam formalín – ty dojmy už mi zůstaly na celý život a odrazily se v mé další tvorbě.

Odnesl jste si sklony k cynismu?
Spíš lásku k lidskému životu… a trochu absolutna.

Znal jste poezii Gotfrieda Benna?
Ano měl jsem ho moc rád. Po škole jsem se zcvoknul, dostal jsem akademické volno a napsal jsem spoustu básní. Tehdy mi učaroval také Chlebnikov. V Rusku v sedmdesátých letech nevycházel, a tak mi nezbylo než hledat po knihovnách stará vydání.

Zvláštní, u nás vyšel už v šedesátých letech…
Kdyby se Chlebnikov narodil někde na moravské vrchovině, čekal by ho jiný osud. Tedy, jak už to tak bývá, psal jsem si přemoudřelý básničky. Potom jsem z ničeho nic propadl karikatuře. jako karikaturista jsem se proslavil už na medicíně. Na začátku sedmdesátých let mi dokonce chtěli otisknout knížku v edici Mistr sovětské karikatury.

Měl jste za to nějaké peníze?
Ale jistě. Ke čtyřiceti rublům studijního stipendia jsem si za obrázky přivydělal dalších čtyřicet. byl jsem bohatý člověk. Karikatury jsem otiskoval v Literárních novinách, ve Směně a v dalších časopisech. Ostatně za hranici jsem se poprvé dostal na pozvání českých karikaturistů a první štace byla Praha.

Co ve vás tehdy zanechalo největší dojem?
V Praze jsem byl se svou ženou. Zašli jsme si tehdy do kina a poprvé jsme viděli horor. Jmenoval se Vetřelec. Potom si pamatuju večerní Prahu, sedíme někde s Marinou, povětřím lítají jakési papírky nebo smetí – já se jako doktor ani moc nebál, ale ona byla dětská spisovatelka… byl to šok. Po Praze nás vodil karikaturista Jiří Slíva. Když se později viděl s kolegama s branže, s Bornem, Bartákem ad., nadávali mu do komunistů: "sčuchnul ses s Rusákama, co?" a přestali ho zdravit. Moje karikatury otiskl Dikobraz s upozorněním, že jde o slavného sovětského umělce.

Jak jste se dostal od karikatury k tomu, co děláte dnes?
Začalo to tím, že mě jako karikaturistu zakázali. Na nějaké soutěži v Západním Berlíně mi otiskli karikatury Brežněva a já mám, jako doktor, hodně černej humor! Z KGB zavolali do Krokodýla (to je starší bratr Dikobrazu), že Tiškova tisknout nemaj, pak následovala Směna a šmitec. Začal jsem si malovat pro sebe, obrázky jsem doplňoval texty, a tak vznikly mé první knihy. To bylo na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let.

Spojovat obrázky s texty vás napadlo jen tak, nebo jste měl své vzory?
Na medicíně jsem se přátelil s Koljou Kozlovem a přes něj jsem se seznámil s Igorem Makarevičem, Nikitou Alexejevem, s kapelou Nešťastná náhoda a s okruhem tehdy ještě mladých konceptualistů. Chodil jsem na všechny společné akce, byl jsem uvnitř toho všeho. Ale zároveň jsem měl takový svůj surrealismus. Kreslil jsem si obrázky a k nim jsem psal surrealistické texty. Nepočítal jsem s tím, že bych mohl být umělcem, nic jsem nevystavoval. První papír na akvarel mi koupil Igor Makarevič ve Svazu výtvarníků. Když mě přestali zakazovat, karikatury jsem už nekreslil. Ale jako karikaturista jsem rozhodně uspěl!

Jak jste se během zákazu živil?
Zaměstnal jsem se v lékařské encyklopedii. Dělal jsem tam výtvarného redaktora. maloval jsem žaludky, srdce a tak. Ale to nestačilo. Moji přátelé výtvarníci třeli bídu. A tak jsem jim dával práci. Kreslili pro mě znamenití umělci jako třeba Aljona Kircovová, Máša Konstantinovová, Saša Julikov, Nikita Alexejev a další. Můj šéf byl nějaký stranický funkcionář a potřeboval si šplhnout před těma nahoře. Stávalo se, že měl vyjít nějaký text, ale autor, většinou nějaký roztržitý profesor, si na poslední chvíli vymyslel, že se tam musí nakreslit nějaká ta operace kýly. Ale většinou se to nestihlo, tiskárna nepočká. A tak jsem to vymyslel. Navrhl jsem šéfovi, abychom v předstihu dávali ilustrovat úplně všechno. Jak jsem dostal text na stůl, začal jsem na všechny strany rozdávat práci. Výtvarníci mi nosili obrázky, podnik je vyplácel na ruku, a když přišlo na vydání textu, použily se dva tři obrázky a zbytek šel do koše.

Kdy vám vyšla první kniha?
Moje první kniha vůbec nevyšla. Byla to ilustrovaná sovětská hymna a raději jsem ji schovával, bál jsem se, aby ji nenašli. To bylo v roce 1978. Druhá knížka se jmenovala Písně o Stalinovi. Byly to skutečně ilustrované písně o Stalinovi. Ale to jsou ranné věci, ty nikdy nevyšly. Mezitím mi vycházely knižní ilustrace. Mimo jiné jsem ilustroval Čapkovu Válku s mloky. Knížku jsem si vybral sám, protože se mi velice líbila. Mloci mi učarovali a fakt, že v té samé době vznikli moji první Dabloidové, není náhoda. Nebyla to přímá inspirace, ale měl jsem v té době hlavu plnou podobných fantazií. A tak se objevila moje první alba.

Jak jste své knihy tiskl?
V roce 1988 jsem dostal nějaké peníze za ilustrace a napadlo mě, že bych své věci mohl tisknout sám. Byla to tehdy dost divoká myšlenka – všechny tiskařské závody byly samozřejmě státní. Ale nebylo zbytí. Dědeček Soros ještě nepomáhal a nikdo jiný by na to peníze nedal, protože to každému připadalo zbytečné. syn mojí přítelkyně pracoval jako tiskař v malé typografické dílně, dohodli jsme se a on mi vytiskl první knížku o Dabloidech. V té době jsem sdílel ateliér s dalšími výtvarníky, s Kosťou Zvezdočotovem, Nikitou Alexejevem aj. Navrhl jsem jim, aby pro Dablus také něco nakreslili a napsali. Nebyl jsem ani tak vydavatel, jako spíš katalyzátor. Vydal jsem asi deset knih, ale potom začaly docházet peníze. A tak jsem zkusil litografii. To se dneska zdá jako absurdní nápad, ale v Rusku byla tehdy litografie levnější než tisk. zavíraly se dílny protože nebylo co tisknout, a tak to bylo za babku. V roce 1991 jsem takto vydal knihu Nové písně. Tam už byla kapka stylizace, návraty k futuristickým knihám a podobně.

Jak jste přišel k futuristickým knihám?
Pořádně jsem si je mohl prohlédnout v roce 1992, kdy jsme udělali výstavu futuristických knih. Bylo to v Leninově knihovně. Výstavu jsem připravoval já. Šlo mi o to vystavit samizdatové umělecké knihy a vystavit je společně s knihami futuristickými. Byl to takový experiment. Museli jsme to tajit před ředitelem knihovny, protože by to určitě zakázal. vyžádal jsem si potřebné knihy: Terentěva, Zdaněviče, Čičerina, Kručonycha. Když je přinesli, nevěřil jsem svým očím. Knížky byly svázané a zalepené v takovém tom kartónu na úřední lejstra, jak se to v knihovnách dělá. Představte si třeba Chlebnikova s ilustracemi Gončarovové v kartónu! Ty knížky jsem znal už od sedmdesátých let, kdy jsem je všechny přečetl. Ale v tom kartónu to bylo něco jiného. Nakonec jsem knihy shromáždil. Vypadaly jedna jako druhá, takový zelenkavý s odpudivě hnědým hřbetem, otevřeš je a tam je třeba oslí ocas, zkrátka podívaná. Výstava se podařila. Chodilo tam spousta lidí, i z Treťjakovské galerie se přišla podívat jedna kunsthistorička, nějaká stará fuchtle, co tam pracovala nejmíň čtyřicet let. velice se podivila: no ne, knížky se také dají vystavovat! A hned vzali Kozičku od Lisického, takovou kultovní avantgardní knížku, vytrhly z ní listy a vystavili je. Nevěděli, jak to jinak vystavit. Že to možná šil sám Lisický, to je nenapadlo.

Máte rád Andreje Platonova?
Mám ho moc rád. Vždycky jsem chtěl ilustrovat jeho knížky. Měl jsem v hlavě takovej obrázek: zvláštní budova, velkej barák, uvnitř je šero a spí tam spousta chlapů a jsou přikryti jen jednou dlouhou dekou. Časem jsem na to téma udělal jednu instalaci. Byl to můj dědeček z Uralu, Petr Valentinovič, chlap přes dva metry, a byl přikrytý dekou, která měla metry tři.

Sám také píšete…
Napsal jsem několik divadelních her: o Dabloidech, o lidech, kteří žijí v chobotě, o životě potápěčů a jiné. Jsou velice úspěšné, v Moskvě je hrají. Poslední představení Dabloidů proběhlo ve Stockholmu. Bylo to monstrózní: sedmimetrový Dabloid a chór švédských dívek, z nichž každá tančila s jedním malým Dabloidem.

Nemá vaše žena Dabloidů plné zuby?
Kdepak, ona je všechny šije. Píše dětské knížky a potom šije.

Jak jste se setkal s potápěči?
Potápěče mám nejraději. Poprvé jsem je viděl na Urale. když jsem byl malý, bydlel jsem v domě na břehu jezera a moji krajané se v tom jezeře periodicky topili. Ať už šlo o svatbu nebo odchod na vojnu, jak se začalo slavit, vždycky se někdo utopil. Nalili se a začali se sázet o to, kdo přeplave rybník. pokaždé to někdo odnes. Jenom za léto se utopilo hodně lidí. Jako malý kluk jsem potom stál na molu a pozoroval: utopil se třeba Vaska nebo Ivánek, přijelo auto. Nejdřív se hledalo bagrem. Kdo? No Ivánek z rohu Boudové. Jó tenhle, jak měl onehdá příušnice. Když ho nemohli najít, přišli na řadu potápěči. pamatuju se, jak přijeli, oblékli se do potápěčských obleků a šli hledat do rybníka. jednou vylezli potápěči z vody a říkali: ten Ivan tam není, ale ryby máte pořádný. Až když jsem začal potápěče malovat a psát o nich divadelní hry, dozvěděl jsem se, že u Junga symbolizuje potápěč ponoření se do podvědomí.

Jaký vliv měl Freud a Jung na ruské konceptuální umělce?
Mnozí ruští umělci koketovali se surrealismem. Já jsem byl absolutní surrealista. Miloval jsem Bretona, Desnose, Apollinaira a pořád jsem je četl. Psal jsem automatické texty, inspiroval jsem se Maxem Ernstem. I mezi současnými surrealisty jsem našel spřízněné duše. Vystavoval jsem například s Michaelem Kellym.

Nechybí Kellymu trochu humor?
Naštěstí umím špatně anglicky. Mně se zdá směšný a ve skutečnosti asi směšný není. To mi ostatně připomíná můj rozchod s mými kamarády konceptualisty. Se Sorokinem i Koljou Koztlovem jsme byli na studiích dobří přátelé. Voloďa byl tehdy karikaturista a teprve začínal psát. Ale právě nedostatek humoru a všechny ty brutálnosti, co byly v jeho textech, mě od něj vzdálily. Mým kolegům výtvarníkům se to líbilo, ale já jsem to nemohl číst, chyběl mi tam humor. myslím si, že psát je možné o čemkoliv, ale zároveň to člověk musí mít rád. Sorokin a všichni moji kolegové jsou dekonstruktivisti Oni všechno boří, já vytvářím – mýty. Chci vytvořit paralelní mýtus vycházející z mýho podvědomí, i ze všeho "sovětského", co se usídlilo v podvědomí lidí. A oni boří, boří a boří. Prigov, Sorokin a ostatní, to jsou bořitelé sovětského mýtu. Mě to nezajímá. Já jsem spíš živelný surrealista.

Máte nějaké vzory?
Mám rád Francouze Rolanda Topora. Psal povídky a divadelní hry a nebylo důležité, jestli mu to někdo zinscenuje, protože si to mohl zinscenovat sám. Když je potřeba, dělám si pro své hry i scénografii, spolupracuji s hudebníky, točím filmy. Možná, že tak neřeším nějaké dobové problémy, ale každopádně řeším své osobní. Surrealista je člověk, pro kterého je tvorba bez hranic. vystavovat může kdekoliv. Nejsem ani tolik umělec jako člověk, který se pokouší vidět. Důležité je chápat, že samotné umění není nejdůležitější. To jsou nesmysly a hlouposti. nejdůležitější je, aby byl umělec svobodný. Aby jeho vědomí bylo svobodné. No vidíte, pořád tu povídáme o knihách a na dabloidy jsme skoro zapomněli!