Ohnisko, Milan; Volf, Zdeněk; Marvan, Lukáš

recenze beletrie česká

Portréty tří mladších básníků z Brna a jejich sbírek. Milana Ohniska, Zdeňka Volfa a Lukáše Marvana.

Třikrát z Petrova

Trojí básnickou návštěvu střední generace můžete přijmout, otevřete-li stránky sbírek z velké šedé (bohužel bezejmenné) řady nakladatelství Petrov s vročením 2003. Nutno poznamenat, že jde o jména v literárním kontextu již zabydlená, většinou o knížky již poněkud vzdálené prvotinám.

O brněnském básníkovi Milanu Ohniskovi (*1965) to platí jen zčásti; vizitka s jeho jménem objevila se sice už roku 1990 v kolekci mapující ve francouzských překladech českou moderní poezii, první sbírku Obejmi démona! vydal však až o desetiletí později. Ani v druhotině Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové neuhnul z cesty, po níž vykročil jako pokračovatel těch, kdož se poezií snaží postihnout úkazy spojené se světem „za slupkou z jevů /jenž nelze pochopit“. Poezií svérázně koncipovanou někde na pomezí dadaistických provokací se zvláštním citem, jak se vyhnout strojené intelektuálské pseudonaivitě. Naopak, daří se mu občas zdařile prohníst jazykové těsto prokořeněné i vulgarismy. Málokde se najde v současné české poezii tolik humorem a grotesknem napojené imaginace. Viz Milenci na molu s dedikací Jaroslavu Seifertovi:

Sedíme na molu
v tvé pochvě má ruka
třepetá křidélky
nožičkama cuká

Náhle nás vyruší
něčí hlas v předsíni
sedíme na molu
na molu ve skříni

Zdeněk Volf (*1957) je básníkem „slova - zvnitřněného – před mlčením či chválou“. Nepřímý dědic Halasův, Brňan, časopisecky objeven už před 22 lety. Stahy jsou jeho třetí sbírkou. Už názvem charakterizuje hlavní rysy své básnické tvárlivosti – náznaky, nedořečená gesta symbolů, spodní proudy duchovní vláhy. Jednotlivá čísla knížky skládají pocitový místopis duše. Malý vzorek Volfovy cizelérie:

Poslouchám
dcery
jak si růženec
zkracují

A raděj zrychlují
či staví
při meditaci
dech…

A jako my
kdysi
milují jen
myslí

Sbírka v pravém slova smyslu spirituální, naplněna něčím, co dýchá možná trochu starosvětsky, ale snad právě proto věrojatná pátráním po neviditelných hranách našich duší. Noční cesta denní krajinou má charakter důvěrné zprávy o stavu člověka jistého věkového skupenství v určité civilizační struktuře někde na rozhraní městské a venkovské scenérie, v níž je zabydlen se všemi “moderními“ atributy. Rodina, přátelé, pes-společník, proměnlivé rekvizity přírodní, to všechno hraje do ruky Lukáše Marvana (*1962), především však hluboká touha po vnitřní svobodě a volnosti, uzemňovaná tu a tam jen zdánlivě nesmyslnými nebo někdy až krutými mikropříběhy, prostupujícími jeho snově-reálným světem. Marvan je básníkem navzájem obdarovávajících se polarit: člověk-zvíře, noc-den, město-příroda, ale stejně tak hovor-mlčení, slast-strach, to vše se prolíná a kontextualizuje do podoby sdělení, předkládaného s určitou nonšalancí, formálním rozvolněním a pobídkou, abychom s těmito kamínky básnické mozaiky naložili sami v sobě zcela volně po svém:

Keře jsou nedočkavé stromy
čáry na nebi sníh
dech roste a mizí
ruku při psaní mi sleduje muška
jaká je struktura zimy
poznáš až zapomeneš pravopis
(Bez názvu, str. 35)

Tři sbírky, tři básnické osobnosti, jedno brněnské nakladatelství, jehož ediční politika v tomto žánru nese si po léta vlastní tvář . Jen mi nejde na rozum, proč se dvou sbírek kromě údajů na přebalu drží umanutě ještě literárněvědný appendix, košatě pokoušející se o takzvaný výklad básníkova světa. Jde však spíš o exhibici kritikovu – v prvních vydáních sbírek poezie je to dokonce jev rušivý a bez tradice.

© Mirek Kovářík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 108 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 2589x

štítky k článku

Inzerce