Učňovská léta Duddyho Kravitze
Richler, Mordecai: Učňovská léta Duddyho Kravitze

Učňovská léta Duddyho Kravitze

Pan MacPherson byl toho dne neobyčejně rozmrzelý. Žena mu již několik týdnů těžce stonala a do konce týdne mu zbývaly ještě celé tři dny učení...

Dovlekl se po St. Dominique Street až na dohled od školy. Jelikož bylo příliš brzy a do sborovny se mu nechtělo, rozhodl se počkat chvíli venku na sněhu. Když před nějakými dvaceti lety spatřil tuto budovu poprvé, zavřel oči a pomodlil se, aby mu jeho práce učitele přinesla štěstí a zadostiučinění. Snil o tom, že snad v pozdějších letech bude sklízet její plody v podobě bývalých studentů – v té době již vážených advokátů, doktorů či poslanců –, kteří se budou o nedělních večerech scházet u něj v obývacím pokoji, aby zde mohli společně lamentovat nad hokejovými zápasy prohranými někdy před dvaceti lety. Již nějakou dobu však pan MacPherson při pohledu na tuto budovu nepociťoval vůbec nic. Popsal by vám ji či vysvětlil cestu k ní pouze tak, jako byl schopen vysypat z rukávu, že Shelleyho Óda na západní vítr se v čítance nachází na straně osmdesát devět a že jejím hlavním motivem je víra básníka ve svobodu a přirozenost.
Od roku 1927, kdy do školy nastoupil – tenkrát to byl mladý, zamlklý Skot se zarudlou a úzkostlivě vyhlížející tváří –, si již skutečně mnozí jeho dřívější studenti vydobyli renomé na poli medicíny, politiky či podnikání, přesto však se u něj doma žádné nostalgické sešlosti nekonaly. Na Fletcherovu střední školu dokonce nechodili ani žádní synové jeho bývalých studentů. Jakmile se vzmohli, opouštěli jeho dřívější studenti staré byty nižší kategorie poblíž školy a pořizovali si dvoupodlažní domy v ulicích se stromořadím v Outremontu. V době, kdy zde pan MacPherson ráno váhavě přešlapoval na slupce třpytivého bílého ledu, navštěvovali už školu hned tři gójové (tedy alespoň co se týče Anglosasů, protože Ukrajinci, Poláci a Jugoslávci s těmi svými legračními jmény a zcela odlišnými zvyklostmi se za skutečné góje považovat nedali) a Fletcherova střední již po deset let neplatila za čistě židovskou školu. Přesto však v té době většina židovských hochů v Montrealu, kteří kdy na střední školu chodili, navštěvovala právě Fletcherovu střední, tudíž s Johnem Alexandrem MacPhersonem studovala dějepis z učebnice Světový vývoj (přepracované vydání), a každý absolvent školy o něm znal nějakou tu veselou historku.
Jerry Dingleman neboli „Zázračnej hoch“ – nejproslulejší bývalý student pana MacPhersona – dával s oblibou k lepšímu tu o pochvalných lístečcích.
Kdysi se pan MacPherson rozhodl rozdávat studentům pochvalné lístečky za nejrůznější výtečnosti, jako byly mimořádně dobré studijní výsledky, vzorné chování či úhledný rukopis. Každý měsíc pak tyto lístečky od chlapců vybíral a tomu, kdo jich nashromáždil nejvíce, dal na odpoledne volno z vyučování. Koncem třetího měsíce se však o tuto výsadu přihlásil právě Jerry Dingleman, který jich na požádání předložil až podezřele tlustý ušmudlaný svazek, přestože si byl pan MacPherson stoprocentně jistý, že Dingleman, největší lajdák a sígr ze třídy, od něj nedostal ani jediný. Teprve když mu pohrozil vyloučením ze školy, přiznal se Dingleman, že všechny lístečky vyhrál od spolužáků na záchodě v čáře, a tím byl s jejich vydáváním definitivní konec.
Řada dalších historek, zvláště těch pozdějších (jež byly do značné míry nafouknuté), měla co dělat především se slabostí pana MacPhersona pro skleničku. Byla pravda, že roku 1947 již pil přes míru, ale na jeho práci se to prý v žádném případě neprojevovalo. Dosud byl mnohem hubenější než jeho první studenti, ovšem tvář jako by nyní vyhlížela zlostněji a kudrnaté černé vlasy mu již značně prošedivěly. I když se snad pan MacPherson nyní hrbil poněkud více, než když na Fletcherovu střední přišel, stále nosil svůj onošený šedý plstěný klobouk s okrajem staženým dolů, ať pršelo či svítilo sluníčko, stále hovořil se silným skotským přízvukem a stále odmítal tělesné tresty.
Pan MacPherson se za ta léta strávená ve škole možná přece jen poněkud změnil, ale školní budova zůstala navlas stejná.
Fletcherova střední měla pět pater, stejně jako budova společnosti Style-Kraft, která stála na jedné její straně, a činžák, jenž s ní sousedil na druhé. Přes ulici, u Steina, se pracovalo i v zimě s dveřmi otevřenými dokořán a bylo jimi uvnitř vidět pekaře svlečené do půl těla. Během školní přestávky s oblibou pomrkávali na hochy před školou a než hodili do pece další těsto na kmínový chleba, vždycky si s ním vytřeli podpaždí. Školu od ostatních budov výrazněji odlišoval pouze dvůr s popraskaným asfaltem po její pravé straně.
A potom samozřejmě také hloučky studentů.
Několik starších hochů se již nyní opíralo o zamrzlý výklad Felderova krámu v přízemí činžáku. Největší nápis na Felderově maličkém obchůdku, NEKUPUJTE U JINOVĚRCE – FELDER JE VÁŠ PŘÍTEL NA CELEJ ŽIVOT, byl nyní již zcela zbytečný. Když tudy jeden jinověrec, neohrožený francouzsky mluvící Kanaďan, projížděl se svým koňským povozem naposledy, hoši s Duddym Kravitzem v čele jej zahnali z ulice na útěk.
Duddy Kravitz byl malý, útlý patnáctiletý hoch s úzkým obličejem. Kolem černých očí měl tmavé kruhy a jeho bledé, kostnaté tváře byly plné šrámů, jak se dvakrát denně holil, aby mu konečně začaly rašit vousy. Duddy byl kápo jednačtyřicáté třídy.
„Hádejte, co je novýho,“ volal na hochy Samuels, který se právě přihnal. „Pan Horner se už nevrátí. Má trojstrannej zápal plic nebo co, takže dostanem novýho tříďase. Maca, ty bláho.“
„Maca zfouknem v pohodě,“ řekl Duddy a zapálil si cigaretu. „Ten ti nenařeže. Spíš ti bude ‘prrromlouvat do duše‘.“
Hersh byl jediný, kdo se nezachechtal. „Můžem bejt rádi, že budem mít Maca,“ řekl. „Neměli bysme toho zneužívat.“
Panu MacPhersonovi se do plísnění pokuřujících studentů na druhé straně ulice příliš nechtělo, ale hoši jej už zjevně zahlédli.
„Bacha! Schovte ty žvára. Jde sem Mac!“
„No a?“ řekl na to Duddy.
„Kravitzi! Okamžitě uhaste tu cigaretu.“
„Ale pane profesore, můj otec ví, že kouřim.“
„Potom by neměl vychovávat děti.“
„Je to můj otec, pane profesore.“
„Máte zájem zůstat na této škole, Kravitzi?“
„To ano. Ale stejně je to můj otec, pane profesore.“
„Potom si nechte tu drzost od cesty. A okamžitě uhaste tu cigaretu.“
„Ano, pane profesore.“
Pan MacPherson se ještě ani neotočil a Duddy si začal prozpěvovat „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes„. Pan MacPherson, který již zabočoval do dvora, ovšem dospěl k závěru, že je dost daleko a může si dovolit předstírat, že nic neslyšel.
„Páni, ty máš ale kliku,“ řekl Hersh. „Horner by ti jich už dávno našvihal deset přes každou.“
Pan MacPherson se pustil vzhůru po zledovatělých betonových schodech stoupajících ke vchodu do školy. Když byl skoro nahoře, zaslechl za sebou pronikavý výkřik. Ucítil, jak se mu vzadu za krkem, přímo nad límcem kabátu, rozprskla sněhová koule. Po zádech mu v ledových potůčcích začaly stékat kousky sněhu. Otočil se a zpod svraštělého obočí pohledem zuřivě pátral mezi studenty. Na dvoře panoval nevinně vyhlížející ruch. Nikdo se na něj ani nepodíval. Pan MacPherson zmizel v temné, fádní školní budově a brýle s obroučkami z rohoviny se mu okamžitě zamlžily. Strhl si je z nosu a byl připraven náležitě si třídu celý den vychutnávat.
Duddy Kravitz se opět vynořil uprostřed skupinky hochů. „Slušná trefa, ne?“ řekl.
„No jasně, ty hrdino. Až na to, žes nemířil na něho, ale na mě,“ odpověděl mu Hersh.
„Ale byla to paráda,“ řekl Samuels.
Zazvonil zvonek.
„Mýho fotra nikdo beztrestně urážet nebude,“ řekl Duddy.

Pan MacPherson nebyl ve třídě číslo čtyřicet jedna, do které o několik minut později vkročil, v žádném případě cizí. Sice sem dnes poprvé přišel jako třídní, ale měl hochy třikrát týdně na dějepis, znal je všechny jménem a věděl, co od nich může čekat. Nutno říci, že někteří z nich byli ve třídě čtyřicet jedna déle než ostatní, a studium dějepisu, který měli mít pouze dva roky, v desátém a jedenáctém ročníku, si tak znatelně prodloužili.
V roce 1947 dosud navštěvoval jedenačtyřicátou třídu i její bezkonkurenční rekordman. Jmenoval se Stanley Blatt, ale všichni mu říkali P.K., protože si u jedné ze stovek ústních zkoušek, u nichž propadl, získal trvalou přízeň školního inspektora tvrzením, že p.K. za letopočtem znamená „po Krizi“. P.K., který již okázale nosil knír, vstoupil poprvé do třídy číslo jednačtyřicet roku 1942, a zalíbilo se mu v ní natolik, že zde setrval doposud, i když nikoli v jednom kuse, neboť za války sloužil tři roky u obchodního námořnictva.
Jednačtyřicítka měla pověst nejnesnesitelnější třídy na škole. Pan MacPherson dobře věděl, že podle názoru velké části kantorů je až příliš velká měkkotina na to, aby mohl Hornera nahradit. Ještě včera se nechal slyšet pan Jackson: „Proč chcete předhodit Kravitzovi a spol. právě Johna? Ten je teďka absolutně nemá šanci zvládnout.“
„Má pravdu, Leonarde. Od chvíle, co mu onemocněla Jenny, chudák John nevystrčil nos z domu.“
„Mám pocit, že u ní každej den sedí skoro až do rána.“
„Měli jste dát jednačtyřicítku mně. Já už bych do Kravitze natloukl uctivosti, co by se do něj vlezlo,“ ozval se s gustem pan Coldwell.
Když pan MacPherson vešel po prvním zazvonění do jednačtyřicítky, hoši byli nezvykle tiše. Na tabuli se vyjímala křídou neobratně nakreslená postava hubeného muže zasaženého sněhovou koulí. Pod ní stálo NÁŠ MAC. Pan MacPherson se snažil ovládnout. „Kdo to udělal? Kdo má na svědomí tu špinavost?“ Ve třídě zavládlo mlčení. Nic jiného nečekal. Praštil o stůl Světovým vývojem (přepracovaným vydáním) a posadil se. „Budeme tu sedět tak dlouho, dokud se ten zbabělec, který to udělal, nepřihlásí.“
Uplynulo deset minut naprostého ticha a pak se ze zadní řady ozvalo zahihňání. Pan MacPherson vytáhl prezenční knihu. „Hershi, smažte tabuli.“
„Ale to sem nebyl já, pane profesore. Ať se na místě propadnu, jestli sem to byl já.“
Malý, šilhavý Hersh byl terčem posměchu celé třídy. Vykoledoval si to účastí na demonstraci proti zvyšování cen čokolády. Na jedné fotografii ze zadní strany Telegramu byl Hersh vidět, jak se neobratně schovává za vyšší členy Svazu mladých komunistů a třímá přitom vysoko transparent s nápisem PRYČ S ČOKOLÁDOU ZA 7 CENTů!
„Smažte tabuli, Hershi.“
Pan MacPherson se jal předčítat z prezenční knihy jméno po jménu a tázal se každého studenta zvlášť, zda má tu „ostudnost“ na tabuli na svědomí, až nakonec se zvláštní nechutí přečetl Kravitzovo jméno.
„Zde, pane profesore.“
„Kravitzi, je to vaše dílo?“
„Co, pane profesore?“
„Ta kresba na tabuli.“
„Částečně, pane profesore.“
„Co tím myslíte, částečně? Buď je to vaše dílo, nebo není.“
„Totiž…“
„Postavte se, když s vámi mluvím!“
„Ano, pane profesore. Jestli chcete vědět pravdu, tak to my všici. Ale mysleli sme to jako legraci.“
„Chcete tím říci, že nemám smysl pro humor?“
„Víte, pane…“
„Odpovězte na mou otázku.“
„Ne, pane profesore.“
„Dobře, tak kdo tedy tento malý šprým vymyslel?“
„Řikám vám, že to my všici.“
„Vymyslel jste ho vy?“
Žádná odpověď.
„Tato třída dnes odpoledne nepůjde na košíkovou a zůstane tu hodinu po škole. A vy, Kravitzi, zůstanete po škole i zítra a pozítří.“
„To neni spravedlivý.“
„Vy mi chcete diktovat, co je spravedlivé a co není?“
„Ne, pane profesore. Ale proč na tom mám bejt hůř než ostatní?“
„To nevím, Kravitzi. To mi povězte vy.“
Pan MacPherson se slabě usmál. Třída se začala chechtat.
„Jo ták, pane profesore. Ježkovy voči.“
„Do konce hodiny si dělejte, co chcete. Studenty jako vy naprosto odmítám učit.“
„Všecko, co chcem?“
„Podívejte, Kravitzi, jste drzoun a exhibicionista. Já…“
„Řek ste, že mě můj otec špatně vychoval. Mám na to svědky. Urazil ste moji rodinu, pane profesore.“
„… vás za to ale přesto bít nebudu. Tu radost vám neudělám. Ale…“
„Vy si myslíte, že dostat nařezáno je ňáká rozkoš nebo co? Ježkovy voči.“
„… je mi jasné, že tu kresbu na tabuli máte na svědomí vy, a podle mě je od vás zbabělé, že za ni nechcete nést plnou zodpovědnost.“
„Tak já sem zbabělec? Kdo se tady bojí komu nařezat?“
„Já se vám nebojím nařezat, Kravitzi. Pouze nevěřím na tělesné tresty.“
„Jasně.“
„Pane profesore.“
„Jasně, pane profesore.“
Před školou Duddy plácl po zádech Abramse. „Mac bude litovat, že se vůbec narodil,“ řekl. „Dostane pořádnou lekci.“
Tyto lekce mívaly různé podoby. Například jednou v hodině pana Jacksona, který nosil naslouchací přístroj, mluvili hoši ve třídě čím dál tišeji, až nakonec pouze hýbali rty a předstírali, že mluví, dokud si pan Jackson nenastavil přístroj na nejvyšší hlasitost. V té chvíli všech osmatřicet hochů spustilo naráz takový křik, až Jackson vyběhl z fyzikální laboratoře s hlavou v dlaních. Panu Coldwellovi se hoši mstili tím, že mu posílali domů stěhováky, taxíky a sanitky. Trochu jiný případ byl pan Feeney. Každého nového studenta hned zpočátku chytil za rameno a položil mu otázku: „Víte, jaká je židovská národní hymna?“
„Né, pane profesore.“
Nato pan Feeney přiskočil k tabuli a napsal na ni: „Vzhůru do banky, vzhůru do banky.“
„A víte, jak Židé píší ‚S’?“
„Né, pane profesore.“
Nato pan Feeney nakreslil na tabuli „S“ a dvakrát ho přeškrtl shora dolů. Ve skutečnosti své vtípky mínil v přátelském duchu a nevlídnost, s jakou byly obyčejně přijímány, jej uváděla do rozpaků. Studentským kouskům se však nevyhnul ani on. Hoši objednávali poštou na dobírku na jméno jeho dcery jisté knihy a jeho ženě zase s krutou pravidelností nechávali posílat přípravek na zvětšení poprsí.
Duddy předváděl, že vytáčí číslo. „Haló, haló. Je tam Mac? Ehm, tady Mstitel. Jó, přesně tak. Tvoje dny sou sečtený, Macu.“
Hoši se rozešli. Ti, kteří chodili po škole ještě do práce, jako Hersh, se vydali svou vlastní cestou, zatímco ostatní, s Duddym Kravitzem v čele, bloumali směrem k Park Avenue.
Kdyby do těchto končin zabloudil příslušník střední třídy, bezpochyby by mu všechny ulice připadaly stejně sešlé a špinavé. Na každém rohu prodejna tabáku, koloniál a zelinářství. Po venkovních zdech domů se všude pnula schodiště. Točitá, dřevěná, zrezivělá, některá skoro na spadnutí. Občas kousek vzorně zastřiženého trávníku, jinde zase trestuhodně zaplevelený záhon. Donekonečna se opakující oprýskané balkóny a skládky odpadků, které tu a tam příležitostně vyplňovaly mezery mezi domy. Jak však bylo hochům známo, v každé z ulic mezi St. Dominique a Park Avenue bydleli lidé s maličko rozdílnými příjmy. Nenašli byste tu jediné dva navlas stejné byty nižší kategorie. Tady stál dům, kde se narodil legendární Jerry Dingleman. O několik vchodů dále bydlel Buddy Ash, který v každých volbách kandidoval na radního s programem o jediném bodu: konec antisemitismu místních policajtů. Nenašli byste tu ani jediné dva navlas stejné obchody. U „Nejlepšího ovoce“ sice šidili na váze, ale u Smileyho zase neprodávali na dluh.
Duddy začal vykládat klukům o svém bráchovi Bradleym. „Včera odpoledne mně od něho přišel dopis,“ řekl. „Hned jak budu na Fletcherově střední hotovej, chce, abych za nim přijel do Arizony a pomáhal mu s rančem.“
Abrams se Samuelsem, jimž se ve větru zužovaly nosní dírky při každém nadechnutí, si vyměnili pochybovačné pohledy, ale nahlas zasmát se neodvážili. Historky o Bradleyho hrdinských činech znali už nazpaměť. V patnácti utekl do Států, vydával se za staršího, aby mohl k letcům, a v Tichomoří potopil tři japonské válečné lodě. Možná o něm budou natáčet film. Po válce Bradley zachránil před utopením krásnou dceru arizonského milionáře, oženil se s ní a koupil si ranč. Všechny tyhle povídačky o Bradleym vyvolávaly v hoších podezření, že se jedná o zcela vybájenou postavu, ale nikdo se neodvážil Duddyho přímo obvinit ze lži. Duddy byl zkrátka tak trochu podivín.
„Hele!“ vykřikl Abrams. „Koukněte!“
Přímo na St. Joseph Boulevard otevřeli novou misii. Neónový nápis venku v angličtině a jidiš hlásal JEŽÍŠ VÁS SPASÍ. Ve výkladu, nad rozevřenými Biblemi, v nichž byly červeně podtržené příslušné pasáže, jiný dvojjazyčný nápis ohlašoval, že SPASITEL PŘICHÁZÍ.
„Pánové, jdem,“ zavelel Duddy.
Hoši následovali Duddyho dovnitř, i když poněkud váhavě. Sníh jim uvnitř opadával z bot na naleštěné dřevěné parkety. Sundali si na kost zmrzlé rukavice a začali si prohlížet brožurky a kalendáře, jež zde byly v hromadách vystaveny na dlouhém stole. Dveře za nimi se s vrznutím otevřely. „Dobré odpoledne.“ Stanul před nimi mužíček s růžovou tváří, který si mnul si ruce. „Mohu pro vás něco udělat?“
„Jenom sme šli kolem,“ řekl Duddy. „Hele, nejste židák?“
„Zda jsem židovského vyznání?“
„Jo. Ste?“
„Byl jsem,“ odvětil muž, „dokud jsem se neobrátil k Ježíši Kristu.“
„Fakt, jo? Hele, my bysme se strašně rádi dověděli něco o Jéžíšovi. Že jo, kluci?“
„Jasně.“
„Jak by se z nás mohli stát křesťani a tak.“
„Nejste snad trochu mladí… ?“
„Mohli bysme si vzít ňáký tyhle brožury? Vite, rádi bysme si o tom něco přečetli.“
„Samozřejmě.“
„A ty kalendáře taky?“ zeptal se P.K. rychle. „Můžem si je nechat?“
„Jistě.“
Duddy šťouchl loktem do Samuelse. „Hele, pane,“ zeptal se, „slyšel ste někdy o Fletcherově střední?“
„Obávám se, že nikoli.“
Duddy ho tedy poučil. „Mám takovej nápad, pane. Je tam spousta hochů, který umíraj touhou dovědět se něco o Jéžíšovi a těchhle věcech. Vite, rodiče nám nic nepoví. A tak mě napadá, že byste moh přijít zejtra o polední přestávce a rozdat tam hochům zadarmo pár těchhle brožurek, co?“
Jak pádili ulicí, P.K. strčil do Samuelse a Duddy shodil Abramse do závěje. Hoši zastavili kousek od Lubovičerovy ješívy a začali se vyzbrojovat sněhovými koulemi. „Každou chvilku už musej vylízt,“ řekl Duddy.
Občas sem zašli trochu poškádlit hochy, kteří tu studovali na rabíny. Při jedné z těchto sněhových bitev zajali menšího chlapce a dali mu na vybranou – buď si nechat umýt obličej sněhem, nebo olíznout mřížoví školního plotu. Hoch si bláhově zvolil druhou možnost a zůstal tam s jazykem přimrzlým k mřížím, dokud nedorazila lékařská pomoc.
„Už lezou, pánové!“
„Jéžíš vás spasí! Jen si počtěte!“
Jak je hoši z Fletcherovy střední začali bombardovat brožurami a sněhovými koulemi, vystrašení studenti se stáhli zpět do útrob školy. Ze schodů se vyřítili dva vousatí učitelé ozbrojení košťaty a pustili se do hochů. Duddy vedl jejich ústup na druhou stranu ulice, kde se chytili kolem ramen a pochodovali až na roh Jeanne Mance Street, kde se zastavili a nacpali sněhem poštovní schránku. Přitom si prozpěvovali:

„Hej, Nellie, bříškem moje polaskej
A prdelkou zatřepej."

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Petr Pálenský, Argo, Praha, 2003, 315 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse