Vargas Llosa, Mario: Vypravěč

Vargas Llosa, Mario
Vypravěč

recenze beletrie zahraniční

Smysl pro žánr je kvalitou velkých spisovatelů. Peruánec Mario Vargas Llosa ji s nimi sdílí, i když není a nechce být velký spisovatel: spíše než vize básníka je mu bližší práce „sepisovatele“.

 

Román o pralese
Mario Vargas Llosa
: Vypravěč. Přeložila Anežka Charvátová, Mladá fronta, Praha 2003, 183 strany

Smysl pro žánr je kvalitou velkých spisovatelů. Peruánec Mario Vargas Llosa ji s nimi sdílí, i když není a nechce být velký spisovatel: spíše než vize básníka je mu bližší práce „sepisovatele“. Psaním je posedlý téměř grafomansky, zaplňuje svou týdenní rubriku ve španělském deníku El País, každý třetí rok vydá nový román. Publikoval také dramata, povídky, knihy esejů, paměti.

Posedlost psaním se projevuje i v autoreflexi jeho románů (psaní o psaní) a stala se hlavním tématem knihy La tía Julia y el escribidor (1977). Název tohoto románu je v českém překladu volný, Tetička Julie a zneuznaný génius - slovo escribidor, byť i ve španělštině jde o neologismus, nemá přijatelný ekvivalent, který by se hodil pro titul: psavec, pisec, spisovač, sepisovatel. Týž problém nastává u překladu názvu dalšího románu Vargase Llosy, který v těchto dnech vydalo nakladatelství Mladá fronta. V originále El hablador (1987) – odvozeno od slovesa mluvit: mluvič, mluvka, řečník, rozprávěč. Překladatelka Anežka Charvátová se nakonec rozhodla pro bezpříznakové, myslím, že dobré řešení a zvolila název Vypravěč.

Román Vypravěč tvoří pendant k Tetičce Julii. V obou dílech se proplétají dvě narativní pásma, první je autobiografické, psané konverzačním stylem, druhé tvoří fiktivní text vloženého žánru (román v románu). V Tetičce Julii je to parodie na rozhlasové seriály, předchůdce telenovely, ve Vypravěči druhé pásmo obsahuje vyprávění mýtů a zpráv Mačigengů, Indiánů žijících v peruánské části amazonského pralesa. Mario Vargas Llosa je tu opět fascinován mocí slova, tentokrát mluveného: tématem je zvláštní kulturní instituce vypravěče, jehož ústní vyprávění je základem a poslední oporou celé kultury.

V prvním, výchozím pásmu vyprávění dva kamarádi, student etnologie Maškarka a autobiografický mladý vypravěč, diskutují o osudu amazonského kmene Mačigengů v moderní době. Efektní retrospektivní rámec, kdy vypravěč po letech náhodně narazí ve Florencii na výstavu fotografií z peruánského pralesa, dává mladistvým zapáleným hovorům shovívavou a nostalgickou distanci a také umožní závěrečnou pointu. Autobiografickou postavu lze označit za protagonistu. Ovšem ústřední postavou, ke které vyprávění vždy dostředivě míří, je Maškarka, na jehož hlavu dopadá přehnaně trojí marginalizace: je poznamenán fyzicky mateřským znamením přes půl obličeje, ztotožní se s indiánským kmenem, jejž na okraji moderního světa čeká zánik, a ke všemu je synem Žida. Existence Mačigengů zajímá Maškarku zpočátku z hlediska „antropologie záchrany“ (antropología de urgencia), která v Iberoamerice studuje a hájí indiánská etnika, jejichž vyhynutí a zánik jejich jazyků ochuzuje dnešní svět. Narativní perspektivu v této rovině ale samozřejmě určuje autobiografický vypravěč (vypravěč o Vypravěči). Ten je zaujatý jinou stránkou života Mačigengů: jejich po pralese roztroušené rodiny tvoří společenství - a tedy vůbec mohou existovat – pouze díky Vypravěči, což je člověk, který chodí od jedněch k druhým a svými zprávami o nových událostech a tradováním mačigengských mýtů udržuje spojitost rodů a jejich společnou paměť. Vypravěč konstituuje celou kulturu – jak dobrá zpráva pro romanopisce! Ovšem zpráva dvojznačná, protože vypravěči nemůžou zabránit úpadku kultur za všech okolností, tváří v tvář frontálnímu postupu technické civilizace.

Orální řeč, na kterou se soustřeďuje román Vypravěč, je v hispanoamerické literatuře a kultuře více akcentována než v Evropě. Oralita tvoří podloží románů o dvojkulturním a dvojjazyčném světě andské oblasti a Paraguaye či románů některých mexických autorů. Paraguayský spisovatel Augusto Roa Bastos, jehož mateřským jazykem je guaraní, označil guaraníjskou orální tradici za „nepřítomný text“ a východisko veškeré své prózy psané španělsky. Vypravěč Vargase Llosy se vědomě zapojuje do kontextu této literární problematiky a svým způsobem ji simuluje, když do španělsky psaného textu včleňuje orální tradici Mačigengů. Autor v přípravné fázi studoval dokumenty k této tradici, ale nejde o to, že by ji jako nepřítomný text zevnitř „přeložil“ do textu psaného, nýbrž vytvořil románovou fikci, podřídil ji svému vidění, svým postavám. Sám Vargas Llosa k tomu v telefonickém rozhovoru, který poskytl 29. září české překladatelce pro rozhlasovou stanici Vltava, říká: „Vypravěčova řeč je smyšlená, indiánské kapitoly jsou nejvíce tvůrčí částí románu. Vymyslel jsem jazyk, který měl navodit představu velmi primitivního vypravěče příběhů, jehož vztah ke skutečnosti je mnohem náboženštější a intuitivnější než rozumový přístup.“ Je to ovšem pouze vnější obdoba kreativního činu jiného peruánského spisovatele, José Maríi Arguedase, jenž v románu Hluboké řeky (1958) jazykovým experimentem „přeložil“ do psané španělštiny svět mluveného kečujského jazyka. Dílo J. M. Arguedase, které do Evropy dolehlo později než známá vlna hispanoamerické prózy a jehož hodnotu kritika a čtenáři v Iberoamerice stále více cení jako jeden z vrcholů své literatury, čeká na český překlad.

Vraťme se k žánru, k typologii románu. Mario Vargas Llosa přesně cítí kontury jednotlivých románových typů a také jejich hispanoamerickou specifičnost. Začínal ambiciózním „vysokým“ žánrem nové hispanoamerické prózy, který v složité kompozici vrší různé časové roviny a různé vypravěče ve snaze o celistvost vidění, pro niž dostal přídomek totální román (Město a psi, 1963, Rozhovor v katedrále, 1969). Spolu s proudem nové hispanoamerické prózy, pro ediční úspěch též označované jako boom, přijal pak Vargas Llosa od sedmdesátých let „obrat ke čtenáři“, ke čtivějšímu vyprávění, které využívá i žánry tzv. triviální literatury a vtahuje do literární hry kýč. To je případ parodické Tetičky Julie, humorného (u nás bychom řekli švejkovského) románu Pantaleón a jeho ženská rota (1973), několika detektivních románů, z nichž do češtiny je přeložena slabá Smrt v Andách (1993), erotického románu Chvála macechy (1988) a dalších děl. Při tomto smyslu pro žánr nemohl Vargas Llosa přehlédnout osobité typy hispanoamerického románu. Jedním z nich je novela del dictador, román o diktátorovi, jenž není pouhou politickou postavou, nýbrž ztělesňuje celou kulturu. Do této řady připojil Vargas Llosa jeden ze svých posledních románů Svátek kozla (2000).

Ještě výraznější postavení má v iberoamerické literatuře novela de la selva, román pralesa. Mario Vargas Llosa se k němu zčásti vydal už v knize Zelený dům (1966) a plně se soustředil na jeho repliku právě ve Vypravěči. Předchůdci tohoto typu románu se najdou v 19. století, zvláště se pak ujal po vydání zakladatelského románu Vír (1924) Kolumbijce J. E. Rivery. Některé romány pralesa, situované do Amazonie, vyšly i v češtině; kromě Víru (který by si zasloužil nový překlad) jsou to Zelené paláce (1904) W. H. Hudsona, Canaima (1935) R. Gallegose z Venezuely, Zlatý had (1935) Peruánce C. Alegríi, Ztracené kroky (1953) Kubánce A. Carpentiera, z posledních let pak chilský román Luise Sepúlvedy Stařec, který četl milostné romány; ještě lze připojit povídky Uruguayce Horacia Quirogy. Síla této tradice se příznivě projevila ve Vypravěči, který patří k nejlepším Vargasovým dílům posledních dvaceti let.

Hispanoamerická literatura vytvořila z neznámého nedotčeného pralesního prostoru literární topos, který kolísá mezi rajskými konotacemi na knihu Genesis a emblémem zeleného pekla. Nenajdeme tu Robinsony (snad jen u Quirogy), nedominuje iniciační putování do „srdce temnoty“. Postavy přicházející z města se noří do víru kosmického živlu, vytrženi ze spořádaných a vlažných městských existencí, nesmírná příroda je přesahuje, uchvacuje i ničí. Vžitá a zjednodušená formule tohoto románového typu se koncentruje do zvolání na konci Víru: „Pohltil je prales!“ Indiáni zde účinkují relativně málo, i když například právě ve Víru má setkání s Indiány v pralese a indiánské vidění světa větší váhu, než se běžně zdá.

Vargas Llosa se od přírodního schématu naplno obrátil k obyvatelům pralesa, jakoby od literatury k realitě své země, jejíž území leží více než z poloviny v Amazonii. Literární tradice obrazu pralesa tu ovšem prosakuje, a to zejména v jednom svém aspektu: v kontrastu civilizace měst a barbarství velmi řídce osídlené provincie. Romány pralesa, jedna z variant této ústřední antinomie hispanoamerické literatury 19. a 20. století, objevovaly daleko od městské rutiny a civilizovaných kariér hodnotu „barbarství“. Román Vypravěč však vychyluje váhy na druhou stranu a vrací se zpátky k ideálu pokroku, který svého času zastával Argentinec Sarmiento, autor zakládající knihy Facundo. Civilizace a barbarství (1845).

Student etnologie Maškarka nabízí možné řešení existence Mačigengů: dát jejich území do jakési karantény, kam „nikdy nikdo nebude smět vkročit, aby pralesní kultury nechytily degenerativní bacil naší civilizace“. Jediný způsob, jak uchránit tyto kultury, je nepřibližovat se k nim. „Naše kultura je moc silná, moc agresivní. Čeho se dotkne, to pohltí.“ Všemožné akulturace - šíření křesťanství, soukromé podniky, peníze, obchod, samo působení bílých etnologů a lingvistů v terénu - už ale nelze zastavit. Z hlediska vypravěče i autora existuje pro tyto Indiány dvojí reálná možnost: buď se zmodernizují, nebo vyhynou. Maškarkova alternativa je utopií.

Román Vypravěč má tedy svým způsobem blízko k eseji, podobně jako Carpentierovy Ztracené kroky a další romány. Reflexe kultury vede hispanoamerickou literaturu právě k žánru eseje, který proniká do románu a který má své vlastní přední místo v hierarchii žánrů. Úvaha o střetání evropské a indiánské kultury spřízňuje tento román Vargase Llosy i s dílem na první pohled tak odlišným, jako je pozoruhodná esejistická kniha Carlose Fuentese Pohřbené zrcadlo, která vychází v překladu Anny Tkáčové rovněž v nakladatelství Mladá fronta, shodou okolností ve stejném čase.

A je tu i další úvahové téma, téma utopie. Vargas Llosa mu sám věnoval esejistickou knihu Archaická utopie (1996), kde se polemicky vyrovnal s myšlenkovým proudem indigenismu a s dílem José Maríi Arguedase. Ve Vypravěči dostala odmítaná „archaická utopie“ dvojznačné románové řešení: mění se v quijotismus. Maškarka ji uskuteční individuálním gestem, bez ohledu na okolní moderní svět a proti principu pokroku. Prales má tak opět i hodnotu „barbarství“ a přitažlivost alternativních utopií dál láká toho, kdo je rozumně zavrhl. Mario Vargas Llosa o nich bude muset napsat další román, který vyjde v roce 2003: Ráj za rohem.

 

 

© Anna Housková
článek vyšel v Literárních novinách 45/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 158 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna, 08.06.2008 13:56
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Pri cteni Vypravece jsem se citila jako na houpacce. Nudnejsi casti se stridaly se ztrhujici cetbou. Celkovy dojem je ale nakonec dobry
Vložil: q, 09.09.2004 10:52
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Toto mela byt recenze?
Vložil: Katka, 23.04.2004 13:16
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
...Určitě mnohem víc se mi líbila kniha Smrt v Andách, která má napínavý děj hned od začátku, určitě se pobavíte a je fakt hoodně zajímavá. DOPORUČUJU :-)
Vložil: Katka, 23.04.2004 12:57
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Vypravěče jsem začala číst ale bohužel jsem ho nedočetla do konce. A proč? Přestala jsem se orientovat ve změti názvů indiánských kmenů, kterých zde je až až.... bylo mi to líto, ale třeba se k ní někdy vrátím..
Vložil: Libor, 05.03.2004 23:38
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Pokud si někdo může myslet, že tento je jeden z nejlepšich textů autora, pak není ho než politovat...je vidět,že ani nemáte ponětí o NC.
Vložil: Milan, 12.02.2004 15:12
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Rozhodně se musím ohradit - Vypravěče jsem četl již před dvěma roky ve slovenském překladu a je to jeden z autorových nejlepších textů. A tento český překlad je skvělý. Těším se na další romány tohoto významného autora, který by si zasloužil Nobelovu cenu!
Vložil: k, 09.02.2004 08:10
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Nemozem si pomoct, ale v tomto romane autor zlyhal ako rozpravac. Az na niekolko uvodnych stran bola kniha neuveritelne nudna.
Vložil: L. Zemina, 07.02.2004 21:53
Vargas Llosa, Mario: Vypravěč
Tyto řeči už snad ani nemá cenu komentovat. Chce to více kritiky, ať už se jedná o znamého autora. Plně souhlasím s poznámkou pod předešlou recenzí k téže knize na tomto serveru několik měsíců dozadu. L. Zemina
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 5671x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce