Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)

Naipaul, Vidiadhar Surajprasad
Pouť (část 1)

recenze beletrie zahraniční

Pouť je souborem devíti kapitol, jež spolu zdánlivě souvisejí jen velmi volně. Jedná se spíš o mnohovrstevný propletenec příběhů, jenž je v závěru odhalen jako jediné nepřetržité vlákno, zauzlené v kruhu.

Putování za představou, jež se rozplynula
V. S. Naipaul
: Pouť. Sled příběhů. Přeložil Rudolf Chalupský. Paseka, Praha a Litomyšl 2003

I. Vidiadhar Surajprasad Naipaul: „mé knihy se vrší jedna na druhou, a já jsem suma svých knih“[1]

Bernard Levin: „Narodil jste se na Trinidadu?“
V. S. Naipaul: „Narodil, ano. Byla to velká chyba.“[2]

Karibský ostrov Trinidad, objevený Kryštofem Kolumbem, byl britskou kolonií po dobu necelých dvou století, zhruba od začátku devatenáctého století (oficiálně 1802) do roku 1962. V. S. Naipaul se narodil v trinidadském městečku Chaguanas v roce 1932. Do Karibiku se z Indie připlavil jeho dědeček, bráhman východoindického původu, výměnou za závazek pracovat jako učitel na plantážích s cukrovou třtinou.[3]

Svůj první vzor našel Naipaul v rodině, v otci, jak píše v „Prologu k vlastnímu životopisu“. Seepersad Naipaul se narodil již na ostrově a svou pisatelskou kariéru zahájil jako malíř nápisů a vývěsních štítů. Později se živil novinařinou pro Trinidad Guardian (prestižnější ze dvou deníků, jež vycházely na Trinidadu před druhou světovou válkou), psal však také povídky a syna v jeho spisovatelských sklonech podporoval.[4] Syn záhy otcovské ambice překonal. Již ve čtvrtém ročníku gymnázia Queen’s Royal College v Port of Spain (tedy asi ve dvanácti třinácti letech) si do Kennedyho latinské čítanky zaznamenal přísahu, že nejpozději do pěti let z Trinidadu unikne. Přísahu se mu podařilo splnit téměř doslova, klíčový byl rok šestý. V roce 1948 získal vládní stipendium a v roce 1950 za ně odjel studovat do Oxfordu. Po získání bakalářského titulu se pár let živil jako reportér pro karibskou redakci rozhlasového vysílání BBC, psal také literární recenze pro časopis New Statesman.

Jeho první díla[5] - komedie koloniálních mravů v próze, odehrávající se na Trinidadu ve čtyřicátých a na počátku padesátých let[6] - vydalo nakladatelství Andrého Deutsche v druhé polovině let padesátých. Od té doby se Naipaul živí psaním románů, novel, povídek, cestopisů a v neposlední řadě i knih, jako je Pouť (A Way in the World, 1994), pohybujících se na pomezí fikce a dokumentu, obvykle s výrazným cestopisným a dějepisným zaměřením.

Na otázku, co jej k psaní přivedlo, odpověděl Naipaul, že to byla „jistá představa ušlechtilosti, zalíbení v knihách, v jejich vůni i v tom, jaké jsou na dotek, láska k písmu a tisku [lettering], touha stát se slavným - tohle všechno najednou.“[7]

Jeho dílům nelze dost dobře porozumět, pokud se nepokusíme odpovědět na jinou otázku. Proč si nedokázal představit, že by svou touhu po knihách mohl uspokojit na Trinidadu, a naopak za samu podmínku naplnění svých snů považoval co nejrychlejší únik z tohoto ostrova na ostrov jiný, z Trinidadu do Anglie. Klíčem k odpovědi je již zmíněná Kennedyho latinská čítanka. Když Naipaulova otce postihla žaludeční slabost anebo na něho padla deprese, volal na rodinu, aby mu podali „toho Aurélia“, „toho Epiktéta“.[8] Četbu klasiků[9] z doby římského impéria užíval jako lék na zoufalství z životní mizérie v chudé, zaostalé, provinční, zkorumpované kolonii.[10] Syn se s podobnou stoickou útěchou z četby nehodlal spokojit. Epiktét a Aurélius doputovali na Trinidad ze starověkého Říma oklikou přes viktoriánský či edvardiánský Londýn, střed impéria britského. Naipaul se rozhodl, že přes Kennedyho latinskou čítanku poputuje opačným směrem: z okraje impéria do jeho středu. A pak, až se mu jej podaří dobýt psaním, poputuje ze středu zase zpátky na okraj, ale to již v podobě zvláštního poselství, znamení ušlechtilosti - jako kniha.

Čteme-li rozhovory s Naipaulem, zjišťujeme tedy, že z pohledu trinidadského chlapce jako on se knihy jeví nejen jako zdroj smyslového a duchovního potěšení, ale jako předměty doličné usvědčující kolonii z podřadnosti ve srovnání s imperiálním sídlem. Podřadnost kolonie se hmatatelně projevuje především při každém pokusu přemístit cosi ušlechtilého - věc, jakou je kniha, myšlenku, jakou je svobodná společnost - z imperiálního středu do kolonie. „V domnění, že mu pomůže, když bude číst romány, si zakoupil několik levných knih z edice Reader’s Library. Knihy měly tmavě nachové desky, se zlatým písmem a zdobením. Na stánku v Arwacasu vypadaly lákavě, ale doma se jich skorem nemohl dotknout. Zlatá barva se mu lepila na prsty a obálka mu připomínala máry a koně táhnoucí pohřební vůz, vystrojené v těchto barvách smrti den co den.“[11] Podobně působí směšně, když pan Biswas komentuje stavbu svého primitivního domu slovy: „Přece nás nikdo nemůže nutit, abysme to postavili všechno najednou. Dyť Řím taky nepostavili za jedinej den.“[12] Při přesunu z impéria do kolonie se velkolepá stavba změní v domek, ušlechtilý ideál v cosi nízkého a materiálního, figurativní vzlet na cosi doslovného: písmo se ze znaku, jenž povznáší četbou, změní na látku, jež špiní ruce.

Knihy jsou svázaná znamení nepřítomnosti a přítomnosti v jednom. Nepřítomnosti společnosti, v níž lze být spisovatelem, na Trinidadu. A přítomnosti takové společnosti kdesi za oceánem, tam, odkud se na Trinidad dovážejí všichni ti Auréliové, Epiktéti, Dickensové, Conradové[13] a Kennedyho latinské čítanky. Již Stephen Schiff podotkl, že se mu zdá, jako by v Naipaulových dílech bylo možné vysledovat jistý ideál společnosti, jímž Naipaul jako litmusovým papírkem poměřuje společnosti v různých částech světa, jimiž cestuje, do nichž zasazuje děje svých románů anebo jež soudí ve svých cestopisech. Tento ideál společnosti podle něho vychází z Naipaulova pojetí spisovatelského povolání: „Je to společnost, v níž někdo jako V. S. Naipaul může být spisovatelem? Není to špatné kritérium. Měl by například v takové společnosti člověk jeho původu dost svobody ke psaní? Dostalo by se mu, nezávisle na jeho původu, vzdělání, bez něhož si psaní nelze představit? Byla by to společnost dostatečně na úrovni, pokud jde o obecnou vzdělanost a myšlení, aby vyprodukovala dostatek čtenářů? Byla by to společnost s takovou ekonomikou a systémem vlády, v níž by se daly vydávat knihy? A konečně -a tady se ocitáme na nejisté půdě - byla by to společnost, jež by v něm vzbuzovala nejen touhu psát, ale touhu psát dobře? Byla by to společnost, v níž se snaha dobře psát jeví jako něco žádoucího?“[14]

Ač Naipaul nešetří britskou koloniální politiku v Karibiku ani jinde a dokáže být velmi kritický i k poválečné britské společnosti, v jeho celkovém postoji k Británii se odráží vědomí, že právě jen tam mohl v uplynulých padesáti letech svobodně vést život spisovatele. „Vždycky jsem byl této zemi vděčný, že mi umožnila, abych svobodně rozvíjel svůj talent. Nikdy jsem nemusel dělat nic, co jsem dělat nechtěl. Podobnou kariéru bych nemohl udělat v žádné jiné evropské zemi, ať už z důvodů jazykových anebo politických. Nic podobného bych nedokázal ani v Číně, Japonsku nebo Indii. Mohl jsem to dokázat jen tady. Dokonce bych to nedokázal ani ve Spojených Státech, protože Američané se začali zajímat o témata a postoje, o nichž píšu, až příliš pozdě. Teď je těžké tomu uvěřit. Nikdo jiný se o utlačované tohoto světa nezajímá víc. Nechce se věřit, že se o ně Američané začali zajímat teprve v posledních deseti patnácti letech. Předtím žádný takový zájem neprojevovali.“[15]

Ještě jedna stránka spisovatelství je pro Naipaula klíčová, ač se o ní Schiff nezmiňuje. Jen v Británii si mohl splnit své touhy, a ještě se tím uživit. Mít možnost uživit se jako spisovatel - za podmínky, že si člověk může sám určovat, o čem, jak a jak dobře chce psát - znamená nebýt nucen vstupovat do takových vztahů k lidem, jež jsou poznamenány a pokřiveny nomenklaturní podřízeností, nadřízeností a rivalitou (ne-li zákeřností). Jinými slovy vztahů typických pro naprostou většinu výdělečných zaměstnání: „Nikdy jsem nemusel pracovat jako námezdná síla. V raném věku jsem se zapřisáhl, že takový vztah k lidem nikdy nebudu mít. Tím jsem získal svobodu, od lidí, od komplikovaných závazků, od rivalit, od soutěžení. Nemám žádné nepřátele, soky, pány; nikoho se nemusím bát.“[16]

Naipaulovo hodnocení společností podle toho, jak se v nich žije spisovatelům, jako je on sám, vypovídá cosi podstatného o jeho osobnosti, o povaze a síle jeho vazby ke knihám, cizím i vlastním. Když byl ještě chlapec, staly se pro něho znamením možností, příslibem vykoupení, prostředkem spásy v podobě úniku ze země, v níž se - jak se mu aspoň zdálo - narodil omylem. V dospělosti zase ve vlastní tvorbě nalezl osobní talisman zahánějící strach z nicoty, jaký posedá člověka, jehož touhy vyhnaly z domova na pouť světem, a tak jej o domov připravily. „Člověk musí vtisknout tvar svým postřehům, své každodenní úzkosti, svému vědomí bezdomovectví, bezprizornosti, nedostatku zastoupení ve světě, nízkému postavení. To pro mě nejsou jen abstraktní pojmy; když mluvím o tom, že jsem exulant nebo uprchlík, není to jen metafora, myslím to doslova. [...] Protože člověk v takové situaci nemá svou vlastní stranu, nemá vlast, nepatří k žádné komunitě; je jenom a pouze jednotlivec. V takové situaci vám hrozí, že se zblázníte; znám lidi, jimž se to stalo [...]“[17]

Naipaulovo hodnocení společností na základě vyhraněně osobního pojetí dobra vypovídá i o tom, jakým způsobem v knihách přistupuje nejen ke knihám, ale i ke všem ostatním skutečnostem - lidem, věcem, událostem, myšlenkám. Jeho touha po ušlechtilosti nepředpokládá ideál, jejž by se dal předložit ke všeobecnému následování. Je to naopak gesto, jímž se Naipaul vyděluje z davu a vymezuje své postavení vůči všelijaké neušlechtilé všeobecnosti. Jako spisovatel se stává sám sebou teprve psaním, a právě jen psaním dokáže poměřovat sebe i jiné. Jeho knihy jsou autobiografické nikoliv proto, že v nich hojně přetváří zážitky a zkušenosti z vlastního života, ale protože jimi v prvé řadě sám sebe hodnotí a zhodnocuje. Psaní je jeho ctnost, virtu: tvar, smysl a hodnota, jež si dává, jediný jemu dostupný způsob, jak se stát plně tím, kým je. Kdyby si nevážil oněch skutečností, jež mu psaní umožňují, znevážil by sám sebe a smysl vlastního života.

Zdůrazňuji tento rys Naipaulovy tvorby z toho důvodu, že jeho nekompromisní hodnocení různých kultur a zemí často vyvolávají značnou nevoli: nejvíce u spisovatelů, s nimiž sdílí karibský původ. Ti mu vyčítají nejen to, že je k ostrovním zemím Karibiku a obecně k tzv. třetímu světu nespravedlivý, když je poměřuje rozvinutými západními společnostmi, ale hlavně že jeho pohled není dostatečně univerzální a objektivní (zejména ve vztahu k černošskému obyvatelstvu).[18] Naipaul své názory obhajuje poukazem na to, že vždy ctí pravdu, jak ji vidí, i když je nepříjemná. Jeho pojetí psaní jako hledání objektivní pravdy naznačuje, že na rozdíl od svých kritiků ale nevěří v existenci a hodnotu pravd objektivních a univerzálních v běžném slova smyslu:
„Takže věříte, že existuje objektivní pravda?“
„Ano. Pod podmínkou, že člověk uváží úplně všechno, nač reaguje.“
„Je to integrita? Když celou svou osobností reagujete na situaci jako celek?“
„Ano - nic nezamlčujete, nic nepřecházíte, nic neignorujete. Snažíte se dát tvar zkušenosti jako celku. Ovšem musíte se stát adeptem na vyhmatávání toho, co je na vašich reakcích pravdivé.“[19]

Naipaul zjevně pojímá objektivní pravdu jako pravdu, jež je zároveň objevem a výtvorem jisté osobnosti, nesamozřejmou pravdu zahlédnutelnou jen z osobní perspektivy, a to ještě jen tehdy, dokáže-li ji člověk vyhmátnout. V této perspektivě se odráží nejen povaha jednotlivce, ale i jeho minulost, osobní i rodinná, vlastní i obecně kulturní. Nejde o to překonat ji ve jménu pomyslného univerzálního lidství, ale průběžně ji formulovat jakožto pravdu o sobě, vyměřovat jako hodnotu sebe sama. Nevysloveným předpokladem Naipaulovy tvorby je, že tuto perspektivu vpravdě překonat ani zrušit nelze, aniž bychom riskovali, že náš život přestane mít cenu, anebo ztratí smysl.[20] Na otázku, jak se stát adeptem na její vyhmatávání, by Naipaul jistě odpověděl, že žitím a psaním neboli putováním. To jest když vás touha psát donutí opustit domov, a vy jej pak začnete popisovat tak, jak se vám jeví z ciziny. „[...] člověku nezbývá než se zachovat jako poutník, jenž zatoužil zvědět, jak vysoké jsou městské věže: odejde z města.“[21] Za první takový zásadní okamžik ve svém životě - okamžik, kdy se mu perspektiva rozšířila, aniž by proto přestala být jeho osobním náhledem - označil Naipaul svůj první let nad Trinidadem:

„Nejdřív jsem letěl letadlem, malým, jakým se tehdy létalo, úzkým, s úzkými uličkami, nízko nad zemí. A tak jsem učinil první objev: byla jím krajina mého dětství, jak vypadala ze vzduchu, z nevelké výšky. Na zemi mi připadala tak chudá, neuspořádaná, plná chatrčí a stok a pustých předzahrádek a zakrnělých ibiškových plotů a nevzhledných dvorků: typický pohled z ulice. Ze vzduchu to však byla krajina plná logiky a velkých vzorů; rovné čáry a pravidelnost a tkaný koberec polí s cukrovou třtinou, jež se z výšky zdála tak rozlehlá, že na lidi nezbývalo mnoho místa, a když tak jen při okrajích; obrovská, neznámá oblast močálů, podivuhodně nehybná, shluky manglí a zářivě zelených stromů, jejichž černé stíny se rýsovaly na mléčně zelené močálové hladině; zalesněné vrcholky a prohlubně a údolí hor; krajina jasných tvarů a kontur, jež vstřebala veškerý pouliční nepořádek, vzorec tmavě zelené a tmavě hnědé, jako kamufláž, jako krajina v knize, jako krajina nějaké opravdové země.“[22]

Žádné rozšíření osobní perspektivy není definitivní. Dochází k němu ne jednou, ale mnohokrát, po každém návratu domů, po každém návratu do ciziny, na každé cestě. Okamžik odjezdu, okamžik příjezdu, čas putování mezi nimi, zkušenost opětovného návratu a navracení: toť hlavní témata a do jisté míry i strukturní principy Naipaulových próz, nejen samotné Pouti. V jistém smyslu nepopisuje většina Naipaulových knih nic jiného, než cesty tam a zpátky v prostoru, čase a představě, jež obvykle opisují jakýsi zvláštní, otevřený kruh. Z Trinidadu do Anglie, z Anglie do Trinidadu, z Trinidadu dětství do Trinidadu dospělosti, z poválečné Anglie do Anglie imperiální v přistěhovalecké představě, a také z Indie do Trinidadu a z Trinidadu do Indie, ze Španělska do Jižní Ameriky přes Trinidad a z Jižní Ameriky přes Trinidad do Anglie, z Anglie do Afriky, z Indie do Afriky, z Martiniku přes Paříž do Afriky, z Afriky do Anglie.

I v jediném Naipaulově románu odehrávajícím se cele a ryze v anglickém prostředí, Mr. Stone and the Knight’s Companion (1963), hraje cesta převratnou úlohu. Na dovolené na cornwallském pobřeží pocítí pan „Kámen“ tíhu vlastní smrtelnosti stylem, jaký má v anglické literatuře obdoby snad už jen u Thomase Hardyho: „Jinde v Anglii by se v černém svrchníku necítil tak nápadný. Ale v této krajině jako by to byl emblém změkčilosti a neschopnosti. Lidská existence nezanechala na této zemi téměř žádné stopy. Nevypadalo to, jako by se odtud lidé stáhli, ale jako kdyby byli, ztrativše odolnost, nadobro vymazáni z povrchu této kamenité země, jež tu po nich zůstala jako svědectví o nesouladu mezi člověkem a Zemí./Jednou na holém útesu narazili na mrtvou lišku, tak celistvou, jako by byla živá, bez sebemenších známek smrti či násilí na těle. Ležela na boku, jako by spala, a vítr jí čechral srst.“ [23]

Tento román také dobře ukazuje, že Naipaulovo vyprávění - kruhový pohyb představivosti od scény A ke scéně A s drobným rozdílem několika tisíců vmezeřených slov[24] - je v první řadě způsob, jak změřit onen podstatný, ale těžko postřehnutelný rozdíl, jenž se cestou odehrál. Naipaulovo „cestopisné“ psaní je způsob měření a vážení cest, na nichž se uskutečňuje autorův život.

Výsledkem těchto měření a vážení je pravda o shlédnutých končinách (a jejich koloniální minulosti) a pravda o zdroji této pravdy, jímž je buď Naipaul sám jako cestovatel (či spíše jeho vypravěčské či cestopisné alter ego), anebo postavy, jež v románech vysílá na cesty jako své zástupce. Obě pravdy se mění v čase. A také v prostoru: záleží na tom, z jakého bodu na mapě a z jakého bodu životní trajektorie vycházejí, například na tom, zda opisujeme životní dráhu východoindického venkovana, venezuelského revolucionáře, anglického šlechtice, trinidadského politika anebo „britského“ spisovatele Naipaulova typu.

Obecně lze říct, že tyto opakované návraty figurují v Naipaulově díle jako protiváha jiného rysu koloniálních dějin. Tím jsou opakované ztráty paměti, k nimž nutně dochází při přesunech a vyvražďování lidí, etnik a národů v hranicích a na hranicích impéria, a to jak při jeho vzniku, tak při zániku a dokonce i dlouho po něm.

Vraťme se ještě jednou ke Kennedyho latinské čítance. Když se devatenáctiletý Naipaul vydával na svou první velkou cestu světem, netušil, že pocestuje mnohem složitěji než jen tam a zpátky, jak o tom snad jako chlapec snil. Nemohl například vědět, že jeho cestu bude provázet rozpad právě toho impéria, bez jehož existence by nebyla myslitelná nejen jeho vlastní cesta z Trinidadu do Anglie, ale ani plavba jeho dědečka bráhmana z Indie do Trinidadu. Netušil jistě ani to, že po cestě získá zkušenost s návraty do jiných míst než do těch, z nichž vyrážel. Díky nim nahlédl, že zdánlivě univerzální imitativnost koloniálních společností je ve skutečnosti mimikry, maskující jednou prázdnotu, podruhé barbarství, potřetí tisíciletou tradici, jež ustrnula ve vývoji.[25] A jistě netušil ani to, že nakonec - pokud u Naipaula lze mluvit o konci - nezakotví ani v Británii, ani na Trinidadu, ale na indickém subkontinentu, jenž se ze současného pohledu zdá být nejpříznačnějším místem jeho ztrát a návratů.[26] (...)

 

[1] Z projevu při převzetí Nobelovy ceny v roce 2001. S výjimkou citátů z Pouti jsou všechny překlady z Naipaulových děl a rozhovorů s ním v tomto článku mé vlastní. Příjmením Naipaul zde označuji výhradně V. S. Naipaula, nikdy jeho bratra Shivu, též spisovatele.
[2] Rozhovor s Bernardem Levinem, poprvé otištěný v The Listener, 23. 6. 1983, str. 16-17. Citováno z Conversations with V. S. Naipaul, ed. by Feroza Jussawalla, Jackson: University Press of Mississippi 1997, str. 93. Všechny další citáty z této publikace pod zkratkou Jussawalla.
[3] V době trvání britského impéria probíhala imigrace Indů na Trinidad většinou formou tzv. „indenture“ (indentured labour), což znamenalo, že se obvykle velmi chudý Ind zavázal na Trinidadu odpracovat předem stanovený počet let, buď náhradou za vyučení, anebo za dohodnutý obnos peněz. Po uplynutí stanovené doby se mohl rozhodnout, zda na Trinidadu zůstane, anebo se vrátí do Indie (součástí smlouvy bývalo, že buď dostane malý pozemek, nebo zpáteční lístek do Indie). Indičtí bezdomovci v Port of Spain, o nichž Naipaul píše v Pouti, byli námezdní dělníci tohoto druhu, již po vypršení lhůty nedostali, co jim bylo slíbeno ve smlouvě, a jimž se nepodařilo uchytit, ani vrátit do Indie.
[4] „Prologue to an Autobiography“, in: Finding the Centre. Two Narratives, London: André Deutsch 1984, str. 17-85.
[5] The Mystic Masseur (1957), The Suffrage of Elvira (1958), Miguel Street (1959). Ač román Miguel Street vyšel jako poslední, byla to první delší próza, již Naipaul napsal.
[6] V letech 1910 až 1936 začala na Trinidadu vznikat různá politická uskupení, jimž šlo o získání masové podpory. V roce 1937 došlo k masové stávce dělníků na naftových polích pod vedením Uriaha Butlera. První volby na základě všeobecného volebního práva se na Trinidadu konaly roku 1946 (volila se polovina křesel v legislativní radě), druhé roku 1950. Teprve v padesátých letech se trinidadská politika začala nést ve znamení národnostních a rasových otázek. Volby v roce 1956 vyhrála strana People’s National Movement Trinidaďana afrického původu Erica Williamse (1911-1981), který zemi vládl ve funkci premiéra od roku 1962 až do své smrti.
[7] Rozhovor s Jeremym Isaacsem, „Face to Face“, BBC2, 16. 5. 1994. Citováno ze Suman Gupta: V. S. Naipaul, Plymouth: Northcote House 1999.
[8] „Prologue to an Autobiography“, op. cit., str. 42.
[9] Epiktét byl Frýg a žil na přelomu prvního a druhého století po Kristu.
[10] Zkorumpovanost v podobě tradiční, prakticky neomezené vlády místních rodinných klanů. Do mocného bráhmanského klanu se přiženil i Naipaulův otec. Záhy se stal černou ovcí rodiny, když do novin napsal články o tom, jak jeho švagři (hlavy rodiny) byli obviněni, že při předvolební kampani vyhrožovali kanditátovi protistrany smrtí; a jak byli po prohraných volbách odsouzeni k zaplacení pokuty za rušení pořádku (asi tisícihlavý dav jejich stoupenců zaútočil na autobus jásajících příznivců vítězného kandidáta a v nastálé mele byl zabit člověk). Naipaul líčí historii rodiny a otcovu kariéru souvisleji v „Prologu k vlastnímu životopisu“. Jak klíčové rysy otcova života, tak jisté zážitky z dětství zakomponoval Naipaul do postavy trinidadského kdožkolvěka pana Biswase v prvním velkém románu Dům pro pana Biswase (A House for Mr. Biswas, 1961).
[11] V. S. Naipaul: A House for Mr Biswas (1961), London: André Deutsch 1978, str. 237-8.
[12] V. S. Naipaul, op. cit., str. 216.
[13] Joseph Conrad je jedním ze spisovatelů, s nimiž se Naipaul potřeboval vyrovnat, jak o tom svědčí jeho článek „Conrad’s Darkness“ (poprvé otištěný v New York Review of Books, 17. 10. 1974). Zdá se mi, že jisté prvky inspirace Conradem (např. povídkou „The Lagoon“) lze vystopovat i v Pouti, v kapitole „Nové šaty. Nenapsaný příběh“ (str. 44-65).
[14] Rozhovor se Stephenem Schiffem, poprvé otištěný v The New Yorker, 23. 5. 1994, str. 60-71, citováno z Jussawalla, str. 152.
[15] Rozhovor s Alastairem Nivenem, poprvé otištěný ve Wasafiri 21 (Spring 1995), str. 5-6, citováno z Jussawalla, str. 165.
[16] Rozhovor s Adrianem Rowe-Evansem, poprvé otištěný v Transition 40 (12/1971), str. (56-62). Citováno z Jussawalla, str. 31.
[17] Op. cit., Jussawalla, str. 31. Jussawalla označuje román The Enigma of Arrival (1987) za přelomový, zahajující období Naipaulova rozpomínání na vlastní indické a hinduistické kořeny (x).
[18] Např. Derek Walcott (nar. 1930 na ostrově St. Lucia) a George Lamming (nar. 1927 na Barbadosu). Lamming kritizuje Naipaula za jeho satirický postoj v raných románech. Nevidí v něm než výraz zbabělosti a úprku před koloniální realitou, a smích z něho plynoucí má za pouhý obranný mechanismus (viz The Pleasures of Exile, Londýn 1960). Naipaul si občas neodpustí, aby si na adresu svých trinidadských souputníků nezažertoval: tři černochy stavějící dům pro pana Biswase, Edgara, Sama a George, údajně pojmenoval po třech trinidadských spisovatelích, Mittelholzerovi, Selvonovi a Lammingovi (v uvedeném pořadí). Viz Paul Theroux: Sir Vidia’s Shadow. A Friendship Across Five Continents (1998), Penguin Books 1999, str. 149.
[19] Rozhovor s Adrianem Rowe-Evansem, poprvé otištěný v Transition 40 (12/1971), str. 56-62. Citováno z Jussawalla, str. 24-25.
[20] Naipaul v této souvislosti používá slovo virtue, ve smyslu renesanční virtu. V Pouti např. o životě černocha Blaira píše: I do not know whether the ironies of his death made a mockery of that career or undid the virtue of it. Český překlad tu mylně hovoří o „počestnosti“ (28) namísto integrity, tedy celkového smyslu a hodnoty Blairova usilování. Pozdější vyprávění potvrzuje, že hodnotit Blairův život zvěstmi o jeho zkorumpovanosti by bylo nesmyslné. Jako někdo, kdo se vždy pohyboval v blízkosti mocných, nutně „vyřizoval různé záležitosti pro důležité lidi, kteří si chtěli zachovat čisté ruce“ (336). Bohužel i v této pasáži je překlad nepřesný: africké zvěsti o Blairově zkorumpovanosti se netýkají minulosti, jen jsou s ní v souladu: [they] were of a piece with his past.
[21] Nietzsche: Radostná věda, odstavec 380. Podobnosti mezi Nietzscheovým a Naipaulovým myšlením nejsou náhodné a neomezují se na jediný text. Není mi známo, zda Naipaul Nietzscheova díla četl. Zdá se mi, že s ním sdílí důraz na pravdu jako objev i výtvor zainteresované osobnosti nahlížející věc z perspektivy, jež není ani platná ani univerzálně, ani nutně. Dále duchovní bezdomovectví, jež Nietzsche popisuje např. v Radostné vědě (odst. 377). Snad ze všeho nejvíc se ale Naipaul Nietzscheovi přibližuje způsobem hodnocení skutečnosti. Psaní představuje a komentuje jako způsob, jak se vymanit z reaktivního přejímání zdánlivě univerzálních hodnot a pravd bez ohledu na život, jaký člověk sám aktivně žije a považuje za smysluplný. Takovou často přehodnocovanou „univerzální“ hodnotou je v jeho dílech idea osvobození, zejména osvobození od koloniálního jha. Jinou je rovnostářský ideál společnosti (klíčový bod ideologie sociálního státu), jenž se podle Naipaula stal vítězným (a zhoubným) dogmatem v poválečné Británii. Srovnej Naipaulův článek „What’s Wrong with Being a Snob“ (poprvé v Saturday Evening Post 240, 3. 6. 1967, str. 18), v němž klade důraz na rozpoznání rozdílu mezi sebou a jinými jako hybné síle, bez níž nelze dosáhnout zlepšení ani v osobním životě, ani ve společnosti.
[22] V. S. Naipaul: The Enigma of Arrival. A novel in five sections, Penguin Books 1987, str. 97.
[23] Mr Stone and the Knight’s Companion (1963), Penguin Books 1973, str. 48.
[24] Řada, ne-li většina Naipaulových knih má tuto formu. Mystického maséra rámují dvě setkání vypravěče s protagonistou. Rozdíl mezi nimi je mírou protagonistovy proměny z mystického maséra na člena legislativní rady a držitele řádu britského impéria (MBE). Dům pro pana Biswase je zarámován popisem života Biswasovy rodiny v novém domě v prologu i na konci vyprávění. Podobně Mr Stone začíná a končí toutéž scénou, příchodem pana Stonea domů a jeho střetem s kočkou. Rozdíl mezi nimi je mírou životní změny, jakou pan Stonea prodělal ve snaze vyrovnat se s vědomím vlastní smrtelnosti. Román The Mimic Men, vyprávěný v homodiegetické první osobě, zobrazuje protagonistův ne zcela úspěšný pokus vymanit se z takového kruhu: „A přesto jakýsi strach z činného bytí zůstává. Nepřeji si znovu se zapojit do kruhového pohybu, z něhož jsem se osvobodil. Mám strach z toho, že mě život vždy znovu vyplaví v tomto městě [Londýně]“ (299). Román V ohybu řeky je zarámován popisem řeky, v jejímž ohybu se odehrává boj o civilizaci v nejmenované africké zemi, nápadně podobné Mobutovu Zairu. Obdobně knihu In a Free State (1971), za niž Naipaul dostal Booker Prize, rámuje líčení plavby z Piraea do Alexandrie.
[25] Imitativnost „horních vrstev“ koloniálních společností a zemí třetího světa je v různých obměnách tématem prakticky všech Naipaulových románů a řady cestopisů, ústřední je v románu The Mimic Men (1967), jehož protagonistou a vypravěčem je trinidadský politik dožívající v londýnském exilu. O proměnách tohoto tématu v Naipaulově tvorbě pojednává Suman Gupta v knize V. S. Naipaul (Plymouth: Northcote House 1999). Podle Gupty Naipaul připisuje výše zmíněnou prázdnotu výhradně Karibiku, barbarství Africe a ustrnutí ve vývoji Indii. Mně se naproti tomu zdá, že v Naipaulově pojetí jsou všechny koloniální společnosti vysoce nestabilními, výbušnými směsmi těchto tří prvků, namíchaných pokaždé v jiném poměru. Srovnej tři pozdější romány In a Free State (1971), Guerillas (1975) a A Bend in the River (1979).
[26] Suman Gupta užívá výkladu Naipaulových knih o Indii - An Area of Darkness (1964), The Overcrowded Barracoon (1972), India: A Wounded Civilization (1977), India: A Million Mutinies Now (1990) - synekdochicky k popisu celkového vývoje Naipaulova myšlení a psaní. Podle něho se Naipaul nejprve snaží ostrou kritikou koloniálních dějin a společností, zejména pomocí pojmu napodobování, distancovat od svého trinidadského dědictví -- a to z pozice spisovatele, jenž za své přijal hodnoty západní civilizace. Touto cestou však jakoby oklikou dospívá k otázce duchovních potřeb jednotlivců a komunit, a k objevu svého pravého dědictví, tj. indických (hinduistických) kořenů. Tento vývoj má jistou obdobu v Naipaulově soukromém životě. Od roku 1955 do roku 1996 žil v manželství s Angličankou Pat Hale, po její smrti se oženil s pákistánskou novinářkou Nadirou Alvi.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 170 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jmh, 14.05.2013 12:23
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
Davide, to záleží na tom, co Vás zajímá - jestli Afrika, Indie nebo ještě jiná exotika. Pokud se chystáte číst v originále, zkuste A Bend in the River, ale chce to trochu soustředění. Lahůdka je Dům pro pana Biswase, je přeložený do češtiny, ale s originálem pozor, má trochu hodně stránek.
Vložil: David, 14.05.2013 11:58
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
Dobrý den, Prosím poraďte mi s jakým naipaulovým románem začít? A proč? (Chystám se číst v originále, tak nemusíte brát ohled na to co je přeloženo) Napište prosím na mail. Předem moc děkuji..:-) S pozdravem David
Vložil: Richard Olehla, 01.03.2004 17:16
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
Jan Vaněk: Chalupský překlad zgruntu přepracoval, takže takové minely jako absentující Lissajousovy křivky tam už nebyly. Jsem zvědav na analýzu - třeba by neškodil článek...
Vložil: Jan Vaněk jr., 23.02.2004 10:20
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
První vydání ve Světovce 5-6/91 bylo přinejmenším nevyrovnané; Chalupskému, tehdy koneckonců začínajícímu, se sice podařilo trefit některé detaily a roviny("s naší ponorkou se vkradu / přímo až do Cařihradu" je IMHO docela povedený překlad "Soon our sub's periscope'll / aim for Constantinople"), ale... na druhou stranu jinde měl s věcnou interpretací reálií či prostě komplikovanějších vazeb problémy málem jak Puchalská. Panu Olehlovi slouží ke cti, že opravil jedinou věc, kterou jsem si po těch letech pamatoval v knihkupectví z hlavy (tančící postavy místo Lissajousových obrazců, i když zůstává otázka, není-li čistě onomatopoicky převedené jméno baru Scope - Škopík příliš svévolné); zbytku se podívám na zoubek za pár týdnů až měsíců, až Dražba dorazí do knihoven. Ale abych neodbočoval od tématu, i já se skláním před minuciózní analýzou Aleny Dvořákové a doufám, že se bude na iLiteratuře objevovat častěji.
Vložil: Richard Olehla, 13.02.2004 15:21
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
Doufám, že ne :-) Vina by padla i na mou hlavu.
Vložil: Milan Valden, 13.02.2004 14:54
Naipaul, Vidiadhar Surajprasad: Pouť (část 1)
Děkuji autorce za skvělou studii o autorovi, který mne velmi zajímá, a především za podrobný rozbor překladu, který mě až vyděsil: domníval jsem se, že jde o dobrý překlad! On dobrý je ve své čtivosti, ale nyní vím, že je špatný v nepřesnostech. Vždyť překladatel Chalupský tím pádem místy zcela mění... smysl mnoha vět! A to jsem si nyní koupil v jeho překladu Pynchonův román Dražba série 49. Bude to také tak špatný překlad maskovaný v hávu čtivosti a plynulosti?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 4030x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce