Domů jsem se vracela s obtížemi. Vzpomínám si, jak na mě v autobuse lidé nevěřícně upírali zrak. Byla jsem příliš unavená, abych si toho všímala.
Postavila jsem fotografii na skřínku proti posteli. Postavila jsem ji mírně nakřivo, čelem k oknu. Zjistila jsem, že z postele lze rozeznat její tvář jen matně a že jí není vidět do očí. Už jsem podváděla.
Tu noc jsem onemocněla. Roztřásla jsem se tak mocně, až mne to probudilo. Byla jsem ztuhlá chladem, chladem, jemuž jsem se nedokázala bránit, protože nepřicházel zvenčí, nýbrž zevnitř mého těla, z mé krve, ze zamrzlé sítě mých žil. Myslela jsem si, že se mi to zdá, a chtěla jsem se posadit na okraj postele. Neměla jsem již sílu. Byla jsem skutečně nemocná. Ale proč? Smutek jako důvod nestačí. Příliš mnoho probdělých nocí a ta scéna, předchozího dne. Hodiny strávené v chodbě na koberci, žadonit před zamčenými dveřmi. A ona mlčela tak dlouho, dokud mě nedohnala k šílenství, až jsem žadonila, prosila bez důvodu o odpuštění. Potom otevřela, pomohla mi vstát, utěšovala mě, plakala jsem jí na rameni, zmateně jsem děkovala, a nyní byla podobizna zde, na mé skřínce. Rozhodla jsem se nejprve skoncovat s Veronikou. Zlost mi dodala sílu dojít až ke skřínce, ale nedokázala jsem se udržet na nohách. Zhroutila jsem se do křesla, s portrétem v klíně. Byla jsem špatná, obludné stvoření. Kdybych tu noc měla dost síly, shodila bych podobiznu na zem, pošlapala bych ji, potom bych utekla a nikdy už se nevrátila. Nechtěla jsem si přiznat, že to není možné. Díky ní jsem to později pochopila: zlost jsem měla obrátit sama proti sobě. Pošlapat jsem měla svoji pýchu a vzdor. Naučit se už více se nezajímat o své touhy, už nemít na výběr.
Zůstala jsem v křesle, zděšená pohybem všeho, co mne obklopovalo. Klika a rám dveří, stěna, o níž se opíraly třásně koberce, samotný koberec, který dosahoval až k mým nohám, vše se rozkládalo na droboulinké částečky, jež se od sebe kmitavě vzdalovaly, odstrkovaly se, a klika, rám dveří, třásně koberce mi byly na dosah ruky, ale když jsem ji s obtížemi natáhla před sebe, protože čím více se předměty kolem mne odlehčovaly, tím více jsem dřevěněla, proklouzly mi mezi prsty.
Běžela jsem, nezastavovala se. Už jsem neměla v úmyslu zničit podobiznu Veroniky, ani od ní odvrátit pohled. Uběhly hodiny, možná ještě víc. Okenice byly zavřené. Nebyla jsem již schopna hodiny rozeznat. Občas jsem nadskočila, překvapena zvukem svého vlastního hlasu. Dívala se na mne. Volala jsem, aby na mne počkala. Přistoupila jsem k ní. Nyní jsem byla skloněna k její tváři, ptala jsem se jí, měla mi povědět, co si přeje, abych udělala, poslechla bych ji, nic by mne už nebolelo. Zapomněla jsem, proč jsem se zlobila. Hladila jsem ji po tvářích. Její úsměv připomínal grimasu, jež předchází pláči. Nenacházela jsem slova, vhodná gesta, abych ji utěšila. Neměla jsem děti. Několikrát jsem zaslechla zvonit telefon. Neměla jsem právo ho vzít. Musela jsem zůstat zde, zavřená, alespoň tento rozkaz byl zřetelný z očí Veroniky, ale bylo tam i něco jiného. Znovu byla daleko. Stála vzpřímená. Kolem ní zářila země. Kráčela jsem bez obtíží, bez únavy. Jakmile k ní dojdu, nebude již možné se vrátit. Budu stát, spálená světlem, nebudu mít už slova, abych mohla protestovat, víčka, abych mohla zavřít oči, dlaně, abych si mohla zakrýt tvář. Blížila jsem se k ní krok za krokem. Připravovala jsem se.