Janiš, Viktor o komiksu a jeho překládání

Janiš, Viktor o komiksu a jeho překládání

rozhovor komiks

Viktor Janiš překládal komiksy jako Liga výjimečných, Sandman, Z pekla, Bažináč, Návrat temného rytíře...

 

Překladatelské peklo

Viktor Janiš patří bezesporu k těm nejznámějším překladatelským osobnostem. Má na triku takové autory, jako je Bernieres, Banks, Asimov, Saroyan a další. Ovšem většina čtenářů CRWE ho zná hlavně jako „malého tlumače velkého Moorea“ z Ligy výjimečných, fundovaného překladatele Sandmana – ale i z komiksů jako Z pekla, Bažináč, Návrat temného rytíře a brzy i ze slavného komiksu Chrise WarehoJimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě. Nastal čas zeptat se ho, co vlastně to překládání komiksů znamená.

Jiří Pavlovský: Takže začneme něčím jednodušším - jak ses dostal k překladům komiksu?
Viktor Janiš: Tak tomu se říká návodná otázka, Jiří. Bylo to v jistém knihkupectví Čáslavská, kde se mě jistý Jiří Pavlovský otázal, zdali bych si nepřeložil Gaimanova Sandmana. Je to už nějakých pět let a dnes mi moje přitakání připadá jako pořádná drzost – tehdy jsem neměl přečtený jediný komiks v angličtině, netušil jsem, že celá Sandmanova sága čítá kolem dvou tisíc stran, a v tom studeném podkrovním pokojíku, kde jsem tehdy bydlel, jsem neměl ani internet – což mě značně omezovalo v dohledávání různých reálií. Naštěstí je Sandman hodně „literární“ komiks a s překladem beletrie jsem už značné zkušenosti měl, to ano.

Jiří Pavlovský: Ano, to jsem chtěl slyšet – jsi slavný jen a jen díky mně. Dobře, tak dál… Jaká jsou specifika komiksového překladu?
Viktor Janiš: Nu, každého asi napadne, že se komiksový překladatel musí „trefit“ do bubliny – tedy musí se snažit o maximálně pregnantní vyjádření, protože české překlady bývají oproti anglickým originálům o deset až dvacet procent delší. Není to ale zase taková tragédie jako u filmového titulku, kde si člověk opravdu musí vystačit se čtyřiadvaceti písmeny na dvou řádcích, které můžete obměnit tak po jeden a půl vteřině. U komiksového textu se totiž nakonec vždycky může trochu zmenšit písmo repliky, může se ubrat něco v prokladu mezi řádky a tím vytvořit nový... na druhou stranu toho prostoru není nikdy dost, abych mohl vsunout větu a dovysvětlit tak reálii, která v Čechách není úplně běžná. Tak třeba si vezmi slovní hříčku ve dvou replikách z devátého dílu Sandmana: „You have a bone to pick with him“ / „Wishbone to break, more likely“ – na prostoru dvou bublin nevysvětlíš, co je to ta vidlicovitá ptačí kost a proč by se u všech všudy měla lámat. Já ovšem ten význam musím NĚJAK převést, nemůžu jako Václav Malý u Shakespeara napsat poznámku pod čarou: „Zde opět nalézá se nechutná slovní hříčka.“

Jiří Pavlovský: Jak tedy řešíš slovní hříčky?
Viktor Janiš: Případ od případu. V beletrii si člověk může dovolit ten luxus a ten slovní špílec umístit o stránku či o sto stránek dál. V komiksu je překladatel vázán grafickou předlohou: pokud je na obrázku rozesmáté publikum, musí dodat vtip, za každou cenu. I za tu cenu, že se od předlohy vzdálíš dost daleko. Ne že bych byl v tomhle sám: moderní překladatelé Shakespeara vědomě rezignují na vysvětlování obskurních dobových reálií – těžko si na divadle představit poznámku pod čarou –, originál prostě odsunou a na motivy původní scénky napíšou svou klauniádu. Diváci přitom obdivují Shakespearův jazykový um, ale přitom se smějí původní (nebo trochu odvozené) tvorbě Joska či Hilského.

Jiří Pavlovský: Stalo se ti ale, že nějakou slovní hříčku musel nechat padnout pod stůl?
Viktor Janiš: Asi stejně jako každému jinému překladateli. V druhém dodatku k románu Z pekla Moore popisuje čím dál tím směšnější počínání Josepha Sickerta, kterému posléze nevěřil už ani jeho fanklub. Eddie Campbell to doprovodil roztomilou kresbičkou snítky padající na velbloudův hrb. Angličanovi okamžitě dojde, že to je ilustrace přísloví „poslední stéblo, které velbloudovi zlomilo hřbet“ – v češtině by tedy na stejném místě musela být padající kapka, jíž pohár přeteče. Chce to jen maličkost: najít kreslíře, který dokáže napodobit ilustraci Eddieho Campbella tak, aby nebylo nic poznat. Jak vidno, nenašli jsme ho.
Podobně komplikovaný problém mě potkal při překladu Jimmyho Corrigana. Zhruba ve třetině knížky se Jimmy potká se svým otcem, ten mu ráno usmaží plátku slaniny a poskládá z nich pozdrav HI. V angličtině k tomu stačí čtyři plátky. V češtině je to problém neřešitelný, to by si pan Corrigan musel vzít skalpel a lepidlo. Posuď sám: ČAU, ČUS, AHOJ, ZDAR, TĚPIC. Marnost nad marnost, musel tam zůstat internacionalismus „hi“.
Na druhou stranu, když tam spolu postavy v jednom okamžiku komunikují pouze piktogramy a zaměstnavatel hrozí zaměstnanci vyhozením, bylo možné vyhodit obrázek ohníčku („I’ll fire you!“) a nahradit ho piktogramem padáku s vykřičníkem.

Jiří Pavlovský: Dobře ti tak. Čím ještě tě můžou scenáristi potrápit?
Viktor Janiš: Oni dávno nepíšou pro dětské publikum, takže si můžou dovolit spoustu narážek na anglické reálie, anglické klasiky a bohužel i na komiksové reálie. Oni mají solidní komiksovou tradici, my tu horkotěžko splácíme největší ediční dluhy. Člověk je tak závislý na práci jiných překladatelů – jakmile se dejme tomu zavede jako jméno postavy „Joker“ a zrovna ve tvém komiksu se třeba bude narážet na to, že to ve druhém významu znamená i žolík, budeš mít smůlu. Stejně tak musíš mnohdy složitě zjišťovat, kdo komu v jiných komiksech vyká a tyká.
Jak Chris Ware, tak Neil Gaiman si navíc libují v aliteracích. Gaimanovi Věční v angličtině začínají na D, a jistě to není shoda okolností. Při pokusech o vystižení téhle finesy se jako nejnadějnější jevilo písmeno S. Sen - Sandman, Smrt, Sudba. Problém nastal u Desire (její český ekvivalent měl navíc splňovat podmínku androgynnosti), nu a Despair (Zoufalství), ta nemá v ČJ přijatelné synonymum, notabene na S (A co soufalství? – pozn. redakce). Navíc je každý překladatel svázán logikou příběhu (a tedy charakterem postav; nemůže si vymýšlet) a grafickou podobou. Takže, je mi líto... ani tento problém nejspíš nemá řešení.

Jiří Pavlovský: Co považuješ za svůj dosud nejnáročnější komiksový překlad?
Viktor Janiš: Člověk má tendenci pokládat za ten nejtěžší svůj poslední překlad, ale tentokrát je ta volba lehká: nad tou monstrózní knihou Z pekla jsem strávil víc než čtyři měsíce čistého času. Největší problém byl náležitě zachytit všechny stylové roviny – naprosto abstraktní angličtinu mystika Hintona, vědeckou angličtinu dodatků, málem k nesrozumitelnosti zpotvořenou řeč Johna Merricka, obhroublou angličtinu prostitutek i cockneyské nářečí trhovců.
Druhým zásadním problémem byla rekonstrukce všech oříznutých textů, ať už to byly citáty v kalendáříčku, dobové noviny, nebo nápisy na štítech. Pro grafika je totiž nejlepší, když dostane celý text, který pak dál deformuje, než jen pouhých pár izolovaně přeložených slov, které nemohou a ani nedávají smysl. Snad největší potíž představoval v tomhle ohledu ze dvou třetin oříznutý sloupek z Pall Mall Gazette z 31. srpna 1888. Jak snadno nahlédneme, dostat se k originálu těchto novin je poněkud... obtížné. Nakonec jsem zjistil, že faksimile celé titulní strany najdu v Harrisově knize „The Ripper File“. Tu jsem však nesehnal ani v cambridgeských knihovnách a obchodech, ani v největším knihkupectví v Londýně. Nakonec se nade mnou slitoval jeden člověk nejlepších stránek o Rozparovačovi vůbec (pro zájemce: www.casebook.org) a na diskusním fóru mi celou titulní stránku přepsal. Zbytečně. Protože Moore si celý vedlejší sloupek vycucal z prstu – a tak nebylo zbytí a musel jsem ho přeložit z toho mála, co bylo k dispozici. Stejně dobrodružné bylo i hledání fotografie Blakova hrobu, která by mi umožnila rekonstruovat nečitelné partie v originálu, nebo jednoho Rozparovačova dopisu, které je na obrázku zčásti překryt Abberlinovou rukou.
Leckdy to byla práce skutečně detektivní: tak třeba jeden trhovec vykřikuje na tržnice „Here’s toasters!“ Po zhruba půlhodině jsem se dopátral, že opravdu nemohl prodávat ani primitivní topinkovač, protože ten byl vynalezen až roku 1910. Pomohla mi až zmínka v dodatcích, že výkřiky z knihy jsou autentické a že pocházejí z knihy Patricka MayhewaLondon Labour and the London Poor“. Té dávno propadla autorská práva a nějaká dobrá duše ji převedla do elektronické podoby. A z ní jsem se dozvěděl, že trhovec v dané scéně šermuje vidličkou s čerstvě vyuzeným sleděm. Jistě, mohl jsem si vymyslet nějakou potravinu a zřejmě by to nikdo nepoznal, já ale chtěl stejně jako Moore zachovat co nejautentičtější atmosféru.

Jiří Pavlovský: Dobře, poslední otázka: jak se ti překládal Jimmy Corrigan – a o co v tom komiksu vlastně jde?
Viktor Janiš: Vzal bych to od konce: sám autor Jimmyho skromně popisuje jako „troufalý experiment, co ještě čtenář vydrží, zakamuflovaný jako vesele barevný kreslený román, v němž MRŇAVÉ OBRÁZKY zdánlivě OŽÍVAJÍ, TANČÍ, ZPÍVAJÍ a PLÁČOU“. Jestli někdo touží po cool a sexy komiksu se strhujícím dějem, může na Corrigana rovnou zapomenout. Komiks je to spíš statický a hlavní protagonista je typický antihrdina, člověk zoufale plachý, před ženami ostýchavý a ze všeho nejvíc nejistý před svým vlastním otcem, který Jimmyho opustil ještě v batolecím věku a teď by se zase chtěl „kamarádit“. Ware nemilosrdně ukazuje, že dětství nebývá žádná idylka, že citový chlad se přenáší z generaci na generaci a že komiks – mimochodem – může vyhrávat i solidní literární ceny: zatímco Spiegelmanův Maus získal Pullitzerovu cenu, Ware za Jimmyho Corrigana dostal cenu listu Guardian za nejlepší románovou prvotinu. To vše na 380 stranách, s diagramy, vystřihovánkami, plnou omluvou a pochvalnými ohlasy z tisku. Pro pravověrného komiksáře to je myslím povinná četba.
Překlad má dohromady sto čtyřicet normostránek a já se s ním se piplal jeden a půl měsíce. Opět to nebylo nic lehkého: samotné texty bublin jsou naprosto banální, jde o vyšeptalý jazyk zcela zbavený originality, kde se překladatel stejně jako u Hemingwayových povídek musí držet, aby nic nepřikrašloval. Jinak se v knize ale prudce střídají styly, u předsádek je to třeba jakýsi hybrid rádobyakademické a rádobymarketingové angličtiny, která u nás snad nemá ani obdobu. A přitom člověk ví, že přes ten nadutě odborný styl na nás autor pomrkává a lesk v jeho oku říká: já to nemyslím úplně vážně... 

© Jiří Pavlovský

Diskuse

Vložil: Viktor Janis, 02.10.2016 11:27
Janiš, Viktor o komiksu a jeho překládání
Napište mi na karakedi@gmail.com, určitě se domluvíme.
Vložil: Jan Pašek, 30.09.2016 16:57
Janiš, Viktor o komiksu a jeho překládání
Zřejmě jsem popletl jméno,omlouvám se! Pan Janiš
Vložil: Jan Pašek, 30.09.2016 16:54
Janiš, Viktor o komiksu a jeho překládání
Omlouvám se, nemám nic do diskuze, jen bych se velmi rád setkal s panem Vanišem. Nebo zda by mi mohl napsat a potom bychom se domluvili. Děkuji! Jan Pašek
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4829x

Inzerce
Inzerce