Gavran, Miro: Klara

Gavran, Miro
Klara

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z populárního románu Klára od současného chorvatského spisovatele Miro Gavrana. Líčí tu osudy dívky Kláry od dětství až po osudový sňatek.

Klara
Miro Gavran
: Klara, vydalo nakl. Znanje, Zagreb 1997, 236 stran
ukázka: str. 160-163

…Není nic horšího než čekání na milovanou osobu, než strach o život toho, kdo nám daroval svou lásku. Ztratila jsem klid, ztratila jsem sen. V těch šedivých podzimních dnech mě nemohlo utišit nic. Hudba, ve které jsem se vždycky tak vyžívala, mi jde na nervy. Jídla, která jsem měla dřív tak ráda, ztratila chuť. Lidé, se kterými jsem ještě včera hovořila, mě nudili.

Přestože jsem byla v jiném stavu, chodila jsem každý den do Kulturního centra, pokoušejíc se alespoň v práci zapomenout na svůj stesk. Bohužel kvůli zatemnění a častým poplachům byla většina aktivit našeho Centra zredukovaná nebo zrušená. Třetí den po Emilově odjezdu jsem se vrátila domů trochu dřív. Chodila jsem po bytě a nemohla se rozhodnout, co bych měla dělat. Ani se mi nechtělo vařit oběd. Vařit sama pro sebe se mi zdálo tak nepřitažlivé. Z kuchyně jsem přešla do obýváku, z obýváku do ložnice a tak dál. Najednou zazvonil telefon. Rychle jsem přiběhla k aparátu a zvedla sluchátko. Byl to Emil. Ozval se mi z nějakého vojenského telefonu. Řekl, že se má dobře, dává na sebe pozor a abych i já dával pozor na sebe. Řekl mi, že mě miluje a myslí jen na mě. Předtím, než se mi podařilo něco říct, zeptat se ho, kde spí, co jí, kdy bude doma, spojení se přerušilo. Bylo jasné, že telefonní linka slouží mnohem důležitějším věcem, něž jsou rozhovory muže a ženy.

Po našem rozhovoru jsem se cítila ještě osamělejší než před tím.

* * *

Během těch smutných dnů, kdy kolony nešťastníků přijížděly do Záhřebu a Chorvatsko ztrácelo jedno město za druhým – zdálo se mi, že se celá moje vlast promění v jednu velkou kolonu uprchlíků a na místě, kde dosud žijeme, zůstane na mapě Evropy veliká díra.

Špatné zprávy a obavy z nenapravitelné porážky se v našich duších střídaly s nadějí, že si aspoň naši nejmilejší zachrání své životy. Bohužel, černé myšlenky nabývaly v těch dnech stále více navrch.

Jednou večer, když jsem byla ponořená do zasmušilých myšlenek a obav, úzkost se řinula ze všech pórů mého těla, jsem si pomyslela, že je nutné přeměnit to ve slova. Pokusit se o osvobození z neklidu, který nám roztahuje útroby, pokusit se vyjádřit hloubku našeho zoufalství. Věděla jsem, že o tom nemohu napsat ani román ani drama – cítila jsem, že jen verše by mohly můj vnitřní neklid popsat. Ale já přece nikdy nepsala básně. Vyhýbala jsem se moderní poezii, ve které jsem nenalézala nic víc, než samoúčelné hry slov a nesmyslů. Často jsem ve svazu spisovatelů a přátel pohrdavě hovořila o současné moderní poezii, kterou nečte nikdo, kromě jejích autorů. A jak jsem o tom přemýšlela, zazvonil telefon. Byl to Emil.

„Voláš z Osijeku?“

 „Ne. Byl jsem se švýcarskými novináři v jedné spálené vesnici. Zítra se vracím do Osijeku.“

 „Miluju tě,“ řekla jsem.

 „I já tebe.“

Nastalo ticho. Chtěla jsem se ho tolik vyptávat, ale nevzpomněla jsem si ani na jednu otázku. Naštěstí Emil přerušil to neobvyklé ticho.

 „O čem si přemýšlela, než jsem volal?“

 „Ale…to je tak nesmyslné, raději budeme mluvit o nás.“

 „Ne. Řekni, o čem jsi přemýšlela?“

 „Chtěla jsem něco napsat a opět…“

„Vím, utíkáš od toho, místo aby ses do toho ponořila.“

„Ano, ale tentokrát cítím, že bych musela psát něco jiného, že nemůžu tak jako dosud, že nic nemá smysl kromě…"

„Kromě poezie?“

„Ale odkud to víš?“

 „Nezapomínej, že jsem v každém okamžiku s tebou.“

Prostoupilo mnou něco nepříjemného podobného tomu, když jsem jako malé děvče předvídala pekařovu smrt, podobného tomu, když jsem se loučila s Emilem, který odjížděl do Osijeku. Ale tentokrát jsem ho nepřerušovala, nechtěla jsem mu o tom vyprávět. Emil pokračoval klidnějším hlasem:

„Prosím tě, poslouchej mě. Následuj své srdce a nepotlačuj své pocity. Napíšeš něco výjimečného, něco, co věrně vyjádří ne jen tvůj emocionální stav, ale i pocity všech lidí, se kterými sdílíme podobný osud."

Tu noc jsem nemohla usnout. Příliš se mi toho v duši nakupilo. Celá válka a smutek okolo nás jako by se zkoncentrovaly v mém srdci. Vstala jsem z postele, oblékla se a sedla ke psacímu stolu. Vytryskl se ze mě vodopád veršů. Moje ruka byla nástrojem nadšení, které mě zachvátilo. Psala jsem a psala. Zdálo se mi, že nikdy v životě jsem tak přímo nepřetavovala své pocity do vět. Před východem slunce jsem zakončila poemu Chorvatsko 1991. Měl jsem dvanáct krátkých básní.

Poprvé po dlouhé době jsem usnula a spala jsem jako kdysi v těch klidných dnech. ...

 

Překlad Jaroslav Otčenášek

Diskuse

Vložil: redaktor, 29.12.2006 14:26
Gavran, Miro: Klara
Zatím nemám informace o tom, ze by Klara vyšla slovensky. Pokud se nějaký překlad chystá, tak o něm nevím.
Vložil: lucia, 27.12.2006 10:49
Gavran, Miro: Klara
neviete kedy vyjde tato kniha v slovenskom preklade?alebo uz vysla?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3078x

Inzerce