Srbinovski, Mladen
Makedonský Faust scénického čtení

recenze beletrie zahraniční

V rámci přehlídky současného jihoslovanského dramatu Pět balkánských pilířů měli návštěvníci Divadla Na Zábradlí možnost shlédnout ve dnech 12. – 14. února 2004 též divadelní hru makedonského dramatika Mladena Srbinovského Makedonský Faust.

Mladen Srbinovski: Makedonský Faust
Inscenace: Západočeské divadlo v Chebu, režie: Tomas Zielinski

V rámci přehlídky současného jihoslovanského dramatu Pět balkánských pilířů měli návštěvníci Divadla Na Zábradlí možnost shlédnout ve dnech 12. – 14. února 2004 též divadelní hru makedonského dramatika Mladena Srbinovského Makedonský Faust (překlad z makedonštiny Aleksandar Kolevski). Inscenace této hry v českém prostředí byla nesporně velmi přínosným počinem a celkovou koncepci cyklu scénických čtení vhodně doplňovala. Pozornost si zasluhuje také herecký talent západočeského souboru. Je však nutno konstatovat, že vlastní dramatizace Srbinovského hry se setkala již v úvodu do značné míry s nepochopením její podstaty.

Základním motivem hry, jak již sám název napovídá, je faustovský motiv přenesený do balkánského prostředí. Pozornost je soustředěna na problém hledání vlastní identity, kde je duše nahrazena identitou. Paralelu střetu s ďáblem nahrazuje v Srbinovského hře střet s jinou (národní) ideologií. Jako makedonský Faust, je představen nejznámější makedonský emigrant Venko Markovski, spisovatel stojící na počátku makedonské současné literatury, jeden z členů jazykové komise, jež v květnu 1945 Rezolucí o makedonské azbuce schválila podobu makedonské abecedy, literát a pozdější bulharský akademik. V době, kdy v nové evropské kultuře (literatuře) obecně ztrácí historiografická témata svoji funkci a význam, které se v jihoslovanském prostředí v Markovského době stále těšila s plnou intenzitou své oblibě (a v jistém smyslu stále těší), je Srbinovského hra skutečnou dějinnou i kulturní skicou makedonského vývoje.

Venko Markovski se zde představuje jako výslednice revoluční doby a převratných změn své doby. Venko Markovski se narodil v roce 1915 Makedonii, vychováván byl v duchu zvolna se dotvářející makedonské identity, brzy se sbližuje s levicovým hnutím. V době druhé světové války začíná psát básně, jeho víra v socialismus se i nadále upevňuje, stává se z něj podle stranických metod básník revoluce. V Srbinovského podání je představen jako „básník bez verše“, který není s to překročit jemu vymezenou stranickou kariéru. Zde se objevuje motiv „faustismu“. Markovski skutečný i Markovski divadelní neodolává „ďábelskému“ pokušení, na počátku 60. let odchází do Bulharska, kde přijímá „výměnou“ za společenské výhody, uznání a slávu bulharskou identitu, stává se bulharským socialistickým básníkem. Připomeňme, že v souvislosti s touto Markovského názorovou metamorfózou je potřeba do úvah zahrnout také historické reálie vývoje vzájemných vztahů socialistické Jugoslávie a Sovětského svazu v době tzv. „roztržky“, kdy byl Markovski souzen svými „bývalými soudruhy“. To je jeden z nejvýznamnějších momentů, které Markovského přesvědčí o nutnosti odejít do Bulharska.

Hra Mladena Srbinovského Makedonský Faust v metaforickém pojetí představuje skutečné momenty z Markovského života, i když autor někdy v jistém smyslu odbočuje od úzce chápané Markovského biografie a celý příběh rozšiřuje na osobnosti a události, spjaté s obdobím upevňování komunismu v balkánských zemích.

Socialismus a komunistická ideologie, která mění individuální ve prospěch kolektivního, je výrazným rysem Srbinovského hry. Postoje „makedonského Fausta“ jsou náznakem geneze společenského vývoje mladého, dozrávajícího národa. Proto jedním z úvodních momentů, které je možno inscenaci Makedonský Faust v rámci scénického čtení Pěti balkánských pilířů vytknout, je nepochopení významu myšlenky socialismu právě pro makedonské dějiny posledních padesáti let.

Makedonie získává prvotní podobu státoprávního útvaru teprve v roce 1944-45. V souvislosti s partyzánským odbojem proti fašistické okupaci (Makedonie byla v letech 1941 – 1944 okupována z větší části fašistickým Bulharskem, menší část byla začleněna do tzv. „Velké Albánie“ pod italským protektorátem) byla zformována myšlenka budoucího federativního svazku republik socialistické Jugoslávie. Na území celé Jugoslávie byli jedním z nejvýraznějších prvků odboje komunisté, kteří jako jediní byli s to vystoupit s programem, jenž by byl přitažlivý pro obyvatelstvo bez ohledu na jeho národnostní příslušnost. Proto se na stranu komunistického odboje připojila i řada lidí, kteří sami komunisty nebyli a dokonce komunismus odmítali. Pro makedonské hnutí, které se rozvíjelo v průsečíku sousedních zemí, jež odmítaly uznat existenci makedonského národa a jeho jazyka, byla socialistická idea na samém konci 30. a v průběhu 40. let 20. století jediným východiskem, jak mohli obyvatelé Makedonie dosáhnout kýžené národní i společenské svobody. Internacionalismus a budování socialistické společnosti byla jediná společenská hnutí, ochotná řešit makedonský problém ve prospěch zdejšího obyvatelstva. To, jak se situace v Jugoslávii, resp. Makedonii vyvíjela později, je otázkou jinou. Platná zůstává národotvorná funkce levicových hnutí, která napomohla národnímu sebeurčení obyvatel Makedonie.

Takto je v hrubých rysech označena významná role levicového hnutí pro formování makedonské identity. Tuto významonosnou funkci je i v souvislosti s českou inscenací Srbinovského hry nutno mít na paměti. Pro představení chebského souboru tak, jak jej měli možnost diváci scénických čtení shlédnout, je v jistém smyslu symptomatické nazírání na socialistickou myšlenku očima negativní „české zkušenosti“. V mnoha momentech adaptace hry se ukazuje tendence naznačit paralelu s realitou „budování socialistické společnosti“ 50. let, případně s tragikomickými fenomény normalizační doby tak, jak ji známe z našeho prostředí. Realizace většiny dialogů společně s celkovou scénickou výstavbou v podání chebských herců na mnoha místech navozuje dojem černobaronovské parodie, jejíž realizace je však pro Srbinovského hru i pro samotné vnímání Venka Markovského krajně nevhodná. Je na místě podotknout, že pochopení všech souvislostí hry bez znalosti historické kulisy nejen makedonsko-bulharského problému je velmi složité. Zjednodušující pohled, založený zejména na efektu a na líbivosti gest a scén, skutečně v tomto případě není na místě.

Makedonský Faust je hrou, která ve všech důsledcích vlastního děje vtahuje publikum do vnitřních balkánských souvislostí a problémů, s nimiž se balkánský region v minulosti potýkal a v řadě konotací i nadále potýká. Snaha vzájemného porozumění a pochopení balkánského fenoménu by byla jistě velkým přínosem, který by možná i napomohl vyvarovat se dalším balkánským faustiádám.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 2794x

Inzerce