Není lehké určit, zda porúrský autor Frank Goosen popisuje svůj život tak, jak mu ho osud přihrává, nebo zda si jeho scénář upravuje jako kabaretní výstup. Jeho životopis ve vlastním podání však připomíná úspěšnou kabaretní scénku:

Narodil se v roce 1966 v Bochumi, kterou po celý svůj dosavadní život téměř neopustil. Studoval zde gymnázium, kde si pro velký úspěch zopakoval ročník. Anglicky se prý naučil díky Johnu Lennonovi a v rámci divadelního kroužku přiváděl vedoucího k šílenství svým inovativně improvizačním přístupem. Během univerzitního studia dějin, germanistiky a politologie se stal závislým na černé kávě. Po dokončení studia založil první hospodský literární kabaret Tresenlesen (Čtení na baru) a zároveň psal divadelní hry (Exit, Wo ist Mike, Always kill your Darlings). První román Liegen lernen se narodil v roce 2001 a téhož roku přišel na svět i Goosenův první syn.

O dva roky později následoval román Pokorny lacht (Pokorny se směje) a další dítě. Kniha Pokorny lacht vypráví o vztahu dvou mužů, který kolísá mezi rivalitou a přátelstvím a ukazuje příběh muže, který před vážnou, téměř tragickou skutečností utíká do světa zábavy. Hlavní hrdina, rozený komik Friedrich Pokorny, se totiž snaží své osamocení v soukromém životě přebít každodenním účinkováním na pódiu. Svou minulost se pokouší zakrýt za stěnou vtipů. Dopis bývalého přítele mu však přinese bolestné vzpomínky na bývalou lásku Ellen, již oba milovali a dohnali k smrti.

Ve stejném roce byl zfilmován Goosenův románový debut, který se odehrává na začátku osmdesátých let v jednom městě v Porúří. Vypráví příběh dospívajícího Helmuta, který se cítí příliš obyčejný: není drogově závislý, je heterosexuální, nedemonstruje, poslouchá Beatles a Dylana, nosí stejné kalhoty jako všichni a je zamilovaný do spolužačky. Právě ona se stane jeho ženským ideálem i první skutečnou láskou, jíž už jako dospělý, který prošel řadou milostných dobrodružství, stále hledá.

Nyní spisovatel pracuje pro princ regent theater v Bochumi a přispívá do německých periodik, zejména v souvislosti se svým koníčkem - fotbalem. V roce 2004 vyšla další kniha Mein Ich und sein Leben (Mé Já a jeho život), sbírka humoristických povídek a sloupků, v nichž se nejen vrací do svých vzpomínek na dětství v sedmdesátých a dospívání v osmdesátých letech, ale představuje i zážitky novomanžela a čerstvého otce. Následovaly další romány, z nichž některé vyšly zároveň na CD. Vydány byly také záznamy jeho kabaretních programů. Na české překlady Goosenova díla zatím čekají.

Dílo:
liegen lernen (2001) - román
Pokorny lacht (2003) - román
Fritz Walter, Kaiser Franz und wir - Unsere Weltmeisterschaften (2004) - sbírka povídek (spolu s Thomasem Brussigem, Peterem Lohmeyerem, Dagmar Leupold a dalšími)
Mein Ich und sein Leben (2004) - sbírka povídek
Pink Moon (2005) - román
Sechs silberne Saiten (2006) - vánoční povídka
So viel Zeit (2007) - román
Weil Samstag ist (2008) - sbírka povídek o fotbalu
Radio Heimat. Geschichten von zuhause (2010) - sbírka povídek

Podrobnější informace viz autorovy osobní stránky.

Dítě hald (ukázka z knihy Mé Já a jeho život)
Když už jsem vyrostl z věku, kdy člověk věří na včeličky a kytičky, ale ještě jsem nemohl pochopit skutečný způsob početí, zeptal jsem se svého táty, odkud jsem se tu vzal. Tvářil se, jako že má právě moc práce s důležitými obchody a poslal mě za matkou. Pokývala hlavou a řekla, že mám tatínkovi vyřídit, že takhle se problémy neřeší. Tatínek zafuněl a prohlásil, že jsem „dítě hald“, což mi zrovna moc nepomohlo. Teprve o několik let později jsem byl dost starý a zralý na úplnou pravdu. Mělo to co dělat s malým bytem.

Když se seznámili, bylo mojí mamince devatenáct a tatínkovi ještě o rok a půl méně. Tenhle dobře vypadající, hubený mladý muž s fazónou a mezerou mezi zuby k ní přistoupil v taneční škole „Boby Linden“, trochu ztuhle se uklonil – přičemž mu malá patka, která trůnila nad jeho čelem jako malá stříška, spadla do obličeje – a představil se jako „Goosenowski“, „Werner Goosenowski“. Pane bože, pomyslela si má matka, zase jeden s „ki“ na konci! Ale nic neřekla, možná proto že mému otci visela patka přes oko tak troufale, možná proto, že se narovnal s tak imponujícím pohybem rukou, že byla zvědavá, co má ještě v zásobě. Věnovala mu následující tanec. Později matka tvrdila, že to byla rumba, i když otec si nedal vymluvit, že tančili čaču, protože prý měl s rumbou vždycky problémy a netroufl by si vyzvat mou matku právě na tento tanec. „Stejně si myslím,“ tvrdila matka při oslavě mých osmnáctých narozenin, když na to přišla řeč, „že to tvému otci bylo jedno, protože mi dupal na nohy tak jako tak. Určitě si myslel, že rumba je druh zmrzliny.“

Ale tančili a maminka si v duchu říkala, propánajána, má „ki“ na konci a skáče jako koza. Otec si nic nemyslel, protože si počítal kroky. A později se zeptal: „Slečno Drostová, mohu vám pomoci domů s kabelkou?“ Směl. A matka si zřejmě myslela: Uvidíme, jestli je použitelný aspoň k tomu.