Coe, Jonathan: The House of Sleep

Coe, Jonathan
The House of Sleep

recenze beletrie zahraniční

Dům spánku, v pořadí čtvrtý román Jonathana Coea, má hlavní téma vetknuto do samotného názvu - jde v něm především o spánek a jeho poruchy.

Spánkem prokletí
Jonathan Coe: The House of Sleep. Penguin Books 1998, 342 stran, 7.99 GBP

Jak je spánek důležitý, si většina lidí uvědomí až ve chvíli, kdy s ním mají nějaké problémy. Někdo nemůže usnout, někdo zase spí příliš dlouho... a někdo může vnímat dobu strávenou spánkem jako ztrátu času. Dům spánku, v pořadí čtvrtý román Jonathana Coea, má hlavní téma vetknuto do samotného názvu.

Místem, kde se vše podstatné v románu odehrává, je osamělý dům na útesu, v němž nyní sídlí klinika doktora Gregoryho Duddena, který zasvětil svou profesionální kariéru výzkumu spánku a léčbě jeho poruch. V skrytu duše však doktor Dudden chová ještě jednu motivaci: chce lidstvo spánku zbavit. Snění považuje za chorobu, kterou je nutno vymýtit. Podle něj jsou spící lidé vydáni napospas všem, kteří nespí; ten, jenž dokáže neusnout, je potom může ovládat. V rámci výzkumu spánkových poruch pozve na kliniku mimo jiné i Terryho, slavného filmového kritika, jenž naopak nespí vůbec a probdělé noci věnuje sledování oblíbených filmů. Dům na útesu však má svou historii. Před dvanácti lety sloužil jako studentská ubytovna, v níž Terry bydlel po dobu, co studoval, společně s několika dalšími lidmi, včetně Sarah, jež trpěla narkolepsií - nemocí, při níž zdánlivě zdraví lidé znenadání usínají uprostřed dne a nemohou se smát, aniž by si přivodili kataplexii, zvláštní stav, při němž jako by ochrnou. Pak je tady Robert, jenž se do Sarah hluboce, osudově zamiluje a jemuž milostný poměr Sarah s Veronicou, další z okruhu obyvatel domu na útesu, napořád změní život. Oba příběhy se postupně rozvíjejí a na konci knihy se čtenáři dozvědí, nejenom jak se osudy bývalých spolubydlících rozvíjely, ale odhalí i identitu tajemné doktorky Cleo Madisonové.

Všechny postavy Domu spánku se potýkají s nejistotou, kterou jim jejich nemoci přinášejí. Jedním z příznaků narkolepsie jsou živé sny těsně před tím, než dotyčná osoba usne; Sarah je tedy často skálopevně přesvědčena o nějaké události (a spolu s ní i čtenáři), než se ukáže, že to byla jen jedna z manifestací její nemoci. Terry se na druhou stranu moci spánku zcela vymyká. V mládí potřeboval každý den spát nejméně čtrnáct hodin, poté přestal spát vůbec a na konci knihy čteme dopis jeho matky ošetřujícímu psychiatrovi, v němž stojí, že Terry spí a nikdo jej nedokáže probudit. Skoro by se zdálo, že to udělal naschvál... jenže kdo? Terry, nebo autor, který celou knihu koncipuje jako záznam spánku a mozkové aktivitě v jednotlivých fázích přizpůsobuje tempo svého příběhu?

Spánek je v Domě spánku naprosto nedůvěryhodnou veličinou. Sarah na jednom místě knihy navádí mladou svěřenkyni Ruby, aby si o dárek k Vánocům řekla ve spánku, protože "ve spánku by nikdo nikdy nelhal". Jonathan Coe jde však ve zpochybnění své narativní autority ještě dále. V románu hraje důležitou úlohu kniha se stejným názvem: Dům spánku, není tedy vlastně úplně jisté, zdali existoval nejdříve kniha Dům spánku, podle níž Coe napsal své dílo, či naopak.

Konečně je Dům spánku knihou o hledání, hledání ideálu. Terry pátrá po kopii ztraceného filmu předchůdce italských neorealistů Salvatora Orteseho, doktor Dudden se snaží přijít na způsob, jak nespat, Sarah hledá lásku a Robert zase podobu, v níž by lásky Sarah dosáhl. Všechny postavy uspějí jen částečně, ale je jim (s výjimkou pošetilého lékaře) na konci ponechána alespoň nějaká šance na úspěch.

Z formálního hlediska stál Jonathan Coe před nelehkým úkolem, jak obě časové roviny skloubit do jedné knihy tak, aby se vzájemně prolínaly. Z formálního hlediska popisují liché kapitoly život v letech 1983 - 4 a sudé kliniku pro výzkum spánku roku 1996, takže čtenář neustále přeskakuje z minulosti do přítomnosti a zpět. K tomu se přidává zajímavý experiment, jejž autor při stavbě románu zvolil: text je rozčleněn do šesti úseků, z nichž každý představuje jednu spánkovou fázi, od stavu úplného probuzení přes hluboký spánek až po fázi, v níž se člověku zdají sny. Ve spánku je možné přeskakovat mezi příběhy i časovými rovinami a stejně je tomu i v Domu spánku. Jednotlivé "spánkové" fáze na sebe volně navazují v jediné větě, v níž nějaké slovo vyvolá, stejně jako ve spánku, či v proudu myšlenek, volnou asociaci, která se rozvine v úplně jiný příběh v jiném čase.

Dům spánku rozhodně není román bez chyb. Zvolená formální struktura je někdy poněkud násilná, občas se musí sejít příliš mnoho náhod k tomu, aby se příběh mohl odvíjet kupředu. Mnohé však zachraňuje Coeův cit pro přirozený dialog a především jeho vynikající smysl pro humor, vtipné situace a kulturní ironii, jako je skvostný nápad s obskurním seminářem o marketingových metodách v lékařství, na němž jistý Duddenův kolega psycholog rozebírá případ Sarah. Dům spánku není dílo, které by převrátilo britskou kulturní scénu vzhůru nohama, ale je to román, při němž se čtenář nenudí. Což se o mnoha jiných dílech, které si hrají na velké umění, říci rozhodně nedá.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 111 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3649x

štítky k článku

Inzerce