Kniha vzpomínek na Josefa Čapka měla vyjít jako sborník pod stejným názvem v roce 1947 po souborné výstavě díla Josefa Čapka v roce 1946 a u příležitosti umělcových nedožitých šedesátin. Osloveni byli nejbližší Čapkovi přátelé a kolegové z okruhu „pátečníků“, spoluvězni a další osobnosti našeho tehdejšího kulturního pole. Kniha však po únoru 1948 již nesměla vyjít a čtenáři se tak dostává do rukou po více než pětapadesáti letech.

Vedle vzpomínek byly na konec svazku zařazeny též tři stati o umění Josefa Čapka od Jana Zrzavého, Václava Černého a Jana Patočky. Vzpomínky jsou velmi různorodé jak co do obsahu, tak i formy či délky a až na několik málo výjimek jsou autentickým a osobním pohledem jednotlivců, kteří Josefa Čapka více či méně znali.

Velká část textů se týká obou bratrů Čapkových, kteří se stali skutečným fenoménem v českém umění – nedělitelná tvorba dvou. Od téměř idealistických vzpomínek na léta trávená ve 30. letech na dovolené na Oravě až po osobní setkání s obludností koncentračních táborů provedou čtenáře lidé jako Helena Čapková, František Langer, Jar. Křička, Emil Filla a mnozí další. Kniha vyšla rovněž jako doplněk k výstavě Josef Čapek – nejskromnější umění, která nedávno proběhla v Obecním domě (3. 12. 2003 – 29. 2. 2004).

Jde rozhodně o důležitý počin, který přibližuje osobnost Josefa Čapka, stále nedoceněného českého malíře a básníka, jehož skromnost a vnitřní síla mu pomáhaly přežívat nejstrašnější roky 20. století a duševně nepodlehnout totálnímu ponížení lidského jedince, jakému kdy byli lidé vystaveni. To, že se již nedostal zpět do milovaných Čech k rodině, která mu též poskytovala sílu a vidinu svobody, lze snad chápat i jako vysvobození a ušetření prožitků následného pokoření českého národa, jeho kultury a inteligence. Josef Čapek by zřejmě byl nucen konfrontovat se s režimem a není zdaleka jisté, jestli by prožité hrůzy koncentráku nezastínila realita bolševického režimu.

Malíř-básník. Vzpomínání na Josefa Čapka. Academia, Praha, 2004, 210 s.