García Márquez, Gabriel: Žít, abych mohl vyprávět (in Respekt)

García Márquez, Gabriel
Žít, abych mohl vyprávět (in Respekt)

recenze beletrie zahraniční

Márquez má u nás početnou a věrnou skupinu obdivovatelů již od 70. let, kdy knihy Sto roků samoty či Kronika ohlášené smrti patřily v lepší společnosti k povinné četbě.

 

Génius na nočníku
Spisovatel Gabriel García Márquez vzdává hold sobě samému
G. G. Márquez: Žít, abych mohl vyprávět. Překlad Vladimír Medek. Odeon, Praha 2003

Několikaměsíční panování pamětí Ladislava Štaidla na žebříčku nejprodávanějších tuzemských knih předstihla v lednu jiná autobiografie: do češtiny přeložený vzpomínkový opus kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla). Češi nesdílejí nadšení milionů španělsky mluvících čtenářů náhodou. Márquez má u nás početnou a věrnou skupinu obdivovatelů již od 70. let, kdy do reálně-socialistické šedi probleskovaly paprsky exoticky vonných vyprávění z bájného Maconda a knihy Sto roků samoty či Kronika ohlášené smrti patřily v lepší společnosti k povinné četbě. Spisovatelovy paměti ale možná leckoho přimějí někdejší okouzlení přehodnotit.

Život v houpací síti
Nositel Nobelovy ceny z roku 1982 spisovatel a novinář Gabriel García Márquez ve svých románech velmi úspěšně rozvinul styl, ve kterém jsou reálné události líčeny pomocí snových a exotických obrazů. Označení magický realismus by sice sedělo už prastaré Šeherezádě, ale patentovala si ho až silná latinskoamerická literární generace 60. let v čele s Márquezem. Jeho postavy zavěšené v houpacích sítích a žijící v jakémsi mýtickém bezčasí či exotická místa jako zmíněné Macondo byly ve své době osvěžujícím literárním objevem. Jak ale sílila Márquezova pozice na trhu, začaly jeho vynálezy ztrácet na výjimečnosti a poselství magického snu se stalo notně vyčpělým trikem, který se nedá opakovat donekonečna. Každá další kniha sice potvrdila neutuchající věrnost čtenářů, ale také obavy kritiků, že Márquez nemá co říct. Jeho zatím poslední dílo Žít, abych mohl vyprávět tak např. přední polská latinoamerikanistka Nina Pluta shrnula lapidárně: "Je to definitivní epigon sebe sama."

Márquez začíná své monumentální vzpomínání, které by mělo mít v konečné podobě tři díly, hledáním rozhodujícího kroku v životě. Příležitost přestat předstírat studium práv a oznámit rodině nezvratné rozhodnutí stát se spisovatelem se Gabrielovi naskýtá při společné cestě s matkou do města Aracataca. Už během klíčové iniciační výpravy ovšem začíná jeho vyprávění sklouzávat do důvěrně známých magicko-reálných a rozvláčných postupů. Márquez, který podle vlastních slov "jako každý spisovatel píše jen jednu knihu, i když vychází v mnoha svazcích a pod různými názvy", se zkrátka svého kréda drží i v pamětech. Přízraky rodiny Buendíů ze Sto roků samoty, houpací sítě, mýticky strnulý čas - to všechno důvěrně otřepané se znova rodí už na prvních stranách. Novinkou jsou však introspekce do dětství malého Gabita, který už jako batole jasnozřivě tušil, že se stane literátem: "Vzpomněl jsem si sám na sebe, jak v dupačkách s modrými kvítky, které jsem měl na sobě poprvé, hlasitě pláču, aby mi někdo přišel sundat pokakané plínky... nešlo o hygienickou předpojatost, nýbrž o estetické zábrany, a podle toho, jak mi to utkvělo v paměti, se domnívám, že to byl můj první zážitek jako spisovatele." S podobnou autostylizací se ohlíží i za svou pubertou: v líčení trampot šviháka, "který spíš z nouze než ze záliby o dvacet let předstihl módu: ježatý knírek, rozcuchané vlasy, džínsy, ztřeštěné květované košile a sandály, jaké nosí poutníci", jako by Márquez opisoval z kolektivní paměti, ve které je uloženo, že spisovatel na gymnáziu propadá z matematiky, inspiraci hledá v bordelu a nemá ani centavo.

Postupně, jak ve třiadvacetiletém hltači knih všeho druhu dozrává vědomí, že chce doopravdy psát, začíná přispívat do nejrůznějších kolumbijských novin. V karibských zapadákovech Cartageně a Barranquille se však platí tak mizerně, že se Gabo, jak ho překřtí kolegové, rozhodne zkusit štěstí v hlavním městě Bogotě - v uznávaném večerníku El Espectador. Na úpatí And vane v ulicích ledový vítr a houpací sítě se nevešly do kufru, takže čtenář se tu dočká nejzajímavějších pasáží spisovatelových vzpomínek: místo magického rozvláčna se objevují kapitoly plné historicky cenných postřehů o kolumbijských státních převratech, kořenech guerilly i dobovém literárním dění. Jak ale v Bogotě klesá teplota, rytmus vyprávění dostává znovu studenou sprchu. Gabo se stává reportérem a reportáž považuje nejen za "špičkový žánr nejlepšího řemesla na světě", ale také za literární útvar. Prochází adrenalinovým výcvikem pod vedením zkušených editorů a nezoufá si, ani když jsou jeho výtvory věšeny na tzv. Zeď hanby, plné červených oprav. Dobře ví, že úspěch přijde. Svou sérií o příhodách trosečníka z torpédoborce Caldas pak dokáže zvednout náklad liberálního listu, v metropoli se však stupňuje politické násilí konzervativců a levicově orientovaný Márquez je raději uklizen na konferenci do Ženevy. První díl pamětí končí mistr reportér návnadou, za kterou by se nemusel stydět ani scenárista Esmeraldy. V letadle napíše vysněné dívce Mercedes dopis s pohrůžkou, že když mu slečna v zelených šatech neodpoví, už se do Kolumbie nevrátí. V hotelu nachází odpověď. Jakou? To se dozvíme příště.

Velkoměsta bez magie
Kolumbijský nestor vytvářející léta mýtus o Latinské Americe nám v prvním díle své autobiografie servíruje stejným způsobem mýtus sebe sama. Je vším, čím jen může být: batoletem s věšteckými sny, zázračným žákem základní školy, gymnaziálním prokletým básníkem, nadaným zpěvákem boler, hráčem na pětistrunnou kytaru, milovníkem žen, agresivním novinářem a konečně a jedině - slavným spisovatelem. Není ani třeba znát Márquezovy samolibé rozhovory v tisku či jeho otevřenou podporu Fidela Castra, abychom pochopili, že k upřímnosti má spisovatelovo vzpomínání daleko. Zatímco Gabo kraluje svému exotickému snu, ve velkoměstských džunglích, jako je Lima, Mexico City či Santiago de Chile, pod bledými neony McDonal's dnes sedávají a spisují své sžíravé romány plné násilí, šílenství a depresivního humoru spisovatelé, kteří si ironicky říkají přesmyčkou Márquezova bájného místa generace McOndo. V knihách třicátníků Jaimeho Baylyho, Alberta Fugueta či Jorge Volpiho se Latinská Amerika houpacích sítí proměnila v peklo drog a betonu. Otřepaný sen lidového barda Márqueze je ale pro mnoho čtenářů i nakladatelů stále mnohem lákavější variantou než současná latinskoamerická noční můra.


 

© Markéta Pilátová 
článek vyšel v časopise Respekt 8/04, s. 22
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 1773x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce