García Márquez, Gabriel: Žít, abych mohl vyprávět (in LtN)

García Márquez, Gabriel
Žít, abych mohl vyprávět (in LtN)

recenze beletrie zahraniční

Zdá se, že příležitostným otevřením problému macondismu bylo nadhozeno základní téma naší a budoucí doby: vztah mezi technicky pokročilejším globálním „Severem“ a kulturně starším „Jihem“...

 

Zbořit Macondo
Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět. Přeložil Vladimír Medek. Praha: Odeon 2003, 432 stran

Touto výzvou zakončil svůj referát na mezinárodním symposiu o hispanoamerickém modernistovi José Martím, pořádaném v říjnu roku 2002 na Filozofické fakultě UK v Praze její někdejší absolvent Emil Volek, který nyní působí jako iberoamerikanista na Arizonské státní univerzitě. Macondo je, jak známo, mytizovaná lokalita úspěšného Márquezova románu Sto roků samoty. Od něho je odvozen termín macondismus, použitý pro jistou kulturní, a spíše kulturně politickou tendenci, která ovládla nejen mysl latinskoamerických intelektuálů, ale v 60. letech zasáhla také evropský svět a silně jej v jeho osvícenské, racionalistické vyprahlosti vzrušila. V kontrastu s „novým románem“, jak ho svého času ve Francii definoval Robbe-Grillet, latinskoamerické literární „zázračno“ prokázalo nečekanou a obecně uznanou estetickou vehemenci. Třebaže před- a pokolumbovská mytologie, jakou bylo prosyceno, obvykle ústila do jakési hegelovsko-marxistické paruzie, bylo již v prvním doteku s jeho texty zřejmé, že literaturu vzešlou z evropského mimetického realismu (klasického, natož socialistického) zde zasáhly výšlehy nové fantazie nebo imaginace. Její teoretické osvětlování kladlo otázky, které bylo možné zodpovídat z nejrůznějších úhlů, od antropologických a sociologických až po ty čistě jazykové. Poněvadž představitelé nového typu realismu, paušálně označeného jako „magický“, tíhnuli k revolučním teoriím, je třeba podotknout, že šedesátá léta 20. století revidovala představy o jazyku jako revolučně použitelné zbrani, jež „přímou (agitační) akcí“ přetváří svět, a tak ze spisovatelů-revolucionářů se stali spíš zájemci o lingvistiku. Přesněji řečeno otázka revoluce byla přenesena do oblasti jazyka. V tom smyslu hispanoamerická literatura také opouštěla evropocentrický akademismus, který pro ni byl denotačně příliš tuhý, a uvolnila si pro umocňování a dynamizaci svých obrazů hlavně lexikální prostor (ne syntaxi; ta jako výraz pojmových kombinačních možností setrvala ve výchozí latinskohispánské normě). To lze tvrdit o tvůrcích, kteří se přednostně přimkli k námětům svého kontinentu (jako například Juan Rulfo, García Márquez), kdežto próza jiných (Ernesto Sábato, Jorge Luis Borges, Onetti) zůstávala, například svou filozoficko-existenciální orientací, dvojdomá, americko-evropská.

Takto se prostřednictvím literatury v druhé polovině dvacátého století upevňovala kulturní nezávislost (deevropeizace) amerického subkontinentu, spočívajícího na podloží vyspělých „indiánských“ kultur a později, v koloniální éře, kultivovaného románskými misiemi. Tento proces zvláště Středo- a Východoevropanům, v současnosti zaneprázdněným integrací Starého světa, většinou uniká. Při jeho pozorování však nemůžeme nevzpomenout na „bezmocnost“ španělských objevitelů, dobyvatelů a kronikářů 16. a 17. století, kteří nebyli s to svým scholastickým jazykem pojmenovat to, co jejich smysly v Novém světě spatřily a vnímaly. V deskripcích oné kulturní „jinakosti“ velice často sahali po evropském příměru a líčili věci „jako“, „na způsob“, anebo do španělštiny vpouštěli indigenismy.

Na druhé straně silně kontrastní, imaginačně uvolněný, mýtizovaný popis, jaký čteme nejen v magickorealistických románech, ale dokonce v čerstvě přeložené autobiografii kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze Žít, abych mohl vyprávět, nevybočuje z tradice kronikářů 16. století, jejichž jazyk a světonázor se střetly s odlišnou kulturou. Sledujme (můžeme i v českém překladu z roku 1980) například v Pravdivé historii dobývání Mexika od kronikáře Bernala Díaze (1495?-1584) popis Montezumy a jeho dvora, kde jako hyperbola se čtenáři jeví sama předkládaná fakta. Vedle suchého údaje, že pro panovníkovu tabuli bylo chystáno tři sta chodů, následuje věta: „Slyšel jsem vyprávět, že mu připravovali jídla také z malých chlapců“. K tomu je třeba dodat, že márquezovský typ prózy má i pozdější předky, a to v „indigenistických románech“ z první poloviny 20. století, které nás vrhají do „míznaté“ (přírodní, pralesní, sociální) americké atmosféry. Román Vír (1924; č. 1955, pod názvem Zelené peklo již r. 1930) od Kolumbijce José Eustasia Rivery patřil k třem „neopakovatelným knihám“, které si Márquez jako mladý student s sebou vezl do metropolitní Bogoty.
Volkův požadavek „destrukce Maconda“ však poukazuje širším (ne výlučně jazykovým a kulturně emancipačním) směrem. Zatím co Márquezově románu Sto roků samoty Volek přiznává povahu „láskyplné karikující prózy“ - pokud jde o společenskou realitu subkontinentu (symbolizovanou Macondem)- , v macondismu zjišťuje snahu pouze takto zmíněnou realitu vysvětlit a ospravedlnit. To znamená vysvětlit ji metodou, která se vyhýbá rozumovým kategoriím, která uhýbá modernitě. Macondismem nás latinskoamerický intelektuál uvádí, tvrdí Volek, do opozice dvou kulturních modelů: evropského (osvícensko-racionálního) a /hispano/ amerického (symbolicko-dramatického). První spoléhá na instrumentální ratio a na konceptuální abstrakci, druhý počítá s nedůvěrou k ratiu a vykazuje spříznění s esteticko-náboženským pohledem na skutečnost. Vynáší se jím a emfatizuje rozdílnost Latinské Ameriky a nefunkčnost idejí modernity:. Latinská Amerika nemůže být totéž co Evropa nebo Spojené státy.

Vyústěním těchto snah je vzdalování se kultuře svým rodem „protestantské, anglosaské, materialistické, hrubé“, a tudíž politickému a ekonomickému modelu, který vtiskl svou tvářnost 20. století. Zplodinou takového pojetí je iracionální, divoká opozice vůči Spojeným státům, neboli vůči „chladné“ kultuře, proti níž se v márquezovském nebo „macondistickém“ magickém realismu představují „žhavé útroby“ Latinské Ameriky. V této perspektivě jsou zdroje dosavadního ztroskotání Latinské Ameriky shledávány v přijetí ideologie macondismu, v akceptaci symbolicko-mytických podpěr skutečnosti. Volek se tedy s odkazem na Lévi-Strausse a jeho popis mýtu táže, zda v základech konstrukce latinskoamerické identity není koneckonců pozitivní a negativní nadhodnocování kulturních diferencí a podobností, jehož výslednicí je deflace vlastního vnitřního sebepoznání.

Jak vidíme, severoamerický hispanista českého původu nám předestřel problematiku, kterou lze vztáhnout i na kultury jiných kontinentů a která dnes v zdejším českém prostředí – podotýkáme - v reakci na včerejší dichotomické nazírání bývá nahrazena formulí o globální povaze „našeho světa“. Volkovo pozoruhodné expozé, provedené ad hoc, v souvislosti s martíovským výročím, přinejmenším koriguje pro zdejší česko-evropskou veřejnost onu nabádavou komparativní formuli končící slovy „jako v Americe“, protože nastoluje otázku kulturně a civilizačně diferencované podoby transatlantického kontinentu.
„Náš svět“ již proto, že v něm jde především o aktuální „síť vztahů“ (ekonomických, finančních, informačních, vzdělávacích) má nepochybně globální povahu, to znamená, že propojuje a obepíná zeměkouli. Zůstává však faktem, že tento „náš svět“, globálně organizovaný instrumentálním ratiem, je vybudován nad „fyzikálně“ založenou existencí globu a kosmu jako danosti, jež nebyla konstruována výlučně lidskou rozumovou potencí. V údobí avantgardy jeden věhlasný umělec navrhl, aby byla zbořena barcelonská gotická čtvrť, včetně katedrály svaté Eulálie, a na jejich místě byly postaveny železobetonové domy corbusierovského střihu. Je zjevné, že k takovému vítězství modernity došlo v Severní Americe, ovšem s tím rozdílem, že tam gotika nemusela být odstraňována, ježto tam nebyla. Naproti tomu iberoamerická realita Nového světa, to znamená jeho hispánská a lusitánská oblast, byť je ve smyslu racionálně a technicky založené modernity méně efektivní a úspěšná, přece jen vykazuje hlubší stylové souvislosti a plynulejší kulturní skladbu. Jde o „deflaci jejího vnitřního sebepoznání“, neboli o neadekvátně aplikovanou racionalitu? Zdá se, že příležitostným otevřením problému macondismu bylo nadhozeno základní téma naší a budoucí doby: vztah mezi technicky pokročilejším globálním „Severem“ a kulturně starším „Jihem“. Náleží k němu rovněž problém týkající se možnosti či nemožnosti přesunovat v rámci geografické globality „adekvátně aplikovanou racionalitu“.

 

 

© Josef Forbelský
článek vyšel v časopise Literární noviny, 23. 2. 2004
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 168 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.