Básně Petra Miďjanky přeložil Tomáš Vašut

* * *

Vy Rusíni i vy malé Rusínky,
v krajině divů, zvláštních metamorfóz,
přes nos vás praštit: Poe či Berlioz,
cukráren vůně, cizokrajné drinky.
Oč sladší naší sežehnuté země
zámořské koření, příchutě, finesy.
Rumělka prešpurských secesí
nezdá se ani slabým příměrem.
Bukové zlátne ještě v horách listí,
ještě je slýchat sojka prostořeká.
Auta a hadry, to vás ještě čeká –
a kosti předků nebudou vás děsit.
A přijde den, kdy svatá hora hne se:
ať už Neneská, Apecká, Dohjaská...
O Velké noci vzplane Kristův paškál...
Pak pochopíte – Bůh již seslal trest,
Když ani kapku touhy nalačno vám nedal,
a ani krůpěj zlatavého vosku.
Kdo přejde Tisu, aby v Sedmihradsku
modré a žluté barvy zhasnout nechal?

* * *

Suťoviska, aprílová sprška,
můj drahý vidiek. Vyčkávání jara.
A první mlok a první muška –
naroste tráva, silná a bujará.
Kvete i handl. Gazdové i nuzní,
vždy bude někdo čeledínem.
Nikdo však tyhle pracky z pusty
nepočastuje uherským vínem.
Ani plátnem, ani kouskem příze,
na záplaty obnošených hábů,
Tu i tam mají na kostelích mříže,
ukrajinskou lenost a cikánskou pravdu.

* * *

Nad horami - červánky jsou zlaté,
v roklích trpce voní pelyněk.
Po celý rok v moravských Karpatech.
Po celý věk tě vítr pálí v cizině.
Tu nádenickou mošnu vláčíš na zádech,
dědictví pradědů co nepomine.