Nová kniha Přemysla Ruta reprezentuje žánr, který není sice zcela ojedinělý, v současné české literatuře se však příliš nevyskytuje. Strašlivé Čechy, děsná Morava jsou sbírkou pohádek pro dospělé.

Autor sice vychází z tradovaných českých a moravských mýtů a báchorek, přistupuje k nim však tvůrčím způsobem. Nesnaží se o jejich reprodukci či převyprávění, ale bere je jako jakýsi odrazový můstek k fabulaci vlastní. Ze starých příběhů vybírá jednotlivé motivy či nedořečené dějové linie a po nich se vydává ke svému, zcela novému cíli. Jakým způsobem pracuje, poodhaluje poslední kapitola, v níž se čtenáři předkládá pramenné znění několika původních zkazek a zároveň odkaz na Rutovu verzi: autor jde evidentně po margináliích, příběhy komponuje a domýšlí nově a nečekaně, obohacuje je a volně si s nimi hraje.

Princip hry je patrný i z výstavby, a to jak jednotlivých textů, tak i celého souboru. Rut neustále odkazuje na skutečnost, že pohádka patří k žánrům šířeným především ústně – pracuje s tematizací vypravěče, dokonce vypravěče několikerého, neboť mnohé příběhy mají i různé krajové varianty. Své zdroje (např. Weniga, Hulpacha, Vorla a další) nezapírá, naopak, vytváří z nich živoucí postavy: strýce, sousedy, pantáty, kteří se v mnoha případech dostávají do sporu o to, čí verze se „skutečně stala“. Rutova vyprávění tak dostávají další rámec: někdejší sběratelé a zapisovatelé lidových báchorek se stávají hrdiny metavyprávění.

Celá kniha je rozdělena do sedmi tematických celků podle charakteru jednotlivých pověstí – od české tematiky autor pokračuje přes milostné příběhy, „majetkové“ příběhy, strašidelné pohádky, báchorky o mrtvých až k textům o přírodě a kumštýřích. Jednotlivé části propojuje sedm variant jediného příběhu o vystavění kostela, který se v různých verzích vypráví na území téměř celé republiky.

Rut dokáže, navzdory tomu, že tvoří texty umělé, zachovávat ducha lidového vyprávění. Jeho jazyk je živý (aniž by usiloval o zbytečné ornamentální regionalismy), moderní a čtivý. Jednotlivé příběhy dodržují žánr i svou výstavbou a duchem vyprávění – leckdy působí tak sugestivně, jako by nešlo o věc právě teď vymyšlenou, ale dávno známou.

Rut je inteligentní vypravěč, a proto se může pustit i do záležitosti komerčně nepříliš atraktivní – koho by v dnešní době zajímaly české pohádky. Kohokoliv, chce se říct. Či lépe každého, kdo se dokáže radovat z dobře odvyprávěného příběhu – a ještě se na něj podívat z odstupu.