Doeschka Meijsingová, narozena 1947 v Eindhovenu (zemřela 2012 v Amsterodamu), ale vyrostla v Haarlemu, kde chodila i na gymnázium, pak vystudovala nizozemštinu a obecnou literární vědu v Amsterodamu. V sedmdesátých letech učila pět let na amsterodamském katolickém gymnáziu Ignatius, tři roky pak působila na Amsterodamské univerzitě. V letech 1978-1987 pracovala v literární redakci týdeníku Vrij Nederland, odtud přešla do týdeníku Elsevier (do r. 1998).

První povídka jí vyšla v roce 1969 v časopise Podium, opravdový literární debut následoval v roce 1974 - povídková sbírka De hanen en andere verhalen (Kohouti a jiné povídky). Za román Tijger, tijger! (Tygr, tygr! – 1980) získala v roce 1981 Multatuliprijs (cenu Multatuliho), román De tweede man (Druhý muž – 2000) byl nominován na AKO-prijs, což je společně s cenou Libris každoroční událost v přímém televizním přenosu (uděluje se 50 000 eur), román 100 % chemie se v r. 2003 dostal do užšího výběru ceny Libris. Z roku 2008 pochází román Over de liefde (O lásce), který cenu AKO Literatuurprijs získal. Autorka publikovala také v literárních časopisech Podium a De revisor, kromě románů píše povídky, verše i eseje. Tři z jejích románů (De kat achterna – Hon na kočku 1977, Tijger, tijger! a Utopia – 1982) jsou přeloženy do němčiny.

Její příslušnost k okruhu autorů časopisu De revisor (založen 1974) ji řadí ke skupině spisovatelů (kromě ní ještě Matsier, Kellendonk, Kooiman), kteří bývají označováni jako „akademisté“, což souvisí jednak s jejich literárním vzděláním, jednak s tím, že jejich próza je poměrně složitá a nabízí se k literárněvědnému pitvání na akademické půdě. Je to jakási nizozemská varianta postmodernismu, klíčovým tématem je síla imaginace, vztah mezi fikcí a realitou, nebo slovy Franse Kellendonka: ‚pro spisovatele navazující na Joyce, Nabokova, ke kterým možná patří i autoři z okruhu Revisora, je literatura formou zkoumání prostřednictvím představivosti.‘ Je třeba podotknout, že tito spisovatelé nikdy neměli žádný jasně formulovaný, jednotný program. K podobným výrokům je nutila jedině kritika zvenčí. Meijsingová sama se vždy jakýmkoliv pokusům o definici společných rysů vědomě vyhýbala.

Úplná bibliografie autorky na Wikipedii