Meijsing, Doeschka: 100 % chemie, rodinná historie

Meijsing, Doeschka
100 % chemie, rodinná historie

recenze beletrie zahraniční

Kniha pro různé skupiny čtenářů: rodinná historie, zejména soustřeďující se na několik generací žen, a kromě této „čtivé“ roviny i hra s realitou a fikcí, průhledy do spisovatelské kuchyně atd.

 

Doeschka Meijsingová: 100% chemie, een familieverhaal (100 % chemie, rodinná historie). Nakladatel: Em. Querido´s Uitgeverij BV, Singel 262, 1016 AC Amsterdam, NL. Rok vydání: 2002. 159 stran

Na první pohled by se zdálo, že je to celkem obvyklá rodinná historie. Autorka se vrací o více než sto let zpět do německého kraje Spessart, kde žila její prababička Maria Blumenträgerová, vedla v Aschaffenburgu kloboučnickou živnost a vychovávala čtyři dcery. Ale při vzpomínání naráží autorka na mnohá bílá místa. Matka, která přišla do Holandska s rodiči (její otec byl Holanďan žijící dlouhá léta v Německu) jako patnáctiletá v roce 1934, by jistě mnohé mohla osvětlit, ale dceřiny otázky odbývá. Na jedné straně nemá chuť vracet se do minulosti a k německým kořenům, jako by pořád ještě chtěla chránit děti před nepříjemnostmi, které ji v Holandsku po celý život potkávaly, protože se nikdy nezbavila německého přízvuku. Na druhé straně jako by si své německé vazby chtěla střežit pro sebe. Je v tom dvojakost cizinky, která je na jedné straně při výchově dětí holandštější než Holanďanka, na druhé straně se na děti podvědomě dívá tak trochu jako na odrodilce. A tak autorka popouští uzdu fantazii a domýšlí příběh sama. Matčino podráždění tím ovšem jen narůstá. I když se propracuje k vlastním vzpomínkám, je matčin komentář skeptický: ‚Člověk si musí dávat pozor, když se všechny děti dají na psaní. Všechno překrucujou a vymýšlejí si až hrůza.‘ Autorčini bratři Joep a Geerten jsou totiž také spisovatelé. A tak se ze vzpomínkové knihy postupně klube kniha o tom, jak funguje paměť, jak přežívají dávné historky, jakou roli při tom hraje fantazie. Tedy vlastně o tom, že každý z nás si vytváří vlastní osobní historii, která se od skutečnosti značně liší. A už jsme opět u síly imaginace, oblíbeného tématu ‚revizorovských‘ spisovatelů. Paradox je, že jakkoliv autorka píše svůj osobní pohled na rodinnou i vlastní historii, skutečnou hlavní hrdinkou se stává právě ta skeptická a stále mírně nabručená matka, nahlížející jí obrazně řečeno při psaní přes rameno.

Kniha je rozdělená do šesti kapitol: Příběhy, Auta, Boty, Látky, Vlna, Peří – tím je už dáno, že nejde o posloupné vyprávění, ale o útržky vzpomínek, spojených jakoby tématicky určitými předměty či materiály, které hrály v rodině napříč časem důležitou roli. V podstatě je to zhmotnění lásky a péče, kterou rodiče dětem věnovali, ať už jde o ojeté rachotiny, kterými se od počátku 50. let otec každé prázdniny pokoušel převézt rodinu přes Alpy do severní Itálie, o nepříliš zdařilé matčiny šicí a pletací pokusy, nebo o boty, které se zásadně pořizovaly pouze v rodinném obchodě na hlavní würzburské třídě, takže solidní obutí se tu stává symbolem rodové soudržnosti a tradice, ze které lze čerpat sílu. Titul souvisí s matčiným komentářem ke zprávě, že byl zmapován lidský genóm. K autorčině úžasu to matka, věřící katolička, komentuje lakonicky: ‚Člověk je prostě jen a jen chemie.‘ ‚A duše? (…) duše říká jen to, co jí člověk našeptá. (…) No dobře, je pravda, že se ozývá, když to člověk nejmíň čeká.‘

Je to tedy kniha pro různé skupiny čtenářů: rodinná historie, zejména soustřeďující se na několik generací žen, je zřejmě typicky ženské čtivo. Kromě této „čtivé“ roviny je tu ale i hra s realitou a fikcí, průhledy do spisovatelské kuchyně atd.

aktuální bibliografie

© Magda de Bruin-Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 1826x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce