Franck, Julia: Lagerfeuer

Franck, Julia
Lagerfeuer

recenze beletrie zahraniční

Julia Francková v románu Táborový oheň zpracovala problematiku odchodu či útěku obyvatel z východního Německa v sedmdesátých letech a zejména pak jejich následný pobyt v západoněmeckých nouzových táborech.

Julia Francková: Lagerfeuer (Táborový oheň). DuMont, Köln 2003.

Když si Thomas Brussig, německý autor známý také u nás díky překladům románů Hrdinové jako my (2001) nebo Život až po chlapy (2002), přečetl poslední knihu Julie Franckové Lagerfeuer (Táborový oheň), napsal o ní v pochvalné recenzi pro Der Spiegel mimo jiné, že autorka si svou poslední knihou „nadělá“ v Německu „mnoho nepřátel“ (40/2003).

Francková totiž v románu zpracovala problematiku odchodu či útěku obyvatel z východního Německa v sedmdesátých letech a zejména pak jejich následný pobyt v západoněmeckých nouzových táborech. V současné době je toto téma pro německou společnost opravdu brizantní, protože „staré spolkové země“ ještě po více než deseti letech od sjednocení Německa stále finančně přispívají na „nové spolkové země“ a přesto se v bývalé NDR nedaří snížit nezaměstnanost, ani zvýšit produktivitu práce.

Život a dílo
Jaký má Julia Francková důvod věnovat se takovému tématu? Můžeme se dohadovat, že její práce je do jisté míry určena autorčinou biografií. J. Francková se narodila v roce 1970 ve východním Berlíně. V roce 1978 se s matkou a sestrou vystěhovala do tehdejšího západního Německa, kde téměř devět měsíců strávily v Berlíně-Marienfelde, táboře, do kterého přicházeli uprchlíci z Východu. Dnes žije se svými dvěma dětmi v Berlíně.

Svou prvotinu, román Der neue Koch (Nový kuchař) publikovala v roce 1997. V roce 1999 vydalo nakladatelství Du Mont její román Liebediener (Služebník lásky). Francková vytváří velmi barvitý a plastický obraz současného Berlína. Zachycuje v něm jak „největší staveniště světa“, jak se německé metropoli po pádu berlínské zdi říkalo, tak klidnou a oblíbenou čtvrť bývalé „východní“ části města v okolí Kastanienallee. Do atraktivního rámce zasazuje příběh mladé „klaunky“ bez fungujícího rodinného zázemí, která po smrti sousedky přejímá nejen byt zesnulé, ale z části i její bývalé přátele a život. Albert, do kterého se zamiluje, jí vypráví podivné erotické příběhy. Ty ji vzrušují, ale zároveň znejišťují. Poté, co se hrdinka dozví, že se Albert živí jako gigolo, stojí před otázkou jak naložit se svou budoucností. Tento „berlínský román“ následovala o rok později sbírka povídek Bauchlandungen (Přistání na břicho), kterou se Julia Francková definitivně zapsala do povědomí čtenářů. I zde se odvíjejí většinou milostné příběhy dnešních třicátníků, ale J. Francková tu zpracovává také své vlastní zážitky z dětství, když v jedné z povídek popisuje z dětské perspektivy zároveň milostný vztah matky a příběh útěku z východního Německa. Předznamenává tak svou prozatím poslední knihu Lagerfeuer.

V románu Lagerfeuer navazuje autorka technikou vyprávění na své dřívější knihy. Ty jsou také všechny psány v ich-formě, mají však pouze jednoho vypravěče. Čtenář se přitom nemusí bát, že se v textu Lagerfeuer ztratí, protože názvy jednotlivých kapitol jednoznačně určují, kdo mluví. Na jednu stranu je tak náročné téma knihy znázorněno z několika úhlů zároveň, ale bohužel na stranu druhou nedokáží hlasy vytvořit zcela souvislý obraz. Děj románu Lagerfeuer se odehrává ze tří čtvrtin v táboře Berlín-Marienfelde v západním Berlíně, ale příběh začíná v Berlíně východním, odkud svobodná matka Nelly odváží za pomoci známého své dvě děti na Západ. Čtenář s ní prožívá přejezd k hranici, výslechy před povolením k přejezdu, strach i ponížení. V táboře se pak k Nellyinu monologu přidává proud složený ještě ze tří dalších hlasů – Američana, který se účastní přijímacích pohovorů, neúspěšné cellistky, která odešla z Polska, protože doufala, že jí v Německu vyléčí těžce nemocného bratra, a Hanse, kterému se útěk z východního Německa nezdařil a než ho vyměnili za jiného vězně, strávil čtyři roky ve vazbě.

Všichni čtyři jsou svým způsobem ztroskotanci, kteří v táboře dlouhodobě přežívají. Marienfelde se pro ně nestává přechodným domovem, nýbrž místem bezčasí. Je to krajina na pomezí dvou států a zároveň i dvou světů (tehdejšího východního a západního bloku), ze které jakoby nebylo možno odejít. Jakoby ani v socialistickém východě, ani v takzvané „svobodě“ Západu, která v podání Julie Franckové znamená pro uprchlíky především volbu mezi „salámem a šunkou“ a „chlebem nebo suchary“, nebylo pro ně místa. V tomto smyslu je Julia Francková obdivuhodně a přímě kritická vůči socialistickému i demokratickému státu a není divu, že její kniha vzbudila velký ohlas. Vždyť jde o literární zpracování dosud opomíjené problematické kapitoly z německých dějin.

Poznámka: Julia Francková byla 19. dubna 2004 hostem literárního salonu West-Östlicher Divan v Goethe Instutu v Praze.

© Lucie Koutková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3414x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce