Gospodinov, Georgi

Gospodinov, Georgi

rozhovor beletrie zahraniční

...když Estestven roman ve Francii vyšel, téměř všechny recenze se zabývaly jazykem, stylem, formou, jeho ironií apod., a ne politickým životem země, z níž autor přichází...

 

Když si stvoříš čtenáře, stáváš se za něho zodpovědný
Rozhovor Ani Burové se spisovatelem Georgim Gospodinovem

- Jak bys popsal situaci současného bulharského spisovatele?
- Jsou různí spisovatelé – a různé situace. Přece však existují nějaké společné rysy nebo společné nedostatky – v oblasti literatury chybí správná státní kulturní politika, fondy, soukromé nadace, seriózní literární konkursy, granty, literární agenti. Kromě toho musí bulharský, jakož i český spisovatel bojovat o pozornost svého čtenáře ve stále odlehčenějším světě. A osvobodit se od onoho romantického mýtu, že totiž pokud se tvoje knihy nečtou, znamená to, že ti čtenáři nerozumějí anebo že ses dostal až na konec procesu čtení a literatury vůbec. Není tomu tak, není!

- V posledních letech se stále víc hovoří o ztrátě čtenáře; tvé knihy však vycházejí v těch nejvyšších možných nákladech, ve dvou až třech vydáních, což zvláště ve vztahu k poezii je skutečně pozoruhodné. Kdo myslíš, že je tvůj čtenář? A vůbec – co znamená dnes pro spisovatele postava čtenáře?
- To je jakási hra na očarování, neustálé svádění prostřednictvím příběhů, jakási Šeherezáda. Čtenář je obecně vzato neviditelný. Dozvíš se o něm, když vejdeš do knihkupectví a prodavačka ti řekne: „Před minutou si koupila tři děvčata tři poslední výtisky tvé knihy.“ A pak tišeji: „Moc krásná děvčata.“ Z e-mailů, které dostávám, se dovídám, že jde především o mladé lidi. No, je jich i dost z mé generace, narozených koncem šedesátých let. Nejmilejší ti je, když ti téměř tajuplně řeknou, že přesně ty samé příběhy se staly i jim. Existuje jedna společná emocionální paměť, a když se spisovateli podaří dosáhnout jí, nemá se už čeho bát. Ale když si stvoříš čtenáře, začínáš být za ně zodpovědný. Je tomu jako s ochočováním v Malém princi, vzpomínáš si, že. Stručně řečeno – miluji svého čtenáře. A snažím se psát tak, aby i on měl rád mě. Myslím si, že nejupřímnější odpověď na jinak často pokládanou otázku „Proč píšete?“ je: „Píšu, aby mě měli rádi.“

- Tvé knihy jsou přeloženy do několika jazyků, často jezdíš do zahraničí na setkání spisovatelů a literární čtení. Jak si „venku“ představují spisovatele z tzv. „východní Evropy“? Neboli jinak řečeno - narážíš na nějaký stereotyp?
- To je zajímavá historie. Krátce před tím, než vyšly mé knihy ve francouzštině, zeptal se mě novinář v jednom rozhovoru pro televizi Arte, zda osobní katastrofa a rozvod hrdiny mého románu nejsou přímo spojeny s naší totalitní minulostí a diktaturou Todora Živkova (pro českého čtenáře – to je něco jako bulharský Gustáv Husák, nepletu-li si jméno). Odpověděl jsem mu otázkou, zda pokud se nějaký hrdina současného francouzského románu rozvádí, musí na tom mít nutně vinu Jacques Chirac. A jestli se tam vůbec rozvádějí, když nemají východoevropskou minulost. Abych byl spravedlivý, musím říct, že když Estestven roman ve Francii vyšel, téměř všechny recenze se zabývaly jazykem, stylem, formou, jeho ironií apod., a ne politickým životem země, z níž autor přichází. Z čehož jsem měl pochopitelně radost. Ale otázka ohledně stereotypů je složitější. Někteří východoevropští spisovatelé na ně rádi sázejí a vydělávají na nich. Někdy vytváříme klišé sami o sobě.

- Mnoho let jsi redaktorem Literárních novin, dost dlouho jsi byl i šéfredaktorem. Toto periodikum v nejvyšší míře ovlivnilo, řekla bych dokonce, modelovalo obraz naší současné literatury. Jak bys ve stručnosti charakterizoval jeho přínos?
- Pokud chce někdo pochopit, co se během posledních patnácti let v bulharské literatuře dělo, uvidí to na jeho stránkách. Řečeno co nejstručněji - Literární noviny se po roce 1989 pokusily vrátit nebo vytvořit přirozený jazyk bulharské literatury, jakož i přirozený jazyk o ní. A to není vůbec málo. Nebály se skandálu, často ho samy vyhledávaly. Byly a zůstaly periodikem mladých jazykem, a to různého věku a různých generací.

- Říkáš, že ses narodil 7. ledna pro všechny významného osmašedesátého roku. Čím je pro tebe důležitý rok, na který si nemůžeš pamatovat a který se bohužel nestal důležitým ani pro Bulharsko?
- Pro mě je důležitý právě tím, že se v Bulharsku nekonal. Rád píšu o věcech, které se nestaly, protože jsou často důležitější než ty, které se uskutečnily. Rok 1968 je částí skryté historie nesplněných bulharských ideálů, neuskutečněných revolucí. Možná má takovou historii každý národ. Mám rád tento traumatický rok a tvrdím, že si na něj do detailů vzpomínám, den po dni. Narodil jsem se přece na jeho začátku.

- Tvůj Přirozený román obsahuje soupisy rozkoší šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých let, ale ne let devadesátých, ačkoliv je tato kniha v jakémsi smyslu knihou právě o tomto desetiletí. Byly v devadesátých letech přece jen nějaké slasti? Co by seznam zahrnoval?
- Ano, devadesátá léta byla plná jak rozkoší , tak i katastrof. Ale podle mě toto desetiletí ještě neskončilo, alespoň v Bulharsku ne. Bohužel v polovině devadesátých let skončilo něco jiného – opojení, energie, karneval. Ztráta smyslu, motivace je jednou z nejsmutnějších věcí, které se tady během posledních let staly. A přece – pokud bych měl začít tento soupis rozkoší devadesátých let dnes, určitě to první, co bych napsal, by bylo: požitek z náměstí… a z mladých lidí, co vyšli ven. Byli jsme krásní.

 

Z bulharštiny přeložila Ivana Srbková
Vyšlo v časopisu Host 4/2004

Diskuse

Vložil: SAROVOVABOGOMILa, 06.05.2006 14:27
Gospodinov, Georgi
Mužu řict že jse mi to velice libylo.Ja jsem se v B ulharsko narodila a moc mě zajimaji bulharské autoři.Děkuji za članék
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2524x

Inzerce
Inzerce