Stopař
Gunn, Thom: Stopař

Stopař

Básník Thom Gunn se narodil v Anglii v roce 1929 a od roku 1954 žije v Severní Kalifornii.

Stopař Thoma Gunna

Thom Gunn: Stopař
Ach ne, copak už odcházíš?
Všechno, po čem jsem vždycky toužíval, se skrývá
v tvém těle, duše má. Protože ode mě sám
chceš domů jít, musím tě tu trochu zdržet, víš,
chytím tě za žebra, co jiného mi zbývá,
a pak tě, hochu, ochutnám.

Tíseň, ta tíseň je tu zas.
A touha vlastnit toho, co mi utéct chtěl,
co nepatřil mi. I když mým dotykům ses snad
poprvé vyhnul, pozná tvé tělo v pravý čas,
že láska dřív se lapit musí, bohužel,
nežli se zkazí napořád.

Že dávno pryč jsi, myslel jsem,
tys ale zůstal. A už zůstaneš tu u mě.
Můžou tak přes náš polštář dál tvé vlasy téct
na matraci, na které spolu spočinem.
S tvým němým souhlasem rozhodnu se svobodně
úplně do naha tě svléct.

Reprízy další zrovna tak.
Tím samým směrem půjdou, přes všechnu tu tíseň,
přes tíseň z touhy, z naděje, a přes tam vzadu
ukrytou tíseň z pocitu těch ztrát. Ale pak,
až zmocním se jich, v tísni bude znít i píseň,
píseň smrtelného pádu.

Přeložil Petr Onufer.


* * *
Thom Gunn se narodil v Anglii v roce 1929 a od roku 1954 žije v Severní Kalifornii. Transatlantický rozměr jeho biografie se projevuje i v jeho poezii. Obecně vzato, britská poezie je konzervativnější než americká. Zatímco v Americe vzniklo v osmdesátých letech takzvané novoformalistické hnutí, které si kladlo za cíl oživit staré tradice rýmu, metra, či strofiky, tj. tradice více či méně zatlačené do pozadí volným veršem konfesijních básníků, beatniků, autorů z okruhu Black Mountain a dalších skupin, v Británii nebylo podobného hnutí nikdy zapotřebí. Z této konzervativní tradice vychází Gunnovo rané dílo; jeho skladebné postupy by nebyly cizí ani Wyattovi či Surreymu. Avšak poté, co se Gunn přestěhoval do Kalifornie, začal se zajímat o experimentální poezii. San Francisco, kde bydlel, bylo nejprve jedním z nejdůležitějších center beatnické poezie, a na konci šedesátých a v sedmdesátých letech se stalo útočištěm pro další radikální experiment: pro hnutí LANGUAGE. Pod tímto vlivem Gunn v následujících sbírkách začal využívat experimentální volný verš i sevřené básnické formy. V jednom rozhovoru k tomu tehdy uvedl: „Vždycky jsem doufal, že má zkušenost s volným veršem obohatí i mou metrickou poezii. A naopak, samozřejmě.“

Americký vliv je v Gunnově díle silně patrný i v tematické rovině. Cyklus básní nazvaný Trubadúr, pocházející z autorovy poslední sbírky nazvané Boss Cupid (2000), je věnován Američanu Jeffreymu Dahmerovi, homosexuálovi a mnohonásobnému vrahovi, nekrofilovi a dokonce kanibalovi. Dahmerovými oběťmi byli většinou nesvéprávní mladíci, bezdomovci, které nepohřešovala rodina ani přátelé; proto mohl Dahmer své vražedné praktiky provozovat tak dlouho. Když byl v roce 1993 v časopise The Threepenny Review celý cyklus poprvé publikován, vyvolal značný rozruch, neboť jeho mravní stanovisko bylo nejasné: básně Dahmera nezavrhovaly, spíše zkoumaly, jakým způsobem se sexuální touha postupně proměňuje v touhu vražednou (Gunn sám je gay a o sanfranciském homosexuálním životě píše se zanícením i vtipem). Na dahmerovském cyklu asi nejvíc znepokojí zvláštní směs panovačné a unylé erotičnosti. Stopař je první básní cyklu:

Ach ne, copak už odcházíš?
Všechno, po čem jsem vždycky toužíval, se skrývá
v tvém těle, duše má. Protože ode mě sám
chceš domů jít, musím tě tu trochu zdržet, víš,
chytím tě za žebra, co jiného mi zbývá,
a pak tě, hochu, ochutnám.

Je-li v prvním verši obsažena pokorná prosba, pak verš čtvrtý obsahuje vražedný úmysl. Velmi podstatné je spojení „v tvém těle, duše má“, odkazující k představám o vztahu těla a duše. Milenec chce od Dahmera odejít, ale ten jej zavraždí. Z toho, že se přitom jeho apatický hlas ani v nejmenším nezachvěje, mrazí v celé básni nejvíc: Dahmer není schopen nahlédnout hrůznost toho, co činí. Verš „a pak tě, hochu, ochutnám“ navozuje mj. představu činnosti, o které Gunn píše, že se jí občas věnuje se svým přítelem. Je zde přítomný jakýsi jemný a něžný tón; ovšemže dvojsečný, neboť víme, že Dahmer občas pojídal pohlaví svých obětí. V jedné z dřívějších básní sbírky Boss Cupid se Gunn žertovně a oplzle zamýšlí nad jedním barmanem, který zároveň hraje v pornofilmech, a na okraj poznamenává: „Dokázal bych snad i vraždit /jen abych měl šanci cumlat / jeho obří kozy.“

Pokud bychom četli báseň Stopař a nevěděli, kdo byl Jeffrey Dahmer, mohli bychom ji snadno považovat za konvenční milostnou báseň. Touha, posedlost a jimi vyvolaná tíseň (výraz „strain“ neznamená jen „tíseň“, ale také „melodie“, „píseň“) sloužily přece jako náměty milostné, dvorské poezie (každému se zde vybaví především Astrofel a Stella od Philipa Sidneyho). Když však výše zmíněnou vědomostí čtenář disponuje, otevírá se před ním náhle celý svět kryptických slovních hříček a nejasností. Právě v tom spočívá síla druhé sloky. Na jejím konci tvrdí Dahmer, že se láska „lapit musí [...], / nežli se zkazí napořád“. Poslední, zkrácený verš celé sloky zní velmi zlověstně. Gunn tu využívá eliptického účinku: jelikož v originále jsou předchozí čtyři verše psány důsledným jambickým pentametrem, působí daný trimetr osekaně, jako by mu něco chybělo. Co zde Dahmer ponechává nedořečeno, sděluje se gestem, nikoli slovy. Gesto poukazuje na konvenční přesvědčení, že láska nevydrží, ale přidává k tomuto duchovnímu rozměru ještě rozměr hmotný: milencovo tělo podlehne hnilobě, proto ho musí Dahmer uchovat buď v ledničce, nebo ve svém vlastním těle, a to tak, že milencovo tělo sní. Jeden kritik kdesi napsal, že je směšné přirovnávat psaní básní k vraždění milenců; Gunnova báseň naznačuje, že je přímo nevhodné nebýt si vědom toho, jak jsou si oba akty příbuzné.

Třetí sloka básně je už zas plná tesklivého zapomnění: „Že dávno pryč jsi, myslel jsem, / Tys ale zůstal. A už zůstaneš tu u mě. / […] S tvým němým souhlasem rozhodnu se svobodně / úplně do naha tě svléct.“ Poté, co Dahmer zavraždil svou oběť, spojuje v sobě verš „Že dávno pryč jsi, myslel jsem“ strašlivé vědění a naivitu, týkající se výsledku jeho konání. Za pozornost stojí i asonance „tu u mě“ a „svobodně“. Už řadu let se Gunn zabývá tím, jak ideologie amerického individualismu vede k extrémním formám chování – počínaje hédonismem šedesátých let, jemuž sám autor ochotně podléhal, a konče násilnostmi lidí jako Dahmer či Charles Manson. Jedna nedávná studie přišla s tezí, že Dahmerovo jednání je vlastně apoteózou amerického individualismu, neboť Dahmer odmítá podřídit své touhy společenským pravidlům. V Prohlášení nezávislosti zmiňuje Thomas Jefferson americkou touhu po životě, lásce a nalezení štěstí; a své štěstí chce nalézt i Dahmer, přičemž usilovně dbá na to, aby se „rozhodoval svobodně“.

Skutečnost, že má tato radikální svoboda za následek násilné omezování a vraždu jiného člověka, se bude zdát paradoxní jen těm, kdož věří, že demokracie je s to zaručit svobodu každému. Nedílnou součástí prvních demokracií bylo otroctví, a moderní demokracie se v tomto ohledu liší jen nezřetelně: namísto dovozu otroků vytvářejí plantáže v zaostalých částech světa. Gunnova báseň naznačuje, že člověk si svobodu pořizuje vždycky na účet někoho jiného. Dahmerova extatická láska za sebou nechává mrtvoly. Nejasnost mravního vyznění básně má leccos společného s nejasným postojem těch, kdož věří tomu, že svoboda jednotlivce je vrcholné desideratum. Dahmerova tíseň, jeho píseň, nepatří jen jemu, a spíše než úchylka se z ní stává něco jako národní hymna.

 

Justin Quinn (1968) vystudoval anglistiku na Trinity College v Dublinu. Od roku 1995 působí na FF UK. Vydal dvě sbírky básní. Překládá z české poezie (J. H. Krchovský, P. Borkovec).

 

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Lukas,

no mozna ji budu recitovat ve skole :)
¨

honza,

Skvělá báseň

Richard Olehla,

Omlouvám se, článek je pro literární revue Souvislosti. RO

Anonym,

Psáno pro Souvislosti.