rozhovor

- Ve kterém okamžiku jste zatoužila psát romány a povídky?
- Psát jsem měla chuť odnepaměti. Již ve škole jsem měla velice ráda literaturu, byla jistým snem, který se mi zdál nedosažitelný, jehož uskutečnění jsem se necítila schopna. Začala jsem jako mnozí jiní psaním deníku, do něhož jsem zaznamenávala vše, co mi přišlo na mysl. A postupně jsem si uvědomila, že při popisování toho, co se mi přihodilo, sklouzávám do fikce. Tak jsem si začala zaznamenávat do velkého červeného sešitu náměty k povídkám, které jsem následně použila. Byl to velmi intenzivní pocit, ale musela jsem se trochu nutit. Psaní mě přitahovalo, a zároveň jsem se jej obávala – měla jsem pocit, že jde o velice samotářské povolání, něco jako vstoupit do kláštera, že jde o rozhodnutí, která se dotýká veškerého mého života.
Zpočátku jsem se musela nutit. Měla jsem čtyři děti, studovala jsem na vysoké škole, dělala jsem spoustu věcí a jednoho dne, kdy jsme se museli přestěhovat z Neuchâtelu do Ženevy, protože tam našel manžel práci, ocitla jsem se najednou sama, daleko od univerzity (studium jsem započala v Neuchâtelu), a musela jsem od studia upustit, nedokázala jsem sladit přednášky, děti, vzdálenost. A poprvé jsem neměla na práci nic jiného než starost o rodinu. A tehdy jsem se vrátila ke starým textům a pokusila jsem se je zpracovat, dotáhnout je do konce. Po nějaké době jsem jich měla desítku, zúčastnila jsem se literární soutěže a vyhrála jsem první cenu. Prezidentkou poroty byla tehdy Gabriella Faure, které se moje povídky velmi líbily, a nabídla mi tak, že je dá přečíst svému nakladateli. Tímto způsobem jsem měla možnost vydat první sbírku povídek, aniž bych musela nakladatele hledat. A pak následovaly další.

- A toto vydání vás povzbudilo pokračovat v tvorbě.
- Ano, povzbudilo mne, měla jsem dobré kritiky, a protože jsem o sobě velmi pochybovala, pomohlo mi to. Hned poté jsem zkusila napsat román. A pak jsem pokračovala.

- Pomohla vám nějak v životě skutečnost, že jste spisovatelkou? Nebo spíše naopak?
- Je to velmi dvojznačné. Myslím, že mi psaní přineslo mnoho pozitivního, protože jsem si byla jista, že se mu chci věnovat. Oddalovala jsem jej ze strachu, že se mi to nepodaří, že toho nebudu schopna. Ale když člověk jednou tím směrem vykročí, podnikne, co je třeba, a první kniha se mu vydaří, dostaví se pocit velkého uspokojení. Z tohoto pohledu mi skutečnost být spisovatelkou pomohla. Na druhou stranu, když jsem odmítala se tomuto povolání oddat ze strachu, že jde o velice obtížnou profesi, která si vyžaduje velkou samotu a pochybnosti, to se potvrdilo a někdy balancuji nad propastí. Pokud člověku není dobře, pokud má starosti, pronásledují ho pocity tísně, je jednodušší jít na procházku či po nákupech než se na čtyři hodiny usadit ve svém pokoji, v tichu, nad čistým papírem. Z jedné strany jde o velké uspokojení, z druhé strany je to velice obtížné povolání. Nemohu tedy říci, že by mi psaní doslova pomáhalo.

- Jak prožívá tyto chvíle samoty vaše rodina? Nacházíte v ní oporu?
- Zpočátku, když jsem začala psát, byly děti malé. Snažila jsem se psát, když nebyly doma, časně zrána, trochu večer, protože jsem jim vždy chtěla být nablízku, abych si později nevyčítala, že jsem pracovala a neviděla je vyrůstat. Později jsem se přizpůsobila jejich rozvrhu hodin. To mi vyhovovalo, přestala jsem, vždy když se vrátily ze školy. Věděly, čím se zabývám – pro ně to bylo naprosto normální. Potom vyrostly, mé nejmladší dceři je nyní 23 let, všechny žijí už vlastním životem. Můj muž a moje děti jsou však dodnes moje první publikum, dávám jim číst své povídky, diskutujeme o nich. Všichni velice rádi čtou, myslím tedy, že je to zajímá. Jejich poznámek si velice vážím.

- Vaše první sbírka povídek Bílé cesty (Les Routes Blanches) vyšla v nakladatelství L’Aire. Z jakého důvodu jste poté změnila nakladatele?
- To byla čirá náhoda. L’Aire bylo nakladatelstvím Gabrielle Faure, poměrně velkým na francouzské Švýcarsko v té době. S nakladatelem jsem nebyla v kontaktu osobně, ale prostřednictvím člověka, který později od nakladatelství odešel. Byla jsem tedy nucena představit svoji druhou knihu nakladateli, kterého jsem neznala. Mezitím jsem se na ženevském Salonu knihy seznámila s Bernardem Campichem, který byl tehdy mladým nakladatelem, nadšeným pro své povolání. Dobře jsme si rozuměli a já jsem mu svěřila vydání svých knih. A rozhodně toho nelituji. Jde o menší nakladatelství, Bernard Campiche nás všechny osobně zná, a protože jsem často zmítána pochybnostmi, je velice povzbuzující mít nakladatele, jemuž můžete kdykoliv zavolat, který vám velice rychle sdělí svůj názor na text, jenž mu dáte číst, který je vám nablízku. To je velice příjemné.

- Vaše povídky a romány, s výjimkou Bílých cest, se vyznačují specifickou formou, velice často s krátkými, od sebe oddělenými pasážemi. Takto organizovat text bylo vaším přáním?
- Ano, o tomto uspořádání textu rozhoduji již u rukopisu – odstavce, přeskakování stránek, vytvářím takto velmi provzdušněné knihy. A Bernard Campiche to respektuje, na takovéhle věci snadno přistoupí, přestože více stránek stojí více peněz. S vydáním první sbírky jsem měla veliké štěstí, ale organizace textu mě zklamala. Text byl psán velice drobným písmem, byl namačkaný a velice hutný. Když jsem měla sbírku poprvé v rukách, byla jsem velmi zklamaná vzhledem k představě, kterou jsem si o svých povídkách vytvořila. Také z tohoto důvodu jsem velice spokojená se spoluprácí s Bernardem Campichem.

- Vaše texty jsou velice poetické. Jaký vztah máte k poezii?
- Poezie se mi zdá být čímsi nádherným, velice ráda ji čtu, ale nikdy jsem žádnou báseň nenapsala. Nedaří se mi psát básně, protože příliš ráda vyprávím o lidech. Je velice těžké napsat báseň, která by vyprávěla o nějakém člověku. Ráda píši povídky, protože v nich lze sladit poezii s příběhem člověka, jeho osudu. V povídce lze obojí skloubit: naznačíme děj, zhustíme ho, dostaneme se hned k jádru příběhu. Povídky mi umožňují být básníkem a zároveň vypravěčem lidského příběhu, jeho údělu. To mne velice zajímá.

- Píšete povídky a romány. Které literární formě dáváte přednost?
- Povídky mám velice ráda. Myslím, že je píšu raději. Vždy se snažím sbírku povídek věnovat jednomu tématu, o němž každá z povídek svým způsobem pojednává, mají tak mezi sebou jakési pouto. Ale nastane okamžik, asi po deseti povídkách, kdy mne přepadne pocit, že jsem určité téma vyčerpala, že je sbírka ukončena. Psát povídky je rovněž dosti vyčeprávající právě proto, že jde jistým způsobem o poezii. Je třeba se na děj velice soustředit, jinak jej rychle ztratíme. Je nutná velká dávka soustředěnosti, abychom dovedli povídku do úspěšného konce, a poté je nutno ponořit se do jiné, která má zcela odlišnou atmosféru. Mám trochu dojem, jako bych putovala od jedno města ke druhému, musím se zabalit a pokračovat v cestě, zpočátku je to velice vzrušující, ale po určité době mám chuť někde se na nějaký čas usadit. Při psaní povídek se rovněž objeví témata, otázky, které v povídkách vyvstanou, jež bychom rádi důkladněji prozkoumali. Tak přichází pobyt dvou až tří let v románu a opět se zrodí touha pokračovat dál v cestě. Například můj druhý román Rukopis (Le Manuscrit) se rozvinul kolem centrálního tématu, jež je převzato z povídky napsané nějaký čas předtím. A rovněž se stává, že si při psaní románu chovám v záloze otázky, jež vzbuzuje a které se později stanou tématem povídek. Oba žánry se velice dobře doplňují. Prozatím tvořím tímto způsobem, ale možná budu pozdějí psát pouze povídky, kterým přece jen dávám přednost.

- Ve vašem posledním románu, Kniha dívky Aimée (Livre d’Aimée), hraje spisovatelka explicitní roli, jedná se o skutečné setkání mezi ní a postavou, nicméně toto setkání zůstává pro autorku nahodilé, jako kdyby se postava sama o sobě spisovatelce vnucovala. Máte stejný pocit u všech vašich postav?
- Ano, to je pravda, u všech mých postav a u všech mých příběhů. Ale je velice obtížné říci, jak se zrodí nápad psát o jisté postavě. Mám vždy dojem, že na počátku stojí obraz. Hodně věcí vidím v obrazech, asi budu velice vizuální typ. Například pro Knihu dívky Aimée se mi jako první vybavil obraz děvčátka, plot, zeď, dům a muži chodící po schodech nahoru a dolů. Tento obraz se mi vnucoval. Poté obživne. Sleduji průběh událostí, přepisuji příběh, jenž se odehrává v mé mysli, který se mi sám o sobě vnucuje. Nemohu říci, odkud přichází, lépe to dokáži pochopit, až když je kniha dopsána. Lépe dokáži problém nahlédnout. Obraz se obecně zrodí ze střetu vnější události s vnitřními pocity, vědomými či nikoliv, je to jakýsi druh šoku, který vytvoří obraz a poté se objeví postavy.
Příběh děvčátka v Knize dívky Aimée dal vzniknout komiksovému seriálu. Začala jsem psát příběh děvčátka jako povídku a uvědomila jsem si, že se z něho proti mé vůli stal kreslený příběh spíše než film. Nebylo mi příjemné psát povídku v této formě, tudíž jsem se rozhodla přijmout skutečnost, že jde o kreslený příběh. Měla jsem chuť dát tento kreslený příběh někomu do rukou, a tak jsem vytvořila další postavu, nový kruh příběhu. Bylo to jako s ruskými bábuškami. V druhém kruhu se nachází žena, která tento kreslený příběh čte. S touto ženou se to odehrálo přesně, jak to popisuji v knize: každé ráno jsem ji objevila ve své pracovně, nevěděla jsem, odkud přišla, měla jsem velké obtíže tuto postavu zpracovat. Nechtěla se poddat, nechtěla jednat ani mě vtáhnout do svého příběhu. Byla neuchopitelná a přesto rozhodnutá nevzdálit se, jako kdyby to byla ona, kdo ode mne vyžadoval odpovědi na své otázky. Tato setkání nebyla příliš příjemná, a tak mne napadlo zahrnout třetí kruh, příběh spisovatelky a její vztah k postavě. A najednou se vše překvapivě ocitlo na správném místě.

- Marc (Carl) je spisovatel ve vašem románu Rukopis. Jeho žena mu vyčítá způsob, kterým pohlíží na lidi kolem sebe. Dívá se na ně a zároveň se od nich distancuje, aby zastavil vzpomínku, při věčném hledání obrazu. Stává se vám, že na své okolí pohlížíte tímto způsobem?
- Tento román se zrodil právě z podobného druhu otázek. Často se mne žurnalisté ptali na inspiraci v rodině, jak rodina reaguje, jaký je vztah mezi našimi skutečnými prožitky a fikcí. To mně dalo chuť napsat jednou příběh, který představuji jako skutečnost, co postavy reálně prožívají – jedná se o první část knihy. Ve druhé části knihy se setkáváme se stejným příběhem, tentokrát však sepsaným spisovatelem, tudíž vidíme, že je tu jistý rozdíl. Je pravda, že používám vše, co vidím kolem sebe, všechny své pocity, ale vždy takovým způsobem, že se mé vzory nemohou rozpoznat. Ale jak prožívají můj způsob pozorování? Nemyslím, že jim to příliš vadí, ale to bychom se museli zeptat přímo jich.

- Nicméně manželka spisovatele v románu Rukopis tento odstup velmi těžce snáší.
- Ano, spisovatel v Rukopisu si chce zachovat odstup, jinak by věci neviděl, nebyl by nestranný, byl by příliš blízko. Rovněž se mi vybavovala krátká povídka Thomase Manna, která mne velice zaujala a v níž autor vypráví, jak přichází do vesnické restaurace, kde se odehrává jakási slavnost, a jak si uvědomuje, že není jako ti ostatní, že si zachovává stále tento odstup, že nikdy nebude přímým účastníkem. Je cítit jistá lítost, že se nemůže bavit s ostatními, protože je stále v pozadí. Toto mi připadalo velice výstižné. Často mám pocit, že zůstávám v pozadí, ale nikoliv v mém rodinném životě. V něm na psaní zapomínám. Ale mé děti si toho jsou velice dobře vědomy a často mi říkají: „přestaň se na lidi tak dívat.“ Protože se mi stává, že jsem v restauraci a najednou nic neříkám a upřeně se na někoho zahledím, protože mne zaujala jejich konverzace, protože se mi líbí nějaká tvář a nemohu si pomoci, fascinuje mě to, hned si vymýšlím nějaký příběh. Ale co možná vadí mé rodině, jsou neustálé obavy v období, kdy se mi špatně píše, kdy jsem smutná. Ale nemyslím, že mají dojem, že si od nich udržuji odstup. Také jsem nikdy přímo o nich nemluvila. Mluvila jsem o dětech, rodinných vztazích, ale ne o nich. Ti, co mě znají, mají dojem, že jim je všechno v mých knihách povědomé – místa, lidé, situace, ale velmi zastřeným způsobem, aniž by kdy mohli postavu či místo přímo pojmenovat. Je to trochu, jako bych byla všude a zároveň nikde. Nikdy jsem je nechtěla přímo zahrnovat.

- Horní Planina, o níž hovoříte v Rukopisu, je kraj, v němž nyní žijete?
- Ano, to je zdejší kraj.

- Proč se v Rukopisu zmiňujete o vylidňující se Horní Planině?
- Jde o převyprávění dění kolem nás. Mám dojem, že se v Evropě uzavíráme do sebe, zatímco na druhé straně jsou lidé, kteří se snaží k nám vstoupit, uprchlíci, kteří se snaží překročit hranice, a my je vyháníme a uzavíráme se před nimi. Svět stárne, je čím dál méně dynamický. Mám skutečně dojem, že se naše západní společnost uzavírá do své pozlacené skořápky a z druhé strany jsou ti, kteří by se na tomto bohatství rádi podíleli. A tato nerovnováha je tak veliká, že by stačilo jen velice málo, epidemie, havárie jaderné elektrárny, světem otřásající teroristické útoky, zrnko písku, aby tito lidé vnikli dovniř a chtěli po právu využít situace – tak dlouho jsme to my, kdo je využíváme.
Dvě historické události se jistě nedají srovnávat, ale když jsem měla ve škole latinu, velice jsem se zajímala o historii Říma a římské říše. Je tu jistá podobnost, zavírání hranic, obrovská armáda, která hranice hlídá, stárnoucí společnost uvnitř, ekonomické problémy, až jednoho dne „barbaři“ vnikli dovnitř. A takovou situaci jsem si představovala.

- Toto vniknutí uprchlíků je ve vašem románu podáno velice pochmurně.
- Ano, protože ti lidé přicházejí v po sobě jdoucích vlnách, usadí se, a obyvatelé okupovaného území, když jednou pochopili, že nemohou již více tento příval zastavit, uprchnou do hor, a města jsou tak vydaná na pospas drancování. Tyto okamžiky měnícího se světa, změny civilizace jsou strašné. Když čteme knihy o pádu římské říše, je to cosi hrozného: města jsou pustošena, drancována, vetřelci jdou dál, a lidé se pomalu vzpamatovávají, a přichází další vlna, epidemie, je to období chaosu.

- V románu Rukopis nacházejí postavy útočiště v Marcově (Carlově) domě, zatímco se vesnice postupně vylidňuje. Postav se tak zmocňuje velká úzkost.
- Ano, protože jejich svět je u konce. Tuto úzkost vnímám velice intenzivně, protože mám dojem, že u nás není vše zcela v pořádku. Náš svět je starý, stojí nás velké úsilí jej ubránit, uchovat jej při životě v jeho současné podobě, a odvážná rozhodnutí už vůbec nejsou přijímána. Z hlediska ekonomického se řítíme do záhuby s naší představou o růstu, který musíme za každou cenu stále zvyšovat, místo toho, abychom tento systém, jenž očividně nefunguje, vystavili kritice. S trochou zdravého rozumu si člověk musí uvědomit, že nemůžeme stále více vyrábět a více konzumovat. Náš systém je v rozkladu a my se ho snažíme stálě opravovat. Občas se najde někdo, kdo pozvedne odvážně hlas, aby nám řekl, že lze žít jinak, že se můžeme změnit, že v našem životě není nic nevyhnutelného.

- Vaše postavy se často ocitají v obtížné situaci, s níž se smiřují, s klidem a jistou rozvahou. Myslíte si, že bychom si v obtížných situacích měli zachovat jistou vyrovnanost?
- Například v povídce Z druhé strany (De l’autre côté), v níž popisuji kritické období, které následuje po tragické smrti dítěte, nereaguje matka zpočátku přiliš vyrovnaně. V povídkách často stavím postavu do kritické situace, kdy se jí život náhle obrátí naruby, kdy ztratí veškeré své jistoty. Krize je cosi velmi bolestného. Pokud se z ní dostaneme, výsledkem je, že poznáme sami sebe, že jsme se dokázali s problémem vypořádat. Možná tím zaujmeme k věcem vyrovnanější postoj, protože jsme právě v sobě objevili možnosti, které jsme neznali, objevujeme sami sebe, objevujeme v sobě schopnost znovu vstát, hlubiny, o nichž jsme nevěděli. Myslím, že ten, kdo nikdy neměl žádné problémy, jen těžko pozná sám sebe.

- V Rukopisu objevuje hlavní hrdinka v domě svého zesnulého manžela mladou dívku, ale to v ní nevzbudí žárlivost, naopak, tato krize postavy sblíží, místo aby je oddálila (což je často případ ve skutečném životě).
- To musí nějak souviset s mojí povahou. Mám lidi velice ráda, zajímají mě, jejich příběh mě uchvacuje. Jsem rovněž schopna rozčílit se, křičet nebo žárlit, všichni máme k tomu sklony, všichni dokážeme mít vztek, ale za tím vším, pokud jdeme dostatečně do hloubky, pokud nezůstaneme jen na povrchu, myslím, že se vždy dokážeme spolu domluvit, diskutovat, poznat se, pochopit se a že nakonec své problémy sdílíme. Protože lidé mají všichni stejné starosti, stejné bolesti, stejný strach z nemoci či ze smrti. Právě tohle mne zajímá: objevit svět, který nás obklopuje, sestoupit dostatečně hluboko, a poznat sama sebe. Mám vždy pocit, že se k ostatním lidem můžeme dostat jen přes podzemí. Na povrchu se známe špatně, špatně komunikujeme, pokud se nám však podaří jít do hloubky, poznáme se lépe a poznáme lépe i ostatní.

- Vaše postavy se skutečně často snaží o pochopení druhého člověka, je cítit vaši lásku k člověku.
- Tím lépe. To slyším raději než výčitky, kterých se mi například dostalo ohledně povídky Cizinka (L’étrangère, ze stejnojmenné sbírky). Tento příběh o znásilňované vězenkyni lidi velice šokoval. Zde je vidět, jak se nějaké téma může lidí dotknout mnohem více, je–li prezentováno v poetické formě. Říkala jsem, že jsou horší věci, například co čteme v novinách. Ovšem číst o tom v povídce je šokovalo mnohem více.

- Nicméně postava vězeňského dozorce působí i přes svoje činy jistým způsobem lidsky.
- Této postavě jsem dala možnost mít výčitky svědomí, protože mi ho bylo trochu líto. Zpočátku je to násilník, protože tak byl vycvičen poválečnou společností. Přijímá funkci dozorce věznice, jedná jako surovec, ale postupně se jeho jistoty a dobré svědomí vytrácí. Protože se setkává s tou dívkou, protože si uvědomuje, že je mu jí líto, protože ho trápí svědomí. Něco se v něm pozvedne, a s tím i zbytek jeho lidskosti. A tento zbytek lidskosti se probouzí, nabyde vrchu, takže se muž nakonec zkompromituje a je vyřazen ze systému. Jde o jistý druh vykoupení, přijde o všechno, možná bude i popraven, nevím, jak by mohla povídka skončit v totalitárním systém, jako je tento. Dostal nicméně možnost stát se znovu člověkem. I když zemře, bude před svou smrtí opět člověkem. Proto mi nepřipadá tato povídka příliš pesimistická.

- V povídce Čas na nic (Un temps pour rien) ze sbírky Bílé cesty s ironií píšete: „všechno má svůj čas, v dětství pláčeme v náručí matky, v dospívání sníme o nemožném a celý život se potom snažíme na tyto sny zapomenout a konečně se chováme rozumně.“ Chovat se rozumně je však snahou většiny lidí. Co si myslíte o tomto postoji ve skutečném životě?
- Jde o předčasnou smrt, smrt za plného života. Protože mnoho lidí je mrtvých, ještě než opravdu zemře. Máme chuť jimi zacloumat. Říci jim: „uskutečněte své sny, zkuste jim věřit.“ Proto jsou okamžiky krize tak důležité, tyto okamžiky dokáží probudit lidi, kteří jsou příliš ukolíbaní vlastními jistotami.

- Vzpomínky jsou ve vašich textech všudypřítomné, obrazy jednoho konkrétního okamžiku (otec za nemocničním oknem, knihy naházené na dvoře školy) se nám neustále vracejí na mysl. Nicméně tyto vzpomínky nemají v sobě nic útěšného, spíše nás pronásledují...
- ...ano, které nás jistým způsobem stísňují. To je pravda, možná je to dáno tím, že když jsem byla mladá, byl můj otec velice nemocen, měla jsem řadu problémů, mám proto pocit, že mě vzpomínky skutečně poznamenaly, pronásledovaly. Vzpomínky nám způsobují bolest právě tehdy, zůstávají–li pohřbeny a nebereme-li je na vědomí. Pokud se nám podaří vyjmout je z místa, kam jsme je pohřbili, vynést je na světlo, pokud se nám podaří rozebrat je, poznat, kde nám způsobují bolest, pak se stanou čímsi pozitivním. Můžeme jich použít k lepšímu sebepoznání, k vypořádání se s minulostí, kterou se tak nenecháme převálcovat. Buď necháme vzpomínky, aby nás převálcovaly, nebo s nimi jistým způsobem bojujeme, totiž tím, že je vystavíme na světlo.

- Je psaní způsobem, jak čelit vzpomínkám, jež nás pronásledují?
- Ano, jde o způsob, jak čelit vzpomínkám a rovněž i jiným věcem. Jde o jedno z mých témat. Další z témat, které se často objevuje, jsou otázky, proč píšeme, malujeme či komponujeme hudbu, to se neustále vrací, a pokud jednoho dne naleznu odpověď, přestanu psát. Je lépe to nevědět.

- Vzpomínky jsou ve vašich textech často spojeny s dětstvím. Objevuje se lítost nad minulostí a málo plánů, málo optimismu do budoucnosti. Vidíte skutečně pesimisticky věk, který postupuje?
- Nejde ani tak o lítost nad ztraceným mládím, protože pro mě osobně nepředstavovalo ideální období. Ale myslím si, že si na jisté věci z dětství uchováváme velice živou vzpomínku možná proto, že vše bylo nové, první letní měsíce, první setkání s lidmi. To zanechá mnohem živější vzpomínku než to, co následuje, a to je škoda. Úžas má tendenci s věkem se vytrácet, a toho lituji. Vzpomínám si, že každá slavnost, každá událost byla pro mne cosi neuvěřitelného. Ne že by to nyní bylo banální, ne, protože jsem si snad zachovala tuto schopnost údivu, úžasu nad věcmi, ale přesto cítím, že se opotřebovává. Na druhou stranu, pokud jsme měli tuto svěžest, naprosto nám chyběla zkušenost, jež by nám umožnila pochopit ty, kteří nás v té době obklopovali. Z této strany nejsem příliš pesimistická, protože věkem se věci stávají dvojznačnější, s jemnějšími odstíny, ale rovněž mnohem bohatší.

- V Kousku stínu (La Part d’Ombre, str. 81) mluvíte o dětech, které vyrůstají a odcházejí od svých rodičů: „Děti zaberou veškerý čas. A najednou jsou pryč... Nedokáže si ani představit, jak rychle vyrostou a pak vás nechají s příliš otevřenou náručí.“ Myslíte si, že když máme děti, cítíme se nutně opuštěni, když vyrostou?
- Myslím, že to záleží na okolnostech, ale je pravda, že během dospívání nastane okamžik, kdy děti začínají odcházet z domova, a nechávají vás tak s prázdnou náručí. Na druhou stranu to však je období, kdy si o ně děláme starosti, protože jde o obtížný krok do života. Jsou nezávislejší, ale také ohroženější. Vytratí se ten aspekt mateřství, kdy můžeme děti vzít do náruče, abychom je utěšili, abychom je cítili nablízku, a vystřídá jej velký strach o ně. Ale postupně se věci mění, nyní to mohu konstatovat lépe než v době, kdy jsem knihu psala. Nyní mám velké, dospělé děti, je to jiný vztah, můžeme spolu rozmlouvat a sdílet věci, které jsme předtím sdílet nemohli. Je to rovněž velmi bohaté období. Možná jsem se v době, kdy jsem knihu psala, této opuštěnosti obávala.

- Smrt je ve vašich textech velice přítomna. Například v povídce Elena (str. 91) příšete: „Až do konce doufala, že se na ni podívá, usměje. Ale Elena zemřela, jako když se otočíme zády, jako když se zabouchnou dveře.“ Myslíte si, že je smrt krutá především ve vzpomínkách, které nám po sobě zanechává?
- Můj otec zemřel, když mi bylo osmnáct let, a vždy jsem měla pocit, že jsem cosi promeškala. Možná jsem v té chvíli mohla začít mít s ním dospělý vztah, a to považuji za velmi kruté. Zemřel velice náhle, aniž bych se s ním mohla rozloučit. Ale v tomto příběhu, který citujete, to bylo kruté proto, že se umírající žena naprosto odvrátila od té, jíž měla za života velice ráda. Ta, co zůstává, má pocit, že jde o dvojitou či trojitou smrt, protože nedošlo mezi nimi k výměně. Například v povídce Sad (Le Verger) pojednávám o smrti jinak – starý muž umírá a má pocit, že kouše do ovoce a vidí rozkvétat nemocné stromy svého sadu. To je krásná smrt, smrt, která je pociťována jako jistý návrat k jaru, jako naplnění. Myslím, že pokud vidíme umírat někoho, kdo se proti smrti bouří, kdo je zahořklý, musí to být velice těžké. Nevím, jakým způsobem zemřu, ale doufám, že nic takového svým dětem nezpůsobím. Pokud si dokážeme zachovat jistou důstojnost, možná bude tato smrt přijatelnější pro ty, co zůstávají, vše tedy odvisí od postoje umírajícího.

- Řekla jste, že jste velmi vizuální typ a ve všech vašich textech se skutečně setkáváme s obrazy, které ve skutečném životě často pomíjíme detaily, například obraz babičky, která se snaží narovnat si sukni. Co pro vás tyto detaily znamenají? Jak důležité jsou?
- Všímám si jich, protože mne lidé fascinují. Tyto drobné detaily jsou způsobem, jak ve svých knihách ukázat, co si postavy myslí. Popisováním tohoto gesta následně popisuji, co si postavy myslí, ve kterém citovém rozpoložení se vynacházejí. Činí gesto, které je velice výmluvné co do pocitu, co do jejich povahy. Je to můj způsob, jak lidi vystihnout, spíše než skrze dialogy, možná proto, že nejsem příliš výřečný člověk. Je pravda, že se musím do hovoru trochu nutit. Mám spíše sklony lidi sledovat z povzdálí, pozorovat je a mluvit o nich. Dělá mi velké obtíže vstoupit s lidmi do kontaktu a mluvit s nimi.

- Je pravda, že ve vašich textech je velice málo dialogů, důraz je kladen spíše na dotek, na gesta, na zvuky. Vaše postavy mluví mezi sebou velice málo, vše se odehrává v mimoslovní rovině. V Rukopisu například říkáte: „Marka až překvapuje, že si dnes vybavuje lépe pohyb jejích rukou, kresbu jejích vrásek, její úsměv než její slova.“ (str. 172)
- Možná se mýlím, ale velice často jsem výměnou slov zklamána. Mám pocit, že mluvíme mnoho a bezvýznamně, s výjimkou několika málo vzácných okamžiků, kdy se najednou setkáme s někým ve výjimečné situaci. Myslím, že devadesát procent toho, co si lidé říkají, je velice povrchní, mnoho lidí užívá hotových obrazů, banalit, možná z lenosti nebo z neschopnosti. Zůstáváme vždy jaksi frustrováni, zatímco pokud někoho pozorujeme, pokud věnujeme čas a posloucháme jej, začne to být mnohem zajímavější.

- Obraz domu hraje ve vašich knihách důležitou roli. Je často starý, plný vzpomínek. Co pro vás dům znamená?
- Dům je pro mne velice důležitý, je synonymem rodiny, jde o místo, kde si uchováváme vzpomínky, v němž stárneme. Ostatně povídky, na nichž pracuji právě nyní, mají dům s velkou zahradou za společné téma. Vždy jsem snila mít vlastní dům a nyní se mi to skutečně poštěstilo. Potřebuji mít místo, kam se mohu uchýlit k psaní a kde mohu být zároveň obklopena přírodou, to považuji za velmi důležité.

- V několika vašich povídkách se setkáváme s kočkou, opuštěnou, samotářskou, která doprovází z dálky vaši postavu. Co pro vás toto zvíře symbolizuje?
- Například v povídce Cizinka hraje velkou roli, jde o velice důležitou postavu. Díky ní si násilník uvědomuje, do jaké míry ztratil svobodu, do jaké míry je uvězněn ve svém vlastním životě – protože ta kočka je svobodná, přichází a odchází. On ji krmí, a tím by si ji chtěl přivlastnit, zavřít, protože mu připomíná tu mladou dívku, která je rovněž neuchopitelná, která se mu rovněž nepoddává. Jsou zde tedy dvě nepoddajné postavy, kočka a mladá dívka, a to jej přivádí k jeho vlastnímu poddanství. V této povídce jsem skutečně dala do protikladu totalitární, chladný a suchý svět se světem kočky, který se vyznačuje svobodou a darováním sebe sama, protože nás mají rády, ale zároveň jsou svobodné. Tato svoboda kočky je cosi neobyčejného, důvěřuje nám, má nás ráda, vrní, oddává se nám na klíně a pak sama odejde. Je tu důvěra a zároveň svoboda. Z lásky překonává divokost, která je jí přirozená. Jde o velice neobyčejný dar, protože se bez nás obejde více než pes. Obdivuji se jejich kráse, jejich vznešenosti, kočka není nikdy podlá. Je to zvíře, které mne fascinuje z mnoha důvodů.

- Vztahy mezi ženami jsou ve vašich textech velmi něžné, plné soucitu, zejména obě ženy z povídky Z druhé strany, ale rovněž Livia a vypravěčka z Rukopisu, Maud a Nora v Kousku stínu. Myslíte si, že se ženy cítí více spřízněny?
- Nejsem extrémní feministka, ale myslím si, že si ženy skutečně lépe rozumnějí. Mají podobný postoj ke světu, reagují podobně. Mají společné základy, tudíž možnost zkratky, k porozumění dojde rychleji mezi ženami než mezi ženou a mužem. Ale je třeba se mít na pozoru před zobecňováním. Vždy existuje žena, s níž si nikdy neporozumíte, a muž, jenž ve vás vzbudí ihned důvěru.

- Vaše postavy se vydávají často na procházky kolem svých domovů. Procházíte se také ráda?
- Ne, příliš se neprocházím. Raději jezdím vlakem a dívám se na krajinu z okna. Ve vlaku bych mohla zůstat věčnost, připadá mi to velmi krásné. Nebo se dívat na krajinu z okna, když pracuji. Někdy se procházím večer a v takových chvílích pozoruji osvětlená okna domů a cítím se velice sama, jako kdyby se skutečný život odehrával za těmi okny, kam já nemám přístup. Mám často tento pocit neschopnosti začlenit se.

- Jaký vztah máte ke švýcarské literatuře? Máte mezi švýcarskými autory nějaké vzory?
- Cítím se blízká švýcarské literatuře, ale řekla bych, že mojí skutečnou vlastí je francouzský jazyk. Doma se cítíme ve svém jazyce. Mám velmi ráda jurské spisovatele, kteří jsou velice ojedinělí. Jura je krajem mého dětství, je součástí mé bytosti. Jde o velice drsný kraj. Lidé žijí izolovaně ve svých údolích, ve svých domech, protože často prší a zimy jsou velmi dlouhé. V tomto kraji se člověk naučí žít sám, být nezávislý. Proto možná zdejší spisovatelé nemají mnoho společného, snad jen nárok, který spolu jednoznačně sdílejí, totiž nárok na upřímnost. Spisovatelem, kterého mám velmi ráda, je Jean–Pierre Monnier. Ale i jiní. Všichni jsme ovlivněni tím, co jsme přečetli, ale nastane okamžik, kdy musíme zapomenout na tyto vlivy a najít vlastní hlas, a to je velice obtížné.

Děkuji za rozhovor.