Nakladatelství Mladá fronta se už delší dobu soustavně věnuje dílu Breta Eastona Ellise. Nyní vydalo jeho zatím poslední román Glamorama, na kterém autor pracoval sedm let. Přes poměrně dlouhou dobu, která uplynula mezi vydáním Glamoramy a předchozí knihy, však nejde v Ellisově tvorbě o žádný mezník – titul pokračuje v poměrně konsistentním zkoumání psychopatologie moderního života. Zatímco v Pravidlech vášně obrátil autor svou pozornost k bezútěšnému životu amerických vysokoškoláků a v Informátorech zanořil sondu hluboko do povrchností mediálního světa, Glamorama je nemilosrdným, ale i vtipným portrétem světa módy. Nekonečné seznamy značkového oblečení, aut, designových skvostů a obrazy obětí módních trendů byly v autorových knihách přítomny vždy, a možná právě proto mu napsání tohoto posledního díla trvalo tak dlouho: Ellis se musel soustředěně vypořádat s něčím, co bylo jako vždy nablízku, po ruce, ale co nikdy důkladně nevytěžil jako literární látku. Až teď.

Hned první stránky románu ve čtenáři vyvolají pocit jisté důvěrnosti (neboť kniha se nese ve stejném duchu jako ty předchozí), ovšem na druhé straně před něj staví závažnou překážku: přečíst prvních sto stránek knihy je totiž poměrně dřina. Ellis – nepochybně ve snaze zpřítomnit nám ten vágní svět, který už vůbec nepředstírá, že je iluzí – zaplnil tyto stránky stovkami značek a jmen celebrit, takže po chvíli vznikne u čtenáře dojem, zda náhodou nelistuje nějakým módním katalogem či bulvárním plátkem, případně obojím. Což bez obrazového doprovodu není zrovna zábava. Na druhé straně je tento úvod nepostradatelný, neboť Ellis nás skutečně vede do světa, kde zvuk jmen, opakovaných téměř jako kouzelná zaklínadla, má zásadní moc.

Hlavní hrdina Victor Ward (Ellisovým čtenářům už dobře známý) je celkem úspěšný model (a poměrně neúspěšný filmový herec), který se na svém designovém mopedu Vespa proplétá Manhattanem, pendluje mezi dvěma přítelkyněmi, nekonečnými večírky, obletuje celebrity a prostě se snaží být „in“. Victor je postavou na první pohled nesympatickou, v mnohém připomínající Johna Selfa z Amisova románu Peníze: je celkem hloupý a své okolí obtěžuje banálními, rádoby-filosofujícími slogany, je posedlý životem celebrit, módními značkami a iluzemi všeho druhu, takže čtenář zakouší při každém jeho nezdaru jakousi perverzní škodolibost. V pohledu, který nám Victor nabízí, je Manhattan srdcem světa, samostatným územím, které je o světelné roky napřed; v pohledu z odstupu, jenž nabízí text, je daleko spíše infernem. Anebo spíš předstupněm pekla, protože do pekla protagonista teprve sestoupí.

První obrat nastává, když zjišťujeme, že je hrdina permanentně natáčen – je to vlastně jakási reality show zachycená v knize. Ta druhá pak nastává, když cestuje do Evropy a je svědkem teroristických bestialit, které se svou hrůzností vyrovnají i scénám, které známe z děsivého Amerického psycha. Kniha se – velmi překvapivě – proměňuje v psychologických thriller a zároveň je jakýmsi meta-divadlem (tato meta-textovost je posílena mimo jiné i tím, že v knize vystupuje postava z románu Ellisova kamaráda Jay McInerneye). Zde by asi bylo nepatřičné prozrazovat více, neboť Ellis si pro čtenáře přichystal nejedno překvapení.

Bret Easton Ellis se v Glamoramě vydal ve stopách Fitzgeraldových a se zavazujícím odkazem velkého předchůdce si poradil velmi dobře. Toto je zatím je nejlepší a nejproblematičtější Ellisův román – typicky postmoderní text, který podvědomě „ví“, že se s ním ztotožní jak moralisté, tak ti, které se kniha snaží zesměšnit či kritizovat. Kniha je to výborná i po jazykové stránce – Ellis mění styl podle popisované situace, překvapí nejednou povedenou hříčkou a vůbec práce s jazykem je velmi subtilní. O to víc pak zamrzí, že překlad Martina Königa, ač inventivní a pozorný, občas po stylistické rovině kulhá.