Benni, Stefano: Časoskokan

Benni, Stefano
Časoskokan

studie beletrie zahraniční

Doslov k českému vydání románu italského spisovatele Stefana Benniho.

Veselý Bůh Stefano Benni
Stefano Benni, Časoskokan, překlad a doslov Alice Flemrová, Havran, Praha 2003

Stefano Benni, řečený Vlk, je dnes v Itálii pojem. Boloňský rodák (ročník 1947), novinář, básník, prozaik, příležitostný divadelní a filmový režisér a autor úchvatných rapových textů nechává jen málokoho lhostejným. Jeho postavení v italské literatuře dost připomíná pozici Woodyho Allena ve filmu. Už hezkou řádku let s téměř železnou pravidelností zásobuje svoje fanoušky a odpůrce průměrně jedním dílem ročně. Vytvořil si svůj osobitý styl, v němž nemá konkurenci. “Benni” je, tak jako “Woody”, pokaždé trochu stejný, ale pokaždé něčím překvapí. Tím ale mé přirovnání končí, jejich poetiky srovnávat nehodlám. Někteří lidé nemohou provokatéra Benniho vystát kvůli jeho nezdolné snaze vtipně a nelítostně komentovat aktuální dění v italském “Belpaese”, ale i všude kolem. Ostatní ho díky tomu zbožňují.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Benniho by bylo možné označit za angažovaného a politického spisovatele, kdyby slova angažovaný a politický neměla dnes tak hanlivý nádech. Zkusme to jinak: Stefano Benni je spisovatel, který má potřebu hledat ve světě dobro a ukazovat na zlo. Toto poněkud manichejské dělení se už příliš nenosí. Ale v chaosu dnešní doby se přesto jeví jako užitečné, třeba proto, abychom ještě vůbec dokázali odlišovat “bandity od šerifů”, jak říká Časoskokanův přítel Hák. Na Bennim je přitom sympatické, že svět nedělí na dobro a zlo podle příslušnosti k politickým stranám a ideologiím. Dobro u něj většinou zastupují děti a sem tam nějaké to božstvo či myslitel na penzi (Časoskokanův Veselý Bůh, Velký Bastard ze Společenstva Celestýnů, Lucio Ještěrka v románu Komičtí vyděšení válečníci). Do světa temnot jsou většinou nějak namočeni skoro všichni dospělí. Dětství je pro Benniho symbolem svobody, hravosti, nespoutanosti, kuráže a imaginace, a to jsou atributy jeho představy Dobra, jehož největším nepřítelem je konformizmus, opatrná vypočítavost, ignorantství, tupá nadutost a mentální lenost. (To ovšem neznamená, že se mezi Benniho dětskými hrdiny nenajdou malí vyčůraní hajzlíci.)

Benni halí své rozhořčení nad stavem (především) italské společnosti do hávu komiky. Jeho hlavní zbraní je smích. Ani jeho nejzarytější odpůrci mu nemohou, jsou-li upřímní, upřít mimořádný komicko-satiricko-humoristický talent. Dokáže se obratně pohybovat po celé škále rozkladného literárního výrazu. Nejčastější je u něj čisté komično, jeho texty jsou přímo nabité slovními hříčkami a gagy a dokonale vypointovanými skeči. Situační komika se mu daří, nicméně nejsilnější zůstává na půdě slovní komiky a humoru. Míchá všechny možné jazykové roviny i styly, dalo by se říci, že italštinu brakuje od sklepa po půdu. Pole italštiny a jejích dialektů je mu ovšem příliš malé, pohrává si s angličtinou, francouzštinou, němčinou, ruštinou i latinou. Výsledná babylonská míchanice jeho jazykového výrazu není vždy lehko stravitelná. Tím nechci říci, že je nepoživatelná či mdlé chuti. Právě naopak, Benniho jazyk je šťavnatý a peprný, ale také velice hutný a tučný, žádná středomořská dieta.

Stefano Benni zahájil svou spisovatelskou dráhu povídkami Bar Sport, které poprvé vyšly v roce 1976 v nakladatelství Mondadori, o rok později vydává u stejného nakladatele další povídkovou sbírku Kmen Sedícího mouřenína (La tribù del Moro seduto). Jeho domácím nakladatelstvím se ale za pár let natrvalo stalo milánské Feltrinelli. Zde v roce 1983 vychází jeho románová prvotina Země! (Terra!). Tyto svazky hned v úvodu načrtly dva hlavní proudy, jimiž se bude Benniho tvorba dále ubírat. Bar Sport a Kmen Sedícího mouřenína je satirický pohled na společnost Itálie sedmdesátých let, především povídkový bar je jakýmsi koncentrátem a křižovatkou protagonistů, jejich osudů a příběhů. Zde je nutné mít na paměti, že italský bar není místo nočních schůzek nad drinky a koktejly, nýbrž kulisa denních zastaveníček, něco mezi bistrem a kavárnou, kde si někdo vypije vestoje své malé espresso a kde lze ovšem strávit i “celý život” nad sklenkou likéru.

Na Bar Sport Benni velice volně navázal Barem pod mořem (Il bar sotto il mare, 1987) a Barem Sport Dvatisíce (Bar Sport Duemila, 1997). Benniho bary se staly jakousi Tančírnou v próze, kde je rozehrán příběh jednotlivců na pozadí běhu dějin s uměním zkratky, smyslem pro rytmus, nadsázku a grotesku, který si s filmem Ettora Scoly nezadá. K barům příběhů můžeme ještě připojit zdařilý povídkový soubor Poslední slza (L’ultima lacrima, 1994) a získáme hlavní vzorky Benniho proudu společenské satiry. V těchto dílech se sice objevují prvky scifi, surreálna a fantasy, nicméně spíše okrajově, v rámci nadsázky a ironie, což jsou jejich nejvýraznější rysy. Benni se zde projevuje především jako mistr zkratky, nevelký rozsah povídek dokonale odpovídá komickému naturelu autora skečů a grotesek. Jeho pohled je zde zaměřen především na současnou Itálii a registruje odcizování lidí ve stále umělejší a dokonalejší a blahobytnější společnosti, příznačně se tak např. ve sbírce Poslední slza projeví jako nejlidštější “postava” bankomat.

Terče Benniho satiry jsou zčásti předvídatelné, ale zcela nepředvídatelný je způsob, jakým útočí. Benniho fantazie je, jak se zatím zdá, nevyčerpatelná, stále má čím překvapit a rozesmát. Stejnou měrou vtipný a zábavný je i jako autor druhého proudu své poetiky, který zahájil právě výše zmíněným románem Země!. Ten bychom mohli směle zařadit do nepříliš početné skupinky kvalitní italské scifi. Benni je žánrově velice těžko zařaditelný autor, a to i pro dnešní dobu, kdy to platí víceméně o každém. Možná je tomu tak právě proto, že na první pohled se jeho zaškatulkování jeví snadné: břitký satirik. To, zajisté, ovšem není tak zcela jednoznačné, že jeho hlavním cílem je vyjádřit rozhořčení, poukázat na nešvary a dovolávat se nápravy. Když čteme Benniho, často se nám zdá, že mu jde především o to, aby čtenáře uchvátil na vlně neuvěřitelných nápadů, prohnal jej vírem jazykových hříček a odnesl ho do světů své fantazie, které jsou vždycky pokřiveným obrazem skutečnosti, ale přes veškerou snahu mocností zla jsou tak přitažlivé, že se v nich užaslý čtenář milerád ztrácí.

Nebo jiná škatulka: Benni = autor science fiction. Benni je příliš nespoutaný na to, aby se nechal svázat pravidly nějakého žánru. Ano, využívá prvků scifi, jeho Země! je určitě z rodu Hvězdných válek, ale najdeme tam i spoustu jiných věcí, které spíše ukazují na to, že se jedná zároveň o zdařilou parodii tohoto žánru. Hned dalším románem Komičtí vyděšení válečníci (Comici spaventati guerrieri, 1986), který ho vynesl mezi špičku současných italských spisovatelů, Benni dokazuje, že do jeho záběru se vejde i fantasy, pohádka, detektivní (anti)román a dokonce i rytířský epos a parodie na něj. Benniho silnou stránkou jsou kratší prozaické útvary a přesto se dokázal úspěšně vypořádat i s románovým žánrem. Vrátil se totiž k jeho kořenům, k epickému lineárnímu vyprávění, které vzniká navazováním či řasením kratších příhod časem a prostorem se pohybujících hrdinů.

Penzista Lucio Ještěrka, protagonista románu, je jakýmsi novodobým rytířem, který putuje spolu s pážetem Vlčkem napříč moderním velkoměstem, aby společně vypátrali vraha jejich přítele, darmošlapa Leona. Grál, za kterým putují, je pravda a spravedlnost. Italský literární kritik Renato Barilli přirovnal tento román ke slavné antidetektivce Ten zatracený případ v Kosí ulici (Quer pasticciaccio brutto de via Merulana, 1957, česky 1965) Carla Emilia Gaddy. Také Gadda byl spisovatelem neuvěřitelně bohatého jazyka. I u něj se setkáváme s plurilingvismem a jazykovou hutností a zdobností (která nikdy není jen okrasně samoúčelná), stejně jako u Benniho, s nímž ho pojí i sarkastický pohled na společnost. Gaddův svět ovšem nezná Dobro, jeho nemilosrdné kritice neunikne nikdo.

Srovnání s Gaddou je podnětné, je třeba si uvědomit, že v italské literatuře vždy převažovali realističtí vypravěči, kteří psali “dokonale” krásným, vznešeným a čistým jazykem. Neznamená to, že by se v ní nenašli spisovatelé znesvěcující italštinu dialektalismy a vznešený styl nízkým, ale ti byli vždy chápáni jako marginální figury a pokud se jim dostalo ocenění, stalo se tak se značným zpožděním. Sledujeme-li tenkou a přerušovanou linii heretiků ve svatostánku italské literatury, dojdeme kupříkladu k humanistovi Luigimu Pulcimu a jeho heroicko-komické poémě Morgante a k Teofilu Folengovi, autoru makarónštiny, tedy jazyka, jehož syntax a morfologie mají latinský základ, nicméně jsou schválně kontaminovány lexikem pádského dialektu. Právě u těchto autorů, tíhnoucích ke komedii a parodii, lze spatřovat jakési prakořeny Benniho poetiky.

“Komičtí vyděšení válečníci” jsou postavy pocházející z prostředí sociálně slabé vrstvy, s níž Benni ve svých dílech často sympatizuje. Proti nim stojí počestní obyvatelé činžáku, na jehož zahradě byl Leone nalezen mrtvý. Tito řádní občané schovávají za slušnou fasádou ty nejrůznější úchylky, vesměs se jedná o ctihodné delikventy. Benniho antidetektivka nespěje, stejně jako ta Gaddova, k vyřešení a k odhalení autora zločinu, jsou v ní však odhaleny (pouze čtenářům, nikoli tzv. “spravedlnosti”) nepravosti a zvrácenosti vyspělé společnosti osmdesátých let minulého století, která se ovšem v Benniho schválně zkresleném a zároveň pronikavém pohledu stala prehistorií.

Dalším výrazným dílem v Benniho antivědecko-pohádkovo-fantastické próze je román Společenstvo Celestýnů (La Compagnia dei Celestini, 1992), ve kterém autor opět svérázně recykluje triviální žánry postavené na širokém epickém záběru a zápletce. Tentokrát se nacházíme v přešťastné zemi Gladonii, kde je “cosi shnilého” a není to jen ďasí zelí, které je základní potravou v sirotčinci Svaté Celesty, odkud se trojice malých hrdinů vydává na svou dobrodružnou cestu na mistrovství světa v pouliční čutané. Cesta se opět stává hlavním dějovým pojítkem. V Benniho románech se totiž putuje skoro vždy: v Zemi vesmírem při hledání nové obyvatelné planety, ve Válečnících napříč velkoměstem při pátrání po vrahovi, nyní malí Celestýni cestují po Gladonii, jejíž podobnost s Itálií není jen čistě náhodná, a ostatní týmy nominované na mistrovství se sjíždějí z celého světa, aby se pak všichni utkali v zápasu o pohár a aby se naplnilo dávné proroctví. V patách mají bigotního sexuálního maniaka, političku přestrojenou za kněze, ničeho se neštítícího reportéra… Nad Gladonií se vznáší soukromé letadlo nejvyššího bosse Mussolardiho.

Benni skládá barvitý obrázek postmoderní Gladonie, která je k popukání a která je k pláči. Skvěle zde využívá i svého básnického talentu – je autorem několika básnických sbírek, za všechny jmenujme Dříve či později se láska dostaví (Prima o poi l’amore arriva, 1981) – a text prokládá texty písní kultovní dětské skupiny “Mami, sundej mě dolů”. Na křídlech Benniho fantazie a sexy ďáblice mohli čtenáři dále cestovat v románu Elianto (1996), kde Gladonii nahradila Truchlitálie rozdrobená na malá hrabství. Hrdinové mají tentokrát za úkol překonat nespočet překážek a najít zázračný elixír, který uzdraví mladého Elianta, jenž je jediný, kdo může zemi zachránit. Benni opět nabízí nekonečno možných světů své fantazie, které jsou sice kouzelné a pohádkové, ale jsou vždy odrazem světa, který známe.

Po podobně laděném románu Duchové (Spiriti, 2000) nabídl Benni svým čtenářům něco nového: Časoskokana (Saltatempo, 2001). V románu Časoskokan totiž propojil oba dva hlavní proudy své tvorby. Společensko-politickou satiru a epický příběh plný fantazie. Jeho formálním vzorem se tentokrát stal Bildungsroman. Upustil od er formy a vypráví příběh v první osobě. Jelikož vše napovídá tomu, že Časoskokan je Benniho vrstevník, objevilo se mnoho hlasů volajících: konečně jsme se dočkali Benniho autobiografie. Ten ovšem něco takového rezolutně popírá. Jisté je, že dobu a místa, kde Časoskokan dospíval, Benni důvěrně zná, a že se poprvé (v čistě beletristické práci) rozhodl vyprávět o nich bez časových a prostorových přesunů či zástěrek. A vybral si dobu nabitou rozhodujícími událostmi nejen v dějinách Itálie, ale celého světa. Benni se tentokrát podíval do minulosti, třebaže blízké, a našel tam mnoho vysvětlivek ke stavu dnešní Gladonie a Truchlitálie. Časoskokan je v něčem starý známý Benni, v mnohém je to Benni nečekaný a příjemně překvapivý.

Čtenáři, kteří si libují v gejzíru jeho slovních hříček a pod palbou jeho nevyčerpatelných gagů, byli možná trochu zklamáni. Benni je mnohem ukázněnější a střídmější. V jeho dílech většinou převládající přetechnizovaný městský svět je nyní nahrazen venkovem, horami, lesem a řekou. Komiksové figurky, roboti a představitelé pop kultury jsou nahrazeni lesními skřítky, bukolickými božstvy a italskými venkovany. Ďábelský komik Benni si našel prostor pro sentiment a soucit, stává se humoristou, svět jeho fantazie má najednou výrazně lidštější rozměr. Historický rozsah tohoto románu se pohybuje od partyzánského odboje ve druhé světové válce po devětašedesátý, a vlastně i dál, díky hrdinovým vnitřním hodibinkám, které ho posouvají v čase. Itálie se v těchto desetiletích musela vypořádat se svou fašistickou minulostí a hospodářskou zaostalostí. Ekonomický boom se podařil, ale demokratický duch na Apeninském poloostrově ne a ne zvítězit. Benni se netají svou náklonností k levici, což mezi italskými intelektuály v jeho generaci není nic výjimečného. V tomto postoji však naštěstí není manichejcem a dokáže se strefovat posměšky či nasměrovat guatayabskou střelu i do “vlastních” řad.

Retrospektivní charakter vyprávění posunul Benniho z pozice diváka a kritika do pozice aktéra a svědka. Časoskokan je sice dílem plným neodolatelné situační i slovní komiky, známé z Benniho předchozí tvorby, je ale zároveň i mnohem smutnější, za vtipkováním razantněji prosvítá tragika, absurdita i zvrácenost hrdinou popisovaných událostí. Tím, že je vypravěčem sám protagonista, má pevnější vazby na ostatní románové postavy, je vůči nim schopen ironie, ale dovede také silně soucítit. A když miluje či nenávidí, není jeho láska nebo nenávist maskována žádným ironickým úšklebkem, jedná se o silné a intenzivní city, v moderní literatuře téměř vyhynulé. Nicméně Benni v Časoskokanovi využívá prvků tragédie, aby je pak parodizoval a ukázal, že v naší době už v umění pro tragédii není místo, jediné gesto, jehož jsme nakonec schopni a mocni, je smích. Rozkladný, ničivý, ale i léčivý a osvobozující.

Téměř symbolickou postavou je v tomto ohledu Veselý Bůh, který se románovému hrdinovi zjeví na začátku vyprávění, a setkáním s nímž se příběh Časoskokanova dospívání uzavírá. Lze říci, že Veselý Bůh je emblematickou postavou pro celou Benniho tvorbu: symbolizuje hodnoty, kterým Benni věří, a vlastnosti, kterých si očividně cení ze všeho nejvíc. Je bezprostřední, hravý, ironický, vtipný, nepotrpí si na formality a na obřadnost, ale zůstává představitelem ideálu Dobra, není lhostejný. Smyslem pro humor jsou ostatně, jak se v závěru ukáže, obdařeny všechny nadpřirozené bytosti, ať jsou hodné či zlé, které v románu vystupují. Nakonec i Stín Řezník je vcelku sympaťák, na jehož hlavu bychom neměli svalovat vinu za neštěstí, která se přihodí Časoskokanově vesnici a jejím obyvatelům. Skutečný boj mezi dobrem a zlem probíhá mezi lidmi. Benni je bystrý pozorovatel a pozorný posluchač, díky tomu obdařil všechny své vedlejší postavy neobyčejnou živostí. Jejich miniportréty zakládá především na specifice jejich jazykového projevu a ve zkratce malých gest. Vystavět postavy na základě dialogů je další z Benniho specialit, která prozrazuje jeho založení dramatika.

Jelikož jsou v tomto románu mnohem patrnější rozdíly v hierarchii postav - především Časoskokan dostal zcela výsostné postavení, s nímž se u Benniho hrdinů obvykle nesetkáváme – hrozilo nebezpečí, že se z vedlejších rolí stane jen jakási stafáž, karikované figurky vytvářející “místní kolorit”. Po mém soudu se Bennimu podařilo napsat tyto postavy způsobem připomínajícím řezbářské umění Časoskokanova otce, který vytvořil jakýsi laický Betlém své vesnice. Všichni jsou jakoby z jednoho kusu dřeva a přesto mají výrazné, třebaže jednoduché rysy, a hlavně, jsou vyřezáni s láskou a určitou nostalgií, možná i s trochou venkovského naivismu. Především ale obyvatelé vesnice tvoří svérázný chór komentující příběh Časoskokana i celé Itálie. Nicméně účastníci studentské vzpoury diskutující v garážích a v aulách okupovaných škol představují jejich vyrovnané protihráče. Časoskokan je rozhodně Benniho dosud nejosobnější román, osudy postav a dějové zvraty už nejsou podřízeny čistě jen jeho bujné fantazii a nenucené hravosti, ale také nezvratnému běhu dějin, a třebaže se jedná o čirou fikci, nelze mu upřít kvality jakési “dobové kroniky”.

Prostor věnovaný příběhu Časoskokana a příběhu poválečné Itálie je v tomto díle výjimečně vyvážený, oba spolu úzce souvisí. Mezi tvorbou současné italské prozaické špičky nenajdeme mnoho podobných děl. S jedinou výjimkou Sebastiana Vassalliho (a připomeňme si třeba jeho Zlato světa, které vyšlo v českém překladu v roce 1996), jenž se naopak cíleně snaží mapovat italskou minulost, aby mohl komentovat dnešek své země. Ostatní autoři se spíš uchylují do jiných světů a zemí a časů, do příliš osobních zpovědí či neosobních experimentů. Slibněji se v tomto směru jeví nejmladší generace, která už ovšem nepatří mezi pamětníky novější, beletrií tak málo zpracované, historie. A tak můžeme říci, že neúnavný Stefano Benni se svou umanutostí, zaujatostí, nápaditostí a skvělou imaginací zaplňuje důležité místo v současné italské literatuře. A ať člověk patří mezi jeho příznivce, nebo ho jeho poetika či názory zrovna neoslovují, měl by si uvědomit, jak je pro každou literaturu důležité míti svého Benniho.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3344x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce