Vassalli, Sebastiano: Duchcov

Vassalli, Sebastiano
Duchcov

recenze beletrie zahraniční

Druhé nejmladší dílko Sebastiana Vassalliho se zabývá již mnohokrát sepsanými příběhy Giacoma Casanovy.

Sebastiano Vassalli, Duchcov (Dux), Einaudi, Torino, 2002, 59 stran

Druhé nejmladší dílko Sebastiana Vassalliho se zabývá již mnohokrát sepsanými příběhy Giacoma Casanovy a jak titul napovídá (Dux je latinský název pro Duchcov), jedná se o poslední léta Casanovova života, která proslulý literát, dobrodruh a milovník žen strávil jako knihovník na zámku Duchcov v severních Čechách, ve službách hraběte Valdštejna.

“Giacomo Casanova se usadil na Duchcově, na zámku patřícím hraběti Josefu Karlu Emanuelovi z Valdštejna, asi v září roku 1785.” Touto větou autor uvádí čtenáře do děje a s její pomocí budí mylný dojem, že Duchcov je spíše historickým dílem než fikcí a že je dalším z mnoha pokusů o co nejvěrnější zachycení Casanovových zmýtizovaných osudů. Částečně to pravda je, protože Vassalli se přidržuje historicky věrné datace a pečlivě studuje údaje z Casanovovy korespondence, která se dodnes nachází na Duchcově, čímž se dílo ocitá na rozhraní fikce a reality. Výčet faktů však není autorovým cílem: čtenář již na prvních stránkách pochopí, že středem jeho zájmu je charakter hlavní postavy, její aristokratické rysy se všemi ctnostmi a nectnostmi a její střet s prostředím venkovského zámečku v Čechách. Právě na tomto zdánlivě skromném základě autor staví zápletku celé novely.

Její dějová linie je jednoduchá – zachycuje téměř třináct let Italova pobytu na Duchcově a to, jak se postupně mění jeho vztah k okolí. První léta prožívá na zámku ve spokojené samotě, neboť nepociťuje postupné odumírání svého věhlasu a důstojnosti. Zlom nastává v momentu, kdy naprosto propadá jeho nová pětisvazková kniha Icosameron, “filosofický román s mnoha stranami”, čímž se její autor ocitá ve finanční krizi. Díky pochopení a shovívavosti hraběte Valdštejna je Casanovovi dovoleno jíst u společného stolu s ostatními obyvateli sídla na účet Valdštejnovy pokladny. Donucen tíhou okolností Casanova přijímá tuto štědrou nabídku, která však pro něj zároveň znamená potupu, zejména když se dvakrát denně ocitá tváří v tvář zámeckému správci Georgovi Feltkircherovi. Ten je mu hluboce nesympatický již od prvního setkání a v miniaturním světě hraběcího zámku se stává jeho úhlavním nepřítelem. Břitkost Italovy proslulé výřečnosti je zde k ničemu: na zámku se hovoří německy a vzájemné střety se tudíž odehrávají v mimojazykové oblasti. Vzájemnými antipatiemi a reálnou obtížností komunikace se vztahy stále více přiostřují. Hrdina musí prakticky nepřetržitě čelit těm nejpřízemnějším urážkám, aniž by nalezl ze své nesnesitelné situace nějaké východisko. Nepřátelství kulminuje, když se jednoho dne Casanovova podobizna vytržená ze zmíněné neúspěšné knihy ocitá u latríny, použita místo toaletního papíru.

Boj, který Vassalli rekonstruuje na základě skutečných Casanovových dopisů, adresovaných (ale neodeslaných) Feltkircherovi, pro je pro hrdinu bezvýchodnou trýzní. Vzhledem k jeho výbušné a urážlivé povaze a vzhledem k tomu, že se nachází v jazykově a kulturně odlišném prostředí, jsou jeho vyhlídky mizivé. Tento Casanovův poslední boj vyznívá z pera Vassalliho vtipně, neboť je to stále méně souboj s vlastní minulostí naplněnou slávou a úspěchem, kterou se aristokratický hrdina snaží oživit alespoň na stránkách svých pamětí, a stále více boj za záchranu alespoň posledního zbytku důstojnosti, paradoxní a přízemní boj proti zámeckým spolubydlícím. Společnost německých služebníků Casanovovu povýšenou osobnost nedoceňuje, stejně jako on nedoceňuje Duchcov, který považuje za místo nehodné jeho velikosti, a Čechy vůbec jsou pro něj strašidelná země a její obyvatelé hlupáci: “Děsí ho Čechy se svými lesy, řekami, domy s červenými a šedými šikmými střechami, hory uzavírající horizont. Cítí se tak, jak by se mohl cítit Voltairův Candide, kdyby ho osud donutil usadit se v zemi Uronů”. “Jsem jako vznešený oř”, píše, “kterého neblahý osud donutil žít uprostřed oslů. Musím snášet kopance trpělivě, protože jsem nucen živit se ze stejného žlabu.” Boj odstartovaný pokálenou podobiznou vyznívá ve srovnání s Casanovovou nedávnou proslulostí komicky. Vassalli groteskní ráz situací mistrně zvýrazňuje podrobným popisem hrdinovy zuřivosti, které Casanova propadá nehledě na aristokratické dekorum a kterou s ironií ventiluje do své korespondence adresované Feltkircherovi: “Hrabě vás miluje nehledě na vaši hloupost a nevycválanost, neboť jste obdařen schopností ho rozesmát.”

Naproti tomu přátelskou korespondenci Casanova naváže s matkou hraběte, Marií Annou Teresou z Valdštejna. Imponuje mu jednak příslušností ke šlechtickému stavu a pak hlavně proto, že v ní doufá nalézt mocného spojence. Tento jeho předpoklad se ale nevyplní, neboť i hraběnka dojde k přesvědčení, že Casanova si nepřátele dělá sám a povýšeně se od něj odvrátí.

Okolí dává našemu hrdinovi nelítostně najevo, že zenit jeho slávy je dávno pryč, a on sám si je toho vnitřně vědom. Ze stránek knihy tak kromě komiky a ironie cítíme i melancholii, která je všude tam, kde starý svět ustupuje tomu novému a ještě s tím není smířen. Psychologický příběh založený na vzájemné averzi italského šlechtice a česko-německého služebnictva je zároveň miniaturní verzí společenských proměn dané doby, počátkem nástupu demokratizačních sil, bořících starý řád, do něhož patří i Casanova. Služebnictvem vysmívaný hrdina své sólo dohrál a marně se snaží doladit své poslední tóny. Casanova je znám coby typický představitel světa aristokratů a Vassalli tento obraz zachovává a vykresluje: je to portrét šlechtice a Itala.

Uprostřed jedné z mnoha kapitol se nachází zdánlivě nevýznamná zmínka o dopisu, který v roce 1792 Casanova obdržel od svého přítele, Benátčana Lorenza Da Ponte, Mozartova libretisty. Píše mu o neúspěšných kontrarevolučních snahách hraběte Valdštejna v Paříži, což ale není tak zajímavé jako skrytá příbuznost mezi dvěma slavnými milovníky žen, reálným Casanovou a jeho literární kopií donem Giovannim, Ponteho výtvorem. Osud obou je spjat právě s Čechami: Don Giovanni byl poprvé uveden na scéně pražského Stavovského divadla v roce 1787, o dvanáct let později jeho “vzor” (který, mimochodem, se jel do Prahy na představení podívat) umírá v duchcovském zámku.

Dílko, které počtem stránek odpovídá spíše povídce, není tedy jen dalším příspěvkem do sbírky Casanovových životopisů ani pokusem o historické přehodnocení faktů týkajících se Casanovova pobytu na Duchcově. Je to čtivé a vtipné vyprávění, jehož cílem je vystižení Casanovovy povahy s kladnými i zápornými rysy a obecné zachycení vztahu literáta k okolnímu prostředí. Takto odmýtizovaná historická osobnost je postavena před banální problémy každodenního života, počínaje jazykovými potížemi.

Autor Casanovu pojímá i jako příklad italské povahy. “Je to ošklivý člověk nebo, podle okamžiků a úhlů pohledu, nejkrásnější na světě. Je to Ital.” Tak závěrem hodnotí hrdinu své novely. Podobný komentář bychom mohli najít rovněž u postav jiných Vassalliho próz (Zlato světa, Labuť, Archeologie současnosti), které vykreslují charakter Italů v různých dobách, nebo v tematické úvaze Italové jsou ti ostatní (Gli italiani sono gli altri, 2003). Casanova na Duchcově je tedy dalším z nesčetných způsobů, jakými se může projevit osobitý italský živel. Hrdina zde totiž ztělesňuje některé z vlastností, které bývají obecně přisuzovány italskému národu, a to především láska k tradici, nepřizpůsobivost, neschopnost dorozumění, hašteřivost a teatrálnost. Kromě casanovovského přínosu je tedy toto zdařilé dílko autorovou další jemně ironickou ovací na povahu italského národa.

 

Případný zájemce o historické pozadí Casanovova pobytu v Duchcově může nalézt informace v publikacích:
J. Polišenský, Casanova a jeho svět, Academia, Praha 1997, str. 101–147.
J. Polišenský, V. Budil, Casanova v Čechách, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C, sv. XXII/1997, č. 4, str. 89–94.
V. Tichý, Casanova v Čechách, Praha 1958 (2. vyd. Ústí n/L 1996).

Internetové odkazy:
www.unilibro.it/find_buy/result_scrittori.asp?scrittore=Vassali+Sebastiano (italsky) - Na této adrese lze nalézt většinu titulů vydaných v Itálii se základními informacemi o autorovi a jeho dílech.
www.letteratura.it/vassalli (italsky) - Tyto stránky nabízí úplný přehled Vassalliho děl, biografické údaje, odkazy na zahraniční stránky a rozhovory autora se čtenáři.
www.novara.com/letteratura/bibliografia900/vassalli.htm
(italsky) - Přínosem této stránky je podrobná bibliografie kritických článků o Vassalliho tvorbě.
www.findbookreport.com/215224sebastiano-vassalli.html (anglicky) - Stručný přehled vybraných Vassalliho děl.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3368x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce