Malinconi, Nicole

Malinconi, Nicole

studie beletrie zahraniční

Belgická autorka Nicole Malinconi se proslavila před dvaceti lety, když publikovala dílo Nemocnice Ticho. Byla to kniha o potratech...

 

Neobyčejný všední svět

Belgická autorka Nicole Malinconi (nar. 1946) se proslavila před dvaceti lety, když v renomovaném francouzském nakladatelství Minuit vydala dílo Nemocnice Ticho (Hopital Silence, 1985, 136 s.). Byla to kniha o potratech a neosobním zacházení s pacientkami na gynekologických odděleních nemocnic. V době, kdy potraty nebyly povoleny, tedy téma velice provokativní, a dodnes palčivé.

Další díla Malinconi publikovala v belgických nakladatelstvích a ve Francii jako by se na ni zapomnělo. Nedávno ale vydala novou knížku nazvanou V cizině (A l´étranger, Le Grand Miroir, 2003, 120 s.), o níž se francouzská kritika vyjadřuje pochvalně. 

Nemocnice Ticho
Název knihy obsahuje všechny asociace, které můžeme mít s nemocnicí: zákaz troubení v okolí, nemluvit, zachovat klid… Zní v něm zkrátka rozkaz. Ale má i další rozměr, jde o ticho, mlčení, tutlání spojené v naší mysli jakousi konvencí s každým pobytem v nemocnici, s vážnou nemocí či zdravotní komplikací anebo událostí jako nechtěné, nečekané těhotenství. Takzvané ženské problémy, ženské choroby, gynekologické oddělení – mnohým se při podobných slovech ježí vlasy na hlavě. Raději nerozvádět. Jak píše Nicole Malinconi:

"Od té doby, co museli do nemocnice, je sama .(…) Od té doby už ty dva spolu nikdo neviděl. Muži to místo nesnášejí. (…) Pro něho to byla nesnesitelná věc. Způsobila, že najednou už o ni nestál, nemohl se jí ani dotknout. Její tělo už ho neláká." (L´Attente, s. 144).

Malinconi vydala text Hopital Silence ve Francii roku 1985. Před dvaceti lety měl jistě krom vážného tónu ještě i provokativní, apelativní ráz – psát o potratech, když nebyly oficiálně povoleny, bylo odvážné. Avšak potřebné. Zejména psát o nich způsobem, jak téma pojednává Nicole Malinconi: úsporně, jen vršením obrazů, faktů, scének, útržků dialogů, vnitřního monologu, samomluvy plné zoufalství, beznaděje, ponížení. Zabývá se různými náměty spojenými s gynekologickým oddělením v nemocnici, těhotenstvím, nemocemi i potraty. Nic a nikoho nepranýřuje, nevyčítá třeba ženám rozhodnutí nechat si „to“ vzít, nevyjadřuje se k politice státu, neřeší, zda interrupce povolit či nepovolit.

Malinconi pracovala pět let v nemocnici jako sociální pracovnice – jejím úkolem bylo provést s každou ženou před zákrokem pohovor. Vyslechnout ji, zvážit její důvody, pokusit se poradit, jak situaci řešit. A více či méně autentické záznamy takových situací tvoří jádro knihy Nemocnice Ticho. Často pacientky čekají rozhřešení, někdy zoufale hledají radu. Některá přichází skálopevně rozhodnuta, mnohé nevědí kudy kam. Jsou případy, kdy řešení situace za ně vzal do rukou někdo jiný, ať partner, rodič, kamarádka. Tento palčivý námět, tak vybízející k falešné sentimentálnosti, k poučování, necitelnému nadhledu či romantické shovívavosti, dokázala Malinconi uchopit jedinečným způsobem.

První vydání knihy recenzovala sama Marguerite Durasová, její text byl o jedenáct let později připojen k druhému vydání v belgickém nakladatelství Labor jako předmluva. Durasová píše: „O knize Nemocnice Ticho nikdo nemluví. Muži knihu možná nedokáží číst, znechucuje je, a ženy o ní nepíší, aby se mužům neznelíbily. Avšak ať už je, nebo není čtena, tahle kniha zůstane v literatuře živá. Velká kniha, již všichni raději přecházejí mlčením.“ V čem spočívá mistrovství Nicole Malinconi? Naprosto úsporný styl, z něhož čiší ono ticho jako problém nemocnice, morálky, úzkosti… Arogance nemocničního personálu – chtěná či nevědomá, protože projev každodenní rutiny, je načrtnuta strohými, úsečnými větami okopírovanými z daných situací. Čtenáře mrazí v zádech. K vystižení odosobněného prostředí nemocnice stačí pár slůvek, téměř holých vět. Strach, bezmocnost, beznaděj pacientek, a to od první chvíle při telefonickém objednání na vyšetření, registraci v kartotéce, ať už sem přišly kvůli interrupci, porodit, nebo s problémem nesouvisejícím s těhotenstvím.

"Říkají jí: Vždyť se nesnažíte tlačit, vy snad ani nechcete, aby se to dítě narodilo. Tak chcete, nebo nechcete?" (s. 48)
"Křikla na ni: Jak to držíte to dítě, prosim vás. Sedněte si pořádně, přehoďte nohu přes nohu, tu ruku dejte výš! A jako by reakce nebyla dost pohotová: Tak umíte poslouchat?" (s. 47)
"Říkají:
Musí dostat kafr.
Musí dostat injekci.
Musíme odsávat.
Musí dostat sondu.
Musíme ji zvednout.
Musíme ji položit. (...)" (s. 38)
"Kvůli žloutence matce odeberou dítě, dají ho do jiného pokoje, pod lampu. (…) Sestřička řekla, že dítě je pořád ještě žluté, může to být třeba i z mléka, bude lepší dítěti z prsu nedávat. Neřekne, jak dlouho. Matka zůstane v pokoji sama, několikrát denně musí mléko odsávat, aby o ně nepřišla, Prsa ji bolí. Říká: Mlíko mám k ničemu. Je odříznuta od dítěte. Neví, necítí, že by to mohlo být jinak, že by mohla mluvit, říct, že ona je matka, vymínit si, že zůstane s dítětem. (…) Nechá se oddělit od dítěte, aniž by něco řekla. Dopustí, aby to nemocnice udělala." (s. 39)

Ale i věty, které pronášejí ty, jež přišly žádat o potrat, často i hodně pozdě. Bláhové argumenty, růžové lži:
„Netloustla jsem. Předtím jsem žádné takové příznaky neměla. Myslela jsem, že to odejde samo. Říkala jsem si, že když to člověk opravdu nechce, nemůže k tomu dojít. Pořád, i po čtyřech měsících jsem si říkala, že se krvácení zas objeví.“ (s. 87)

Otřesné postřehy z nemocniční každodennosti:
"Je mu šest let. Rodiče povídali, že maminka musí do nemocnice, protože ji bolí bříško a musí se vyléčit. Moc jim nerozuměl, mluvili rychle. A hned dodali, že to nic není, že se maminka za dva, za tři dny zas vrátí.
Jde s nimi, protože ten den není škola. Je zvědavý.
Přijde do sesterny a poprosí o vázu. Tatínek ho posílá. Sestra vstane, otevře skříň, a když dítěti podává nádobu, jakási náhlá nepotlačitelná nenávist, truc vůči bůhvíjaké skryté bolesti, ji přiměje doprovodit pohyb poznámkou: Abyste měli kam uklidit bratříčka nebo sestřičku? Dítě zaváhá, zaraženě stojí, pak uteče. Vázu tiskne v náruči. Ublížené. Zmatené.
V otevřených dveřích pokoje na syna čeká otec.
Všechno slyšel. Sestře nic neřekne." (s. 91)

Velká literatura o malých životech
Po knize Nemocnice Ticho se Malinconi ještě vrátila k zážitkům z praxe sociální pracovnice a jeden příběh volně zpracovala v novele Čekání (L´Attente). Ve zcela odlišně zpracovaném textu autorka sděluje jen útržky z životní příhody jisté mladé ženy, která žije s alkoholikem, jeho matkou a svým synem v hrozných podmínkách. Materiální, fyzické a psychické strádání u ní vyvolá naprosté odloučení od reálného světa, žije jen pro syna, vykonává pouze nejzákladnější práce, dodržuje i hygienu jen v nejnutnějším, dny tráví před zapnutou televizí, kterou nevnímá, a vyhlížením syna oknem, jež má výhled jen na protější hřbitovní zeď. Ale vypráví se, že před lety zmizela do města, viděli ji tam s nějakým mužem, krásně oblečenou a elegantní… Pak se ale náhle vrátila. Prý byla před tím pár dní v nemocnici…

Velkým tématem Nicole Malinconi se posléze stalo psaní o matce a otci, o vlastním dětství. Matka, jíž spisovatelka zasvětila knihu My dvě (Nous deux), byla prostá Belgičanka, jež se po válce provdala za italského přistěhovalce, číšníka. Většinu života zasvětila jen své jediné dceři (v knize vystupují jako Lise a Lisa) – ke všemu ostatnímu přistupuje velmi negativně, manžela úplně vytlačí ze svého a dceřina myšlení. Snad ani ne ze zlého úmyslu, jinak to neumí. K stáru trpí Alzheimerovou nemocí, zapomíná vše, nepoznává nikoho. Dcera jí stojí po boku do poslední chvíle, ty dvě pojí pouto nejen náklonnosti, ale i nevůle, odporu, ovšem velmi silné. Malinconi dokázala matku zachytit tak, jak ji dcera v různých chvílích vidí: obdivuhodnou, trapnou, zraňující, nechtě ubližující, vystupující hloupě a se zbytečnými předsudky… ale pořád je tu, přes záměrně nepřikrášlující rukopis, věrohodnou výpověď, znát láska. Láska přijímaná i pociťovaná vůči druhému. V dnešní době vzácný zážitek.

Teprve po smrti matky nachází Malinconi cestu k svému otci, a tuto zkušenost později zachycuje v knize Da solo. A objevuje člověka ač nevzdělaného, vnitřně velmi bohatého, jenž už jako chlapec pochopil, že nedokáže žít v rodné italské vísce, starat se o vinici, jak se po generace činilo, že ho táhnou dálky, chce poznávat svět, jazyky, lidi. Dostal se až do Belgie, válku strávil v Berlíně, pak se vrátil a v Belgii oženil, posléze se s ženou a dcerou snažil uchytit v Itálii jako obchodník, ale neúspěšně, tedy nový návrat. V životě něco dokázal, tak aspoň sám vnímá: v kariéře číšníka to dotáhl daleko, dokázal uživit rodinu, postavil dům, je svým způsobem šťastný. Trápilo ho jen, že s manželkou si po narození dcery úplně přestali rozumět. Neodbytný zádrhel se mu stále vrací na mysl, ale nedokáže ho vyřešit, je jaksi nad jeho chápání. Jediné, co ho k stáru sužuje, je úbytek sil, zdravotní neduhy. Nicméně zachovává si životní optimismus, kladný vztah ke světu, zájem o vše kolem sebe.
Neobyčejně citlivě zachycené postřehy Nicole Malinconi dávají poznat člověka, který ač je nám zcela cizí, stává se blízkým, máme chuť přisednout na zápraží a poslouchat jeho skromné úvahy o životě, o bolestných časech války, o krásné rodné Itálii…

Novinkou v bibliografii Nicole Malinconi je útlá sbírka textů z konce roku 2003, V cizině (A l´étranger, Le Grand Miroir, 120 s.). Sbírka se váže k druhému autorčinu tvůrčímu okruhu, zpracovávání prvků z vlastního života. Předobraz tohoto příběhu nacházíme v autorčině životopisu, na počátku padesátých let. Po knihách vzpomínek na matku a otce se tentokrát Malinconi věnuje útržkovitým vhledům do jedné etapy vlastního dětství. Tehdy se její otec, původem Ital, rozhodl přestěhovat svou belgickou ženu a dcerku do rodné země a tam podnikat. Bohužel však tento rodinný exodus dopadne bídně. V cizině je knížka nádherná, přinášející nevinné, ale poučené dětské postřehy o světě cizích lidí, cizího jazyka, zvláštních zvyků a způsobů, kde pálí slunce a kde si matka nemůže a nehodlá zvyknout, kam to ale otce strašně táhne.

Všední, ale neobyčejná
Malinconi se po debutovém velmi úspěšném díle stáhla do ústraní, nadále nepublikuje ve Francii, ale v Belgii. Kromě zmíněných knih vydala i sbírky drobných úvah na tisícero témat každodennosti, zápisky člověka, jenž cítí potřebu zaznamenávat si a vyjadřovat se k tomu, co vidí, co mu projde hlavou (Le jardin public, Breves). Její knihy, krom Nemocnice Ticho, jsou pozvánkami do důvěrného světa osobních vzpomínek, nejzazších zákoutí duše. Ovšem čím intimnějších, tím vlastně univerzálnějších. Zkrátka neobyčejná literatura. Vzácná. A přitom zcela všední. 

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2212x

Inzerce
Inzerce