Gospodinov, Georgi: Gaustin 1

Gospodinov, Georgi
Gaustin 1

ukázka beletrie zahraniční

Znali se sotva pár hodin. On – něco přes třicet, ona – něco pod. On potřeboval poslat balík svému známému za oceánem. Ona to měla jen zprostředkovat...

Georgi Gospodinov: Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, přeložila Ivana Srbková, NKL, Praha 2004

Pivoňky a pomněnky
Znali se sotva pár hodin. On – něco přes třicet, ona – něco pod. On potřeboval poslat balík svému známému za oceánem. Ona to měla jen zprostředkovat. Záležitost na pět minut; už dvě z celkem tří hodin, co jí zbývaly do odletu, však nebyli schopni najít ani jeden pádný důvod k tomu, aby se rozloučili. Teď - přesně šedesát minut před startem - seděli v rohu kavárny letištní haly, pili už třetí kávu a mlčeli. Vyčerpali všechna témata, která pomáhají mezi dvěma neznámými lidmi udržet konverzaci. A mlčení pomalu začínalo být trapné. Na stolečku mezi nimi se hromadily prázdné umělohmotné kelímky, které nabyly nekonečným otáčením v jejich rukách nejroztodivnějších tvarů. Míchátka na kávu byla dávno rozlámaná na nejmenší možné kousky, prázdné pytlíčky od cukru přetvořené v trychtýřky a miniaturní lodičky.

Napadlo ho, že se z toho stolku stal dobrý „ready made“ objekt nebo řekněme instalace, kterou by nazval Apologie tísně (umělohmotné kelímky na kávu, míchátka, prázdné sáčky od cukru, bílý stoleček). Pak se mu to ale zdálo hloupé a raději mlčel.

- To, co se promlčí, změní se v polámaná míchátka a zmačkané kelímky – řekla najednou. Napadlo ho, že už nikdy nepotká druhou takovou ženu, která by četla jeho myšlenky a se kterou by chtěl do konce života zůstat v této kavárně. Postřehl, že použil, i když jen v duchu, takové fráze - „do konce života“.

- Pojďme si promluvit – řekla, ač předtím po dvě hodiny nezmlkli.

Hodina, co jim zbývala, byla bolestně málo na to, aby se proplýtvala chozením kolem horké kaše a skládáním lodiček. A protože on nezačal, ona prostě řekla:

- Musíme přijmout jako fakt, že se někdy lidé doslova míjejí.

- Je ironií osudu, když jim to dojde, zrovna když se potkají – dodal.

- Určitě jsme se mohli vidět i předtím. Vždyť jsme žili tak dlouho v jednom a tom samém městě. Není možné, abychom kolem sebe neprošli na nějaké křižovatce.

- To bych si tě všiml – řekl.

- Miluješ ji? – zeptala se.

- Miluješ ho? – zeptal se.

Rychle se shodli, že na tom nezáleží a že za to nikdo nemůže.

Později se nemohl rozvzpomenout, koho prvního napadla spásná (jak se tehdy domníval) myšlenka sestavit si společné vzpomínky, složit celý život před tím, než se poznali, a potom. Nesmělý pokus pomstít se osudu, který je takto nemilosrdně jen na chvíli svedl dohromady, aby je vzápětí rozdělil. Měli k dispozici padesát minut.

- Vzpomínáš? – začal – když jsme chodili do školy, bydleli jsme ve stejné ulici. Dával jsem ti tajně jednou týdně do schránky staniolový prstýnek od bonbónů Lakta.

- Aha, tak to jsi byl ty! Tatínek je vždycky našel první a podezříval maminku, že jí je posílá nějaký bláznivý ctitel. Takže byly pro mě.

- Ano, pro tebe.

- A vzpomínáš si – pokračovala – když jsme byli v posledním ročníku na univerzitě, jak jsme sami dva jeli do toho kláštera? Poprvé jsme někam jeli sami. V hotelu neměli volno, a tak nás dali spát do kláštera - do jedné cely. Byla hrozná zima a postel – tvrdá. Trochu jsem se bála. Pokaždé jsem se pokřižovala, tajně - abys nevěděl. Pětkrát jsem se za tu noc pokřižovala.

- Šestkrát – upřesnil. - I já měl strach. A pamatuješ, jak jsi pak ke mně přišla bydlet? Tvá matka vyhrožovala, že se tě přes Věstník veřejně zřekne, protože nechtěla mít nemanželské vnuky.

- Pamatuju – odpověděla. – Stejně jsem nemohla mít děti.

Odmlčela se. Vzal ji za ruku – poprvé od chvíle, co se poznali. Zlehounka, aby ji utěšil.

- To nic – řekl. - A vzpomínáš, jak jsem si zlomil nohu? Bylo mi už osmačtyřicet, dřel jsem jak mezek a ten měsíc doma mi připadal jako úplný ráj. Ty sis taky vzala dovolenou, dokonce jsi jim vyhrožovala, že když ti ji nedají, zlomíš si ruku. A celý měsíc jsme nevytáhli paty.

- A když mi rok na to našli ten nádor… Někde jsi přečetl, že rakovina se dá léčit smíchem, a dva týdny jsi mi pořád vykládal vtipy, abych se smála. Dodneška nevím, kde jsi je bral. Byl jsi tak vyděšený a hodný. Úplně jsi tehdy zešedivěl. A každý den jsi mi nosil pivoňky a pomněnky.

- Chvála Bohu, že to dobře dopadlo. Co bych si bez tebe počal?

V té chvíli vyzvali všechny cestující do New Yorku, aby se odebrali k odletovému terminálu. Mlčeli ne déle než minutu. Pak se zvedla a řekla, že musí jít. Vzal jí kufr a šli. Před pasovou kontrolou se k němu otočila a dlouze–dlouze ho políbila. Jako naposledy, pomyslel si, ač nikdy předtím nebylo poprvé.

O půl hodiny později se obrátil a odcházel. Cítil se hrozně starý, sotva zvedal nohy. Když procházel dveřmi se zrcadlovými skly, schválně zavřel oči, aby neviděl své náhle zešedivělé vlasy a svěšená, už stařecká ramena. S každým krokem mu bylo víc jasné, že se nemůže vrátit domů ke své nedostižně mladé ženě. A nikdy by jí nedokázal povědět, co dělal těch padesát let, zatímco byl pryč.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1890x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce