Gospodinov, Georgi

Gospodinov, Georgi

studie beletrie zahraniční

Georgi Gospodinov (7. 1. 1968) debutoval začátkem devadesátých let minulého století a patří ke generaci autorů, která pravděpodobně nejvíc ovlivnila tvářnost současné bulharské literatury.

 

Nostalgie a ironie, jména a příběhy
In: Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (přeložila Ivana Srbková, předmluva Ani Burová, NKL, Praha 2004)

Georgi Gospodinov (7. 1. 1968) debutoval začátkem devadesátých let minulého století a patří ke generaci autorů, která pravděpodobně nejvíc ovlivnila tvářnost současné bulharské literatury. Jde o nové pokolení, předurčené ne pouze či ne až tak věkem (náleží sem autoři narození především v šedesátých letech, ale i v letech padesátých či sedmdesátých), jakož spíš proměněnou představou o literatuře a psaní. V dynamice posttotalitní situace se právě v proměně či přesněji v umocňování verzí literatury rodily její nové formy a jazyky.

Tvorba Georgiho Gospodinova bývá v tomto kontextu často uváděna jako reprezentativní. Tento fakt není jen výsledkem bezesporné autorovy úspěšnosti (je čtený, interpretovaný, překládaný), nýbrž i toho, že se jeho knihy vepsaly do aktuálních literárních tendencí, či je přímo vytyčují. Jinak řečeno – jeho texty vyslovují intuice současného literárního vědomí čtenářů i kritiky. Básnická sbírka Třešeň jednoho národa (1996) se stala jednou z nejvýznamnějších knih, jež se především v polovině devadesátých let vyznačovaly silným trendem k myšlenkovému přetvoření a přepsání bulharské minulosti, literárního dědictví. Výsledkem tohoto úsilí, jež si položilo za cíl přeměnit tradici z muzea klasiky na pružnou hmotu, z níž by bylo možno utvářet nové významy, jsou i dvě literární mystifikace Bulharská čítanka (1995) a Bulharská antologie (1998), jejímiž spoluautory jsou Georgi Gospodinov, Bojko Penčev, Plamen Dojnov a Jordan Eftimov.

Prozaický debut Gospodinova Přirozený román (1999) se objevuje v kontextu netrpělivého očekávání soudobého románu, románu devadesátých let. Stal se jednou z literárních událostí desetiletí, přičemž předložil specifický žánrový vzorec - silně fragmentované vyprávění, které neustále poukazuje na shodu své struktury s fasetovou formou oka mouchy; mozaikový tvar, které je současně příběhem vlastního osudu postav, ale i přírodním příběhem hmyzu a rostlin, příběhem šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a samozřejmě devadesátých let.

...A jiné příběhy...
V roce 2001 se pod názvem A jiné příběhy objevuje tato sbírka povídek, další prozaický titul Georgiho Gospodinova. Název lze chápat jako příznačný v prvé řadě proto, že poukazuje na jakýsi předchozí příběh a obeznámenou čtenářskou veřejnost směruje k Přirozenému románu. Především však uvádí jednu důležitou tezi tohoto autora - nekonečnost procesu při vytváření příběhů, neboť vždy existují příběhy předchozí a následující. Přirozený román uvažuje nad možností vytvořit román na základě, řekněme, přírodního principu „z nekonečného množství maličkých částic, z prahmoty“. Dalo by se říci, že texty Georgiho Gospodinova jsou výsledkem názoru, že takovou prahmotu tvoří příběhy; jsou zde látkou literatury, přirozeným prvkem jejího vzniku. Vyprávění je tedy výslednicí schopnosti rozvíjet každý detail v příběh (na základě tohoto principu např. v Kristin, co mává z vlaku, každý, kdo je spatřen z okna jedoucího vlaku, získává svou biografii). Postmoderní erudice se dokonce v tomto kontextu projevuje jako produktivní; některé z povídek si pohrávají se známými autorskými rukopisy, zkoušejí je v logice svého vlastního psaní – tak lze rozpoznat Borgese v Osmé noci, Paviće ve Slepé Vajše, Radičkova[1] v Živé duši. Tematickou a žánrovou různorodost této knihy by bylo možno chápat i v tomto smyslu – jako obměňování mezi možnostmi vyprávět příběhy.

Toto zmnožování však má i další důsledky – problematizuje možnost existence velikých, celistvých příběhů. Na jedné straně tříští „vysokou“, patetickou Historii na mnohem nepatetičtější příhody (Bílé spodky historie); na straně druhé demonstruje rozpad osobních příběhů, autentičnosti biografií. V těchto povídkách bývají příhody vyprávěny, sbírány, poslouchány, zapisovány, ale často se ukazuje jako problematické osobně je prožívat (Člověk s mnoha jmény). Rukopis Georgiho Gospodinova je však rukopisem směšování, takže tato znepokojující verze nepostižitelné celistvosti osobnosti vzniká někdy v syžetu komického banálna každodennosti. Lehce rozpoznatelný styl tohoto autora se v nemalé míře zakládá právě na symbióze protikladů – tragična a ironie, naturalismu a zjemnělosti, „přírody“ a erudice.

Nostalgický rukopis
Nesporným znakem takového psaní je i jeho silné lákání k minulosti; ze všech časů je právě ona tou nejhutnější, nejzřetelnější a nejobsažnější. Příčinou není prostě sentiment po vzpomínkách a po tom, co bylo kdysi, ale představa, že minulost není vyčerpaná, vychladlá hmota, ale představuje pro smysly neustálý zdroj. Je nasycená, hluboká a mnohovrstevná; ve srovnání s ní se zdá přítomnost matná a jednorozměrná, stále ještě se v jejím ohnisku nestřetly významy (proto také na ni nemůže zaostřit pohled slepá Vajša ze stejnojmenné povídky). Nostalgie po minulosti tak v podstatě není nostalgií po dávných časech a událostech, ale po plnosti významů (zamilovaní v Pivoňkách a pomněnkách nehledají možnost společné budoucnosti, ale skládají si společnou minulost – jen ta by dala význam jejich předem ztracenému setkání).

Postavou této nostalgie je Gaustin – hrdina různých hypostazí v různých knihách svého autora. Žije v dvanáctém století (v Třešni jednoho národa), ve třicátých letech minulého století (v povídce Gaustin) nebo v jakémsi nekonkrétním čase a prostoru, ale všechny jeho převtělení jsou předurčeny touhou přebývat v jiné době, v jiné skutečnosti, v jiných příbězích. Gaustin otevírá i další důležité téma příběhů – téma jmen a podstaty věcí, otázku, zda je jedno druhým determinováno a kam toto předurčení směřuje. Ve Člověku s mnoha jmény mění Gaustin jména podle toho, co právě činí, protože věří, že „příroda nikdy není jedna jediná a podle množství přírod jedno a totéž může nabýt mnoha jmen“. Ve skutečnosti jde o stále stejnou nostalgii po rozmanitosti významů, po hloubce a okouzlení podstatou, tvořenou jen jménem, dříve než ji realita konkretizuje a omezí (O chuti jmen). Dá se říci, že u Georgiho Gospodinova je to víc než syžet. V jistém smyslu téma jazyka, tedy zda jazyk jenom pojmenovává, či při pojmenovávání věci tvoří, činí samotnou tečku za genezí jeho psaní.

Jazyk se tak zde stává objektem a hmotou textů. Jedna z recenzí, jež vyšly po vydání povídek ve Francii v tamějším tisku, výstižně charakterizuje jejich čtení jako „chutné“. Přitažlivost čtení však musí být téměř vždy zaručena precizností psaní. Vyprávění příběhů je v podstatě složitá procedura; v případě Georgiho Gospodinova ji zajišťuje jazyk precizní v obratech, noblesní ve výrazu, elegantní v detailech. Jazyk pozorný; neboť ví, že „těžko už najít příběh, který by se nikoho nedotkl“.

Ani Burova

[1] Jordan Radičkov (1929-2004), prozaik, dramatik a publicista, ve světě snad nejznámější bulharský spisovatel 20. století; tvořivě navázal na fabulační prvky a styl lidových vyprávění a nově uvedl postavu bulharského venkovana v jeho protikladné podstatě.

© Ani Burová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4332x

Inzerce