Šiga, Naoja
Popelavý měsíc

recenze beletrie zahraniční

Přestože se jedná o starší titul, zasluhuje si tento výběr nejznámějších povídek předního japonského spisovatele minulého století Naoji Šigy (1883-1971) pozornost.

Naoja Šiga: Popelavý měsíc (Vyšehrad, Praha, 1979)

Přestože se jedná o starší titul, zasluhuje si tento výběr nejznámějších povídek předního japonského spisovatele minulého století Naoji Šigy (1883-1971) nemalou čtenářskou pozornost.

Kniha obsahuje celkem osmnáct povídek, z nichž některé jsou psány ve stylu šinkjó šósecu, tehdy populární introspektivní formou vyprávění, psanou v první osobě. Patří mezi ně například Až do Abaširi (Abaširi made, 1910), Výlet ve sněhu (Juki no ensoku, 1929), Ohníčky (Takibi, 1920), Matčina smrt a nová matka (Haha no ši to atarašii haha, 1912) a V Kinosaki (Kinosaki nite, 1917).

Poslední dvě jmenované povídky jsou přitom zároveň poznamenány silnými autobiografickými prvky. V první z nich autor vzpomíná na smrt milované matky a zároveň na příchod macechy; ve druhé povídce je pak zmíněna další tragická zkušenost, jež znatelně poznamenala Šigův život – dopravní nehoda, která jen šťastnou náhodou neskončila jeho smrtí.

Výběr postihuje široké spektrum Šigova tvůrčího období – od nejstarší povídky Jednoho rána (Aru asa, 1908) až po Popelavý měsíc (Haiiro no cuki, 1946). Právě tato povídka, vyjadřující beznaděj japonské společnosti po prohrané válce, se řadí mezi jednu z Šigových nejpůsobivějších prací. V krátkém příběhu, jehož děj je zasazen do tokijské noční tramvaje, Šiga stručně, leč nesmírně výstižně popisuje náladu obyčejných lidí pouhý měsíc po skončení druhé světové války. Všímá si změn v jejich chování, snahy být ohleduplnější jeden k druhému. Tokio, které popisuje, je sice napůl zničené, jak dokazují všudypřítomné trosky, život se v něm však nezastavil, lidé se musí věnovat svým každodenním starostem a protloukat se, jak se dá. Avšak poměrně příznivou atmosféru příběhu již od počátku poněkud narušuje podivná postava mladého chlapce, sedícího poblíž vypravěče. Šiga neukáže její tragičnost hned, teprve později odhalí, co v sobě chlapec, a potažmo i celá japonská poválečná společnost, skrývá - smutek a beznaděj, ubíjející bezcílnost visící nad Tokiem jako dusivá mlha, jíž prosvítá jen popelavě šedý měsíc.

Popelavý měsíc však zdaleka není jediným výjimečným dílem této sbírky. Všechny povídky jsou psány Šigovým charakteristickým stylem – úspornými, někdy až zdánlivě banálními větami bez zbytečných slov, které však dokonale vystihují pocity jednajících hrdinů – ať už jde o zamilovaného chlapce v povídce Manazuru (Manazuru, 1920) či muže zoufale se bránícímu osamělosti stáří v příběhu nazvaném Stařec (Ródžin, 1911). V několika povídkách je rovněž dobře patrný Šigův osobitý humor, s nímž laskavě a s pochopením sleduje trápení svých hrdinů, např. v povídce Převtělení (Tensei, 1924) či Seibei a tykve (Seibei to hjótan).

Kniha v překladu Vlasty Winkelhöferové získala výroční cenu nakladatelství Vyšehrad za umělecký překlad.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2279x

Inzerce
Inzerce