Biamonti, Francesco

Biamonti, Francesco

studie beletrie zahraniční

Rozbor celoživotní tvorby F. Biamontiho odvíjející se od recenze jeho posledního, nedokončeného románu Ticho.

 

"Může člověk poznat to, co umírá - co mu umírá před očima?"

Tuto otázku si klade hlavní představitel nedokončeného románu Ticho (Il silenzio) Francesca Biamontiho. Fragmentem, jejž vydalo italské nakladatelství Einaudi v roce 2003, se uzavřelo nepříliš rozsáhlé dílo ligurského prozaika, který dosud nebyl v Itálii plně doceněn, přestože například ve Francii se už dávno zařadil mezi nejznámější současné italské autory.

Pro samotného Biamontiho je ovšem pobývání na okraji či na periférii (nejen italského teritoria) příznačné: narodil se v roce 1928 ve vesničce S. Biagio della Cima poblíž Imperie na západní výspě Itálie a tam také strávil převážnou část svého života. Několik let působil ve Ventimiglii jako knihovník, poté se naplno věnoval činnosti kritika a spisovatele. Sepsal četné odborné statě o výtvarném umění, v roce 1983 debutoval jako prozaik románem Anděl z Avrigue (L´angelo di Avrigue, 1983). Za své romány obdržel mnoho italských literárních cen, např. Premio Comisso za Vítr od širého moře (Vento largo, 1991) nebo Premio Grinzane Cavour za Čekání na moři (Attesa sul mare, 1994); tento román posloužil také jako literární předloha pro scénář k filmu Širé moře (Mare largo) režiséra Orgnaniho (1998). Francesco Biamonti zemřel v roce 2001.

Citace z posledního Biamontiho textu vystihuje ve zkratce ústřední motiv všech jeho lyrických románů; Biamontiho můžeme totiž označit za autora jediné knihy, která v několika samostatných svazcích nabývá konkrétních, jen nenápadně se obměňujících podob. Oním ústředním motivem je zanikající svět postav dosud bytostně spjatých s rodným mikrokosmem, jenž se však pod vnějším tlakem kosmopolitního světa rozkládá. Obyvatelé horských vesniček na italo-francouzském pomezí jsou mlčenlivými svědky procesu, v němž se přežívá jejich tradiční způsob života, aniž by ovšem jeho místo zaujímala jiná forma obdobně konzistentního bytí. Statičnost archaického světa obzvláště vyniká v protikladu k pohybu, který do něj vnášejí lidé zvenčí, ať už jde o různé ztracené existence, běžence či dokonce zločince. Místní horalé jsou tudíž nuceni neustále se konfrontovat s čímsi, co odmítají a s čím se nechtějí ztotožnit, a pomalu přestávají spatřovat ve svém dosavadním životním stylu pevný záchytný bod. Postupné odcizování tradici předků i krajině, symbolizující zasazení člověka do vyššího řádu, ústí v románu Slova noci (Le parole la notte, 1998) až v jakési ”postavení mimo hru”, neboť k románovým postavám doléhají již pouze dozvuky akcí odehrávajích se jinde.

Zásadní roli Biamonti ve svých románech přidělil vyprahlé, nehostinné horské krajině, strmě se tyčící nad turistickou Riviérou. Jedná se o tutéž krajinu, do níž zasazoval své první povídky a romány Italo Calvino; a jistě není náhodné, že právě Italo Calvino rozpoznal v Biamontim spřízněnou duši a opatřil jeho prvotinu Anděl z Avrigue svým mimořádně cenným úvodním slovem. Zatímco Calvino však ligurskou krajinu vždy vnímal jako pozadí, z něhož vystupují aktivně jednající postavy a jejich příběhy (hovoří o tom ve své předmluvě k Cestičce pavoučích hnízd z roku 1964), Biamonti zdůrazňuje věčný aspekt krajiny, její trvání navzdory dílčím proměnám, její triumf nad individuálním příběhem. Téměř metafyzický rozměr Biamontiho krajiny přivádí tudíž na mysl další autory tzv. ligurské linie, v první řadě pak Eugenia Montaleho, jehož úsilí o postižení samotné dřeně je Biamontimu velmi blízké. Konstatní přítomnost základních přírodních prvků (moře, slunce, vítr, kámen) charakterizuje místní ráz krajiny, jenž se odráží i v Biamontiho strohém, esenciálním, “kamenitém” stylu. Silný lyrický náboj a intenzita obrazů odkazujících na impresionismus výrazně tlumí či dokonce zcela přehlušují zápletky románů, pohrávající si s tajemstvím či téměř detektivními motivy.

Vyprahlá krajina mezi mořem a nebem se tak stává skutečnou protagonistkou Biamontiho próz. Autorovo výtvarné cítění se projevuje ve stručných, leč přiléhavých popisech základních přírodních elementů, kterým vévodí neustálé proměny světla; právě světlo modeluje nesčetné podoby krajiny, vsazené do proměnlivého rámce větrem hnaných mraků. Snaha o maximální výstižnost vede Biamontiho k používání dialektálních výrazů, které se stávají přirozenou součástí vypravěčova jazyka a vypovídají o jeho zakotvení v místní realitě, o jeho sepětí s přírodou. V krajině totiž autor spatřuje “nositelku pravdy” o dlouhodobém soužití člověka s přírodou. Člověk se po staletí snažil tuto přírodu zabydlit a zkulturnit; dával svá jména krajinotvorným dominantám, proměňoval skaliska v úrodnou půdu, sázel olivovníky a mimózy. Zároveň ovšem zanechával v krajině otisky své nesnášenlivosti; přehrazoval stezky závorami, vytyčoval umělé hranice, o něž pak sváděl boje, poznamenával krajinu válkou a násilím. Konflikt mezi světem přírodním a kulturním vyznívá v Biamontiho prózách v neprospěch lidstva. Krajina vítězí nad člověkem, proto se stává subjektem obdařeným řečí, zatímco socha anděla - symbol avrigueské komunity v románu Anděl z Avrigue - je provždy němá; snad proto, že bůh rezignoval nad krajem, v němž už není co zvěstovat, anebo proto, že v pietním tichu soucítí s lidmi po staletí opomíjenými a zapomínanými.

Do této typické scenérie Biamonti zasazuje své postavy sdílející četné charakteristické rysy. Roli svědků umírajícího světa, k němuž je vážou často nevyslovená citová pouta, zaujímají mužští protagonisté románů. Zatímco z námořníka Gregoria v Andělu z Avrigue činí jeho zkušenost s odlišnou realitou pouze dočasného návštěvníka horského mikrosvěta, postavám z dalších románů Biamonti přisoudil nelehké, mnohdy bolestné přijetí nové situace, jež se opírá o vědomí vlastní důstojnosti i spoluodpovědnosti. Jako by byl tento úděl sám o sobě k neunesení, staví autor svým protagonistům po bok výrazné ženské charaktery; jejich tajemná síla představuje poslední odlesky archaického světa a možná též příslib jeho obnovy a spásy.

Biamontiho romány tak zachycují proces postupné sociální i kulturní proměny ligurského horského mikrokosmu, jehož charakter po staletí formovala místní příroda a blízkost hranic se sousedním státem. Na konci 20. století se tento prostor stává součástí nové, větší Evropy bez hranic a bez celníků. Biamonti však nad touto změnou nejásá; věří více vlastní přímé zkušenosti nežli slovům úředníků z Bruxelu. A právě z této vlastní zkušenosti vyvěrá hluboká skepse a melancholie, neboť nová Evropa se projevuje především rostoucím počtem osob, které již vertikála spojující moře se sráznými horami a odkazující k jakémusi vyššímu smyslu vůbec neoslovuje. V době všeobecného nadšení nad sjednocující se Evropou promlouvá tedy Biamonti hlasem nepříliš populárním: hlasem autora, jenž se netají bolestí nad nenahraditelnou ztrátou jednoho životního prostoru a jeho charakteristických rysů. A tiše nás upozorňuje na to, že až vlna nadšení ze sjednocující se a zestejňující se Evropy opadne, budeme moci na pestrý svět odlišností pouze nostalgicky vzpomínat.

 

© Karolína Křížová

Diskuse

Vložil: , 01.06.2004 15:31
Biamonti, Francesco
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3149x

Inzerce