Vassalli, Sebastiano: Nespočet 2

Vassalli, Sebastiano
Nespočet 2

recenze beletrie zahraniční

Recenze A. Flemrové k českému překladu Vassalliho Nespočtu.

Zajatci psaného slova
Sebastiano Vassalli, Nespočet (Un infinito numero), přeložila Kateřina Vinšová, doslov Jiří Pelán, Paseka, Praha-Litomyšl 2003. 272 stran

Vassalliho Nespočet je román o síle i slabostech literatury.
Sebastiana Vassalliho dnes můžeme směle označit za velkého romanopisce italské literatury. Jeho románová produkce je kvantitativně bohatá a kvalitativně vzácně vyvážená. Je těžké rozhodnout, který román je nejlepší, ale o všech lze říci, že jsou výborné. Tři z nich se dočkaly výtečného českého překladu Kateřiny Vinšové: Zlato světa (Oro del mondo, 1987, č. 1996), Labuť (Il Cigno, 1993, č. 2000) a Nespočet (Un infinito numero, 1999), který nyní vydalo nakladatelství Paseka.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Sebastiano Vassalli se snaží věnovat své, dle vlastních slov anomální profesi spisovatele a nezaplést se přitom s vrtkavou bohyní Famou, jež si tak ráda pohrává s osudy umělců a významných osobností. Narodil se roku 1941 v Janově, ale od dětství žije v Novaře. V 60. a 70. letech byl středoškolským učitelem a malířem, po roce 1967 se na čas aktivně připojil k programu italské neoavantgardní skupiny Gruppo 63, mezi jejíž členy patřili například Umberto Eco nebo Edoardo Sanguineti. V italské literatuře debutoval sbírkou experimentální poezie Disfázní (Disfaso, 1968) a jeho následující prózy byly ovlivněny poetikou neoavantgardy, kterou lze zjednodušeně shrnout slovy "jak vyprávět nic".

Od ničeho k něčemu
Na sklonku 70. let se Vassalli začal vracet k tradičnímu vyprávění něčeho. Z učednických let experimentování s formou si odnesl osobitý výraz, stylistickou invenci a cit pro jazykové hříčky a hrátky. Opustil akademický skanzen neoavantgardy – od jejího programu a působení se později dokonce veřejně a důrazně distancoval – a rozhodl se navázat ztracený kontakt se čtenáři. Asi nejvýraznějším textem z tohoto období je román Mareblù z roku 1982, žvanivý monolog starého "kovaného" komunisty, jehož modlami jsou Marx, Lenin, Stalin a Mao a posluchači papoušek a slepice.

Dalším textem představujícím záchytný bod ve Vassalliho bohaté tvorbě (vyčerpávajícím a zasvěceným způsobem ji zmapoval Jiří Pelán v doslovech k románům Zlato světa a Nespočet) je zbeletrizovaný životopis italského básníka Dina Campany Noc komety (La notte della cometa, 1984), v němž se nenásilně snoubí faktografie s fikcí. Výsledek je strhující. Vassalli na hře s realitou a fikcí vystavěl celou svou další poetiku. Úspěch zopakoval v již zmíněném románu Zlato světa, fiktivní autobiografii zasazené do reálných dobových kulis, v příběhu o tom, jak se italský národ vyrovnával se svou fašistickou minulostí a hospodářským zázrakem své země.

Když v roce 1990 obdržel literární cenu Premio Strega za román Chiméra (La chimera, 1990), vyprávějící příběh mladé dívky upálené za čarodějnictví na začátku 17. století v piemontské vesnici Zardino, italská čtenářská obec i literární kritika už na něj svorně pohlížely jako na stálici domácí literární scény. Vassalli se však nestal mondénním spisovatelem, takzvaným "všechnologem", kterého je všude vidět a slyšet, žije dál v Novaře, vyhýbá se poskytování interview a veškerou energii věnuje objevování příběhů zmizelých pod nánosy času.

Historie versus příběh
Román Nespočet vypráví o cestě propuštěného otroka Timodéma, jeho pána básníka Vergilia a Etruska Maecenata, "mecenáše" římských básníků, do země Maecenatových předků. Chtějí pátrat po kořenech záhadného národa údajných zakladatelů Říma, jehož slávu si konzul Octavianus přeje zvěčnit. Tím, že autor zpracoval historickou látku, by se však čtenář neměl nechat zmást.

Sebastiano Vassalli se totiž brání tomu, aby jeho romány byly označovány přívlastkem historický. "Historický román byl literární žánr 19. století. Pěstovali jej spisovatelé, kteří pevně věřili v Historii", řekl před čtyřmi lety během besedy se studenty jednoho římského gymnázia. Tato historie s velkým H, chápaná jako objektivní skutečnost, podle něj nikdy neexistovala a byla pojmenována podle vědecké disciplíny, která se zrodila v západní společnosti v 18. století. Před jejím vznikem lidé žili "bez Historie", měli své vlastní "historie", a ty si vyprávěli.

Zatímco tradiční historický román by měl Historii sloužit, ve Vassalliho příbězích z minulosti je tomu naopak. Dokonce i v díle s tak solidním faktografickým podložím jako je Labuť, antidetektivní román o spravedlnosti po sicilsku. Sto let starý “mafiánský” příběh je pro Vassalliho především komentářem k dnešní Itálii, kde se neúplatní soudci stávají obětí atentátů.

Krátkou paměť svého “národa se slavnou Historií” se Vassalli snažil oživit i románem Archeologie přítomnosti (Archeologia del presente, 2001). Jeho hrdinové Leo a Michela, finančně zajištěná manželská dvojice z generace "osmašedesátníků", spatřují své životní poslání v úkolu spasit svět. Tito noví "Beránci boží", kteří snímají hříchy světa pod rudým praporem, jsou nakonec obětováni. Zavraždí je jejich adoptivní syn.

Vassalliho záměrem není tyto hrdiny glorifikovat, jejich snažení sleduje s ironickým úšklebkem, nicméně v závěru románu vyslovuje upřímnou obavu o svět, který se řítí do záhuby všudypřítomné lhostejnosti a likviduje přitom své samozvané spasitele.

Pirandellův učeň
Mottem románu Nespočet by mohl být slavný Pirandellův výrok: "život se buď žije, nebo píše", pirandellovská je ostatně i celá řada jeho témat: vztah iluze a skutečnosti, pravdivost literárního díla, role spisovatele, původ literárních postav, identita jedince. Linky Vassalliho literární inspirace ovšem vedou i k jiným slavným jménům italské literatury: k Leopardimu, k Manzonimu (který ale na rozdíl od něj v Historii věřil), k Sciasciovi, ke Calvinovi.

Jednoho podzimního dne navštíví Vassalliho Timodémos, postava, která hledá svého autora, a vypráví mu pozoruhodný příběh, v němž je hlavní role svěřena básníku Vergiliovi. Timodémovi je vyhrazena role diváka, očitého svědka a vypravěče.

Příběh o putování za tajemstvím Etrusků se odehrává na pomyslném přelomu dvou věků, v době, kdy mýtus vystřídala historie. Mystičtí Etruskové, kteří v mýtu žijí, nemají potřebu jej vytvářet, jejich kultura nemá písemnictví, neboť "psaní vymyslela Mania, bohyně stínů a lži; a démon, který je ovládá, je Tuchulcha, bůh-mrtvola". Nápisy jsou dobré jen na náhrobky, písař je v jejich očích poslem smrti.

Realističtí Římané už si musí mýtus uměle vytvořit a tento úkol připadne právě básníku Vergiliovi, který dostává od Octaviana uměleckou zakázku na sepsání eposu Aeneis. Ve "studnici tajemství" pod etruským chrámem se trojice hrdinů vydá chodbami času směrem do minulosti, prožije nespočet životů mužů a žen etruského lidu, zjistí, že slavný Aeneas nebyl chrabrý rek, nýbrž násilník, křivopřísežník a vrah.

Psát, či orat?
Vergilius stojí před těžkým rozhodnutím: má být ve svém eposu věrný pravdě, která mu byla vyjevena, nebo má dostát závazku básníka, jehož poezie "nám má ukazovat lepší část našich citů, stejně jako malířství a sochařství ukazují harmonii našich těl"?

Vassalliho Vergilius je plachý, pochybující a zranitelný introvert, který musí sloužit nejen svému uměleckému ideálu, ale i netrpělivému a krutému tyranovi. Se svou Aeneidou není spokojen, neustále ji přepisuje, dokonce si klade otázku, zda se raději nemá uchýlit na venkov a namísto umění pěstovat pšenici a boby...

Jako nejpoctivější řešení uměleckého dilematu se mu nakonec jeví mlčení. Věrnému Timodémovi se však nepodaří splnit pánovu poslední vůli a epos zničit. Sám je pod hrozbou smrti nucen zmizet z historie, žije cizí život pod cizím jménem, a ze svého původního života nejvíc postrádá knihy, které poskytly jeho vnitřnímu světu netušené dimenze.

Hlavním tématem románu je bezesporu literatura, ale při čtení máme dojem, že Vassalliho velkou inspirací bylo malířství: konkrétně výzdoba etruských hrobek. Podařilo se mu v “úlomcích textu” zachytit sugestivní atmosféru vyzařující z maleb tajemných Etrusků, kteří uměli žít v symbióze života a smrti, duchovna a tělesna, veselí a smutku, hrůzy a radosti, ponořeni do bezčasí mýtu.

Sebastiano Vassalli si je dobře vědom nedokonalosti a "škodlivosti" literatury, ale zároveň ví, že coby potomci Římanů můžeme bojovat proti smrti a zapomnění už jen zabíjením života v nesmrtelných příbězích. A tak trpělivě naslouchá vyprávěním postav uvězněných v katakombách času a zvěčňuje je do podoby psaného slova.

Recenze byla publikována v "Lidových novinách", v příloze "Orientace", 1. 11. 2003.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2170x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce