Limonov, Eduard
Kniha mrtvých

recenze beletrie zahraniční

„Kniha mrtvých“, vzpomínky napsané v létě roku 2000, věnované těm, koho Limonov znal, kdo svého času pobýval v jeho životě a kdo již zemřel.

To jsem zase já, Edáček!
Eduard Limonov: Kniha mrtvých. Limbus Press, Sankt-Petěrburg 2001, 424 stran

Málokomu se poštěstilo nezaslechnout jméno Eduard Limonov. Málokdo tuší, koho si pod ním vlastně představit. Mladíka, který na konci 60. let přijel z Charkova dobývat uměleckou Moskvu? Nadějného básníka, který vyváděl s generačně blízkými „smogisty“ a na literárním poli spolubojoval se staršími „lianozovci“? Krejčího z nezbytí? Správce domu amerického milionáře? Přispěvatele francouzských ultrapravicových i ultralevicových plátků? Účastníka válek na Balkáně a v Podněstří? Vůdce Nacionálně bolševické strany? Prvního vězněného spisovatele ve svobodném Rusku? Skandalistu, trpitele a spasitele Ruska?

Snazší než odpovídat na nekonečnou řadu otázek bude nahlédnout do jedné z Limonovových knih posledních let. Do rukou mi padla Kniha mrtvých, vzpomínky napsané v létě roku 2000, věnované těm, koho Limonov znal, kdo svého času pobýval v jeho životě a kdo již zemřel.
V obsahu je více než tři desítky kapitol, „mrtvých“ je v knize ještě o něco více. Limonovovo vyprávění postupuje chronologicky, text se stává osobitým životopisem samotného autora. První kapitoly jsou výsekem ze života v Charkově, vzpomínkami na tamní přátele a popisem neutuchající touhy dostat se za hranice provincie, do velkého světa Moskvy. S příjezdem do Moskvy se v knize otevírá nový prostor, do kterého vstupují noví lidé, jejichž jména jsou i bez Limonovovy snahy zapsána do dějin.

Limonov se v Moskvě usadil v roce 1967 a hned rovnýma nohama skočil do tehdejších neoficiálních uměleckých kruhů, mezi své vrstevníky, básníky skupiny SMOG (Samoje molodoje obščestvo genijev – Nejmladší společnost géniů), kterým (především Leonidu Gubanovovi a Vladimíru Alejnikovovi) věnuje některé ze svých kapitol. Na okraj přitom poznamenává: „Mé nároky na umění jsou velmi vysoké, můj životní cynismus je ostrý jako nebezpečná břitva. K tomu všemu jsem ještě patologicky čestný. Takže nakonec mé vzpomínky o mých mrtvých mohou jen rozčílit jejich příbuzné, obdivovatele a přátele.“ Limonov skutečně na nikom nenechá jedinou suchou nitku. Spokojeně mohou spát snad jen lianozovští básníci Jevgenij Leonidovič Kropivnickij, Genrich Sapgir a Igor Cholin (i z nich si Limonov samozřejmě tak trochu vystřelí, tentokrát jen pro Cholinovo podnikatelství a šmelinu se vším možným, včetně Limonovova vlastního oblečení). Lianozovští básníci jsou jen milou vzpomínkou na romanticky naivní mládí. „Kaji se, že jsem začal přezírat své druhy těch dávných sedmi moskevských bohémských let, lidi moskevského umění, poté co jsem objevil jiné způsoby života, mnohem hrdinštější. A objevil jsem je v listopadu roku 1991 s první válkou…“ Přezírání umění a pohrdání jím se vleče celou knihou, aby na závěr její autor mohl nabídnout jinou možnost, aktivní politiku. „Domnívám se, že přece jen bude spravedlivé pokaždé poopravit dobu i Limonova, předsedu Nacionálně bolševické strany, člověka, jehož „bunkr“ vyhodili do povětří, člověka, jehož lidé sedí ve vězeních, (…) umírají v bunkru, zabíjejí. Co je pro takového Limonova pohádková stařenka, kterou spatřil v mládí? Tenhle člověk provezl zbraně přes celou Bosnu a Hercegovinu, přes stovky závor a pohraničních stráží a na první obyčejnou otázku mnohonárodnostních vojáků: „Vezete zbraně?“ bodře odpovídal: „Ne,“ a věděl, že je veze, že leží v tašce, v kufru auta. Okamžitě by ho postavili k nejbližší skále a oddělali by ho, kdyby je našli. Ale on je přesto vezl. Jel dva dny a dvě noci. A co je pro takového člověka, s jeho nervy, kultura s jejími mýty. A její legendy.“

A přece je kultuře, přesněji uměleckým kruhům, věnováno nejvíce pozornosti a místa na papíře, snad proto, že její idoly by měly být svrženy dolů ze svých mramorových piedestalů. Právě takovým idolem ještě z Limonovova romantického moskevského období je Veněčka, tedy Venedikt Jerofejev, autor kultovní knihy Moskva-Petuški. Limonov se s Jerofejevem setkal všeho všudy jedinkrát, na večírku v bytě organizátora tehdejší neoficiální kulturní Moskvy Stanislava Ljona, přesto nemohl Veněčku opominout, protože: „Vzpomínám si, že jsme se nakonec někdy tak v roce 1973 seznámili s textem Moskva-Petuški. Musím říct, že na mě ani tehdy ani potom tento text žádný dojem neudělal. Zakouším vášeň k přímým tragickým textům a stylizované menipeje, sarkastické alegorie, všichni ti Zoščenkové, Stavební jámy a Psí srdce nebo anekdoty o Čapajevovi, co se rozrostly do rozměrů románu – zkrátka všechny ty konvenční knihy – mě nechávají chladným.“

S Limonovovou emigrací (na konci 70. let odjíždí s izraelským vízem přes Rakousko do Spojených států, kde žije do roku 1983, poté se stěhuje do Paříže, kde se mu přes různé tahanice podaří v roce 1987 získat francouzské občanství, do Ruska se vrací v 90. letech) nabývá Kniha mrtvých přímo „světového“ rozměru – jejími „mrtvými“ hrdiny se stávají Salvator Dalí, Andy Warhol či beatníci Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti a Gregory Corso. Všichni bez výjimky dopadají podobně jako Jerofejev. Z ruských model, s nimiž je třeba zatočit, zbývá už jen jedna z největších, Josif Brodskij, laureát Nobelovy ceny za rok 1987.

„Brodskij je nepřekonatelný obchodník se svým vlastním zbožím a hlavní je, že mu pomohla sovětská moc, když mu bezplatně udělala reklamu, díky rozruchu kolem soudu za příživnictví se neznámý člověk stal známým.“ Limonov se přese vše přiznává: „Napsal (Brodskij) několik básní, které bych chtěl napsat sám.“ Brodského vnímá jako jediného reálného soupeře na poli poezie, proto se raději uchyluje k próze, kde podle svých slov neměl konkurenci, a nakonec vykročuje ještě dál: „(Brodskij) navždy zamrzl v téže formě, zatímco já nabírám zvláštností biografie, v roce 1991 přibyla krvavost a válečné příhody a opravdové činy. A v roce 1994 noviny a strana. Boj. Represe. A on toho všeho nedosáhne.“

V podobném výčtu „poražených soupeřů“ by bylo možné pokračovat donekonečna, ale i bez něj začíná na povrch prosakovat to jediné, na co se kniha soustředí - sám její autor, přesněji jeho dokonalý obraz, který se v jakékoli snaze o uchopení tříští. Po vzpomínkách na umělce na scénu přicházejí noví hrdinové, váleční a straničtí, tentokrát již nikoli soupeři, ale spolubojovníci. Už bylo dost bojůvek a šarvátek vedených na papíře s tzv. umělci, protože: „Když čtete knihu, milí čtenáři, myslíte si, že žijete. Ale kdepak, život je jinde – ve svistotu minometů, v mlze nad limany, nad močály, nad horami, v zradách a intrikách.“ Začíná skutečný boj, nebo alespoň výzva k němu, k možnosti stát se „jedním z nich“, spolubojovníkem.
Kniha mrtvých je knihou, tedy literaturou, fikcí, či alespoň stylizací. Takovou stylizací jako Limonovův knírek a špičatá bradka, tlusté kostěné brýle a zpola vyholená hlava? Chtělo by se věřit v odtrženost literatury od reality, chtělo by se zanechat jí v jejím vlastním uzavřeném prostoru. Chtělo by se věřit v geniálního mystifikátora Eduarda Limonova, který se nad námi, naivními čtenáři, jen směje. Ale…

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2809x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce