Manea, Norman

Manea, Norman

rozhovor beletrie zahraniční

Rumunský autor Manea hovoří například o tom, jakou úžasnou volnost člověku poskytuje jazyk vzniklý na křižovatce cest a národů, mezi Východem a Západem Evropy, a jaké podivuhodnosti a bohatství nabízí jeho starobylá latinská struktura...

Lekce z nejistoty
rozhovor s Normanem Maneou

- Pane Maneo, přijel jste do Prahy na Festival spisovatelů Praha, jehož letošní ročník byl věnován Josephu Rothovi ("Nevím, kam jdu"). Má první otázka se týká právě tohoto typicky středoevropského spisovatele, jehož osudy jsou spjaty s Haličí, Rakouskem, Německem, Polskem a Francií. Zdá se, že střední Evropa si přes složitosti historického vývoje uchovává jakousi svébytnou mentalitu. Podle politologa Jacquesa Rupnika ji lze zeměpisně vymezit jako území, kde najdete jednopatrové nádražní budovy nažloutlé barvy, kde se peče jablečný závin a kde můžete trávit dlouhé hodiny v kavárně při četbě novin. Je podle vašeho názoru představa svébytné střední Evropy stále ještě životaschopná, anebo ve sjednocující se Evropě už nemá žádné opodstatnění? A jaké jsou v této souvislosti Vaše dojmy z Prahy: pociťujete zde nějakou zvláštní atmosféru danou tím, že leží v srdci Evropy, anebo Vám připadá jako jakákoli jiná metropole?
- Snad Vás bude zajímat, že na Bard College v New Yorku přednáším hlavně středoevropskou literaturu. Přitom se často vracím k osobnosti Josepha Rotha a zejména k jeho románu Pochod Radeckého. Ve svých přednáškách o kultuře a literatuře střední Evropy, nazvaných "Kafka a jeho sousedé", "Dunaj – kulturní itinerář", "Exil a odcizení v moderní próze" a "Východoevropští spisovatelé", se snažím postihnout geopolitickou, psychologickou a kulturní specifičnost této části starého kontinentu, ležící mezi Ruskem a Německem. Literatura, jež vznikala a vzniká ve středoevropském prostoru, se vyznačuje velikou pestrostí a proměnlivostí, vzepětím i úzkostmi; umělecky je neobyčejně expresivní a nelze pochybovat o její originalitě. Neusiluje o samoúčelnou pitoresknost či exotičnost, nýbrž klade naléhavé otázky po smyslu bytí, pramenící mimo jiné z vytrvalého pocitu marnosti lidského osudu. Tímto způsobem tázání se zásadně odlišuje od slovanského mesianismu i od německého romantismu. Měl bych ještě dodat, že pocházím z Bukoviny, která rovněž je (nebo alespoň byla) součástí střední Evropy. V Bukovině se narodil také nejslavnější rumunský básník, poslední evropský romantik Mihai Eminescu. Teprve nyní jsem se dověděl, že jeho proslulá fotografie (zpodobňující ho jako krásného mladého muže s delšími tmavými vlasy, vysokým čelem a hrdým pohledem) vznikla na podzim roku 1869 v Praze, v ateliéru fotografa Jana Tomáše v dolní části Václavského náměstí. Konečně jsem si tedy mohl opravit chybný údaj, tradovaný v rumunské literární historii, podle níž fotografie pochází z Vídně, kam posléze mladý básník odešel na studia. Velmi mě potěšilo, že jsem se při návštěvě pražského festivalu seznámil s překvapivě početnou skupinou rumunistů - znalců rumunského jazyka a literatury, kteří svou odbornou a překladatelskou činností obětavě přispívají k budování mostů mezi českou a rumunskou kulturou. Toto poznání bylo nečekaným vyvrcholením pobytu ve městě, jež si navzdory davům turistů a nevyhnutelné komercializaci uchovává svou nezaměnitelnou tvář i aureolu.

- Jedním z nejznámějších středoevropských spisovatelů je Franz Kafka. Při četbě některých vašich povídek a románů má člověk občas dojem, že se ocitl rovnýma nohama v kafkovském světě. Někteří literární kritikové při rozboru vašich děl výslovně poukázali na podobnosti mezi vaší a Kafkovou poetikou. Mohl byste se vyjádřit, zda se cítíte spřízněn s tímto pražským německým spisovatelem, či zda vás dokonce jeho způsob psaní v něčem ovlivnil?
- Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl navštívit Prahu, byla právě touha najít zde stopy Kafkovy přítomnosti a poznat alespoň částečně prostředí jeho každodenní existence. V tomto směru mě nechávají chladným restaurace a obchody s jeho portréty, tričky a kalendáři, naopak se snažím vstřebat něco z atmosféry toho města, jež poznačilo spisovatelův život i tvorbu. Město se pochopitelně od té doby hodně změnilo, avšak jeho krásu i temnotu si lze představit například při návštěvě malého domečku v alchymistické Zlaté uličce, v těsné blízkosti velkého Hradu (v němž můžeme spatřovat třeba Zámek z jeho románu – kdo ví?). Ona skromná a stísněná komůrka je výrazem Kafkovy osamělosti a izolace; symbolizuje vězeňskou celu, v níž hledal a nakonec i našel svobodu. Znělo by neskromně, kdybych tvrdil, že některá moje díla jsou "kafkovská", ale rád přiznávám, že magie vyzařující z jeho životních osudů i z jeho psaní mě neustále doprovází a nepřestává mi uštědřovat lekce z nejistoty.

- Při jednom z vašich vystoupení v Divadle Minor vám Michael March položil otázku, jak se vyrovnáváte se situací spisovatele, který měl (a ostatně stále má) svou mateřštinu jako pracovní nástroj, avšak v novém prostředí musí, nejčastěji z praktických důvodů, používat i jazyk země, v níž se usadil. Vaše odpověď byla formulována promyšleně a působivě, jenže v angličtině, takže jsem ji určitě nepochopila se všemi nuancemi. Mohl byste na tuto otázku odpovědět ještě jednou, tentokrát rumunsky?
- Mluvit o rodném jazyce, který je nejčastěji nazýván jazykem mateřským, je skoro totéž jako mluvit o matce, jež nás přivedla na svět, bděla nad námi a věděla o všem, co formovalo či deformovalo naši existenci. V úvodu vystoupení v Divadle Minor jsem byl požádán, abych vysvětlil, v čem je pro mne rumunština jedinečná a zázračná. Ve své odpovědi jsem se snažil vystihnout, jakou úžasnou volnost člověku poskytuje jazyk vzniklý na křižovatce cest a národů, mezi Východem a Západem Evropy, a jaké podivuhodnosti a bohatství nabízí jeho starobylá latinská struktura, jež vstřebala – někdy hladce, někdy s jistým napětím - četné jazykové vlivy, které se v průběhu staletí projevovaly na jihovýchodě Evropy. Hovořil jsem také o své lásce k této jediné Vlasti. Možná, že mé vyznání bylo dosti patetické; v zásadě se asi příliš neliší od toho, co cítí kterýkoli spisovatel přebývající, myslící a tvořící ve svém vlastním jazyce, avšak exulant, jemuž osud dovolil vzít si s sebou mateřštinu jako jediné jmění a jediný domov, prožívá vztah k jazyku daleko intenzivněji.

- Má poslední otázka se týká právě rumunského exilu. Zatímco spisovatelé původem z Rumunska, kteří našli azyl ve Francii, jsou u nás poměrně dobře známi, zejména slavná trojice IonescoEliadeCioran (nejvíce českých překladů bylo pořízeno z díla Eliadova), o rumunských spisovatelích, kteří si v době komunistického režimu zvolili za svou novou vlast Ameriku, toho víme podstatně méně. Před čtyřmi lety jedna studentka Ústavu románských studií Filozofické fakulty v Praze úspěšně obhájila diplomní práci o rumunském exilu ve Francii, nyní další diplomantka sbírá materiál k obdobné práci o rumunských autorech žijících ve Spojených státech. Které osobnosti by podle vašeho názoru neměly chybět v žádném, třeba i nejstručnějším přehledu amerického exilu?
- Mircea Eliade patří k americkému exilu přinejmenším natolik, jak patří i k exilu francouzskému. Ve skutečnosti mu slávu přinesla nikoli Francie, nýbrž Amerika, kde ho přijali velmi srdečně a s respektem. Právě tam se stal jedním z nejvýznačnějších historiků náboženství, ale kromě religionistických prací tam uveřejnil i řadu děl ryze beletristických. Další pozoruhodnou osobností mezi Rumuny v Americe byl Eliadův žák Ioan Petre Culianu, který se pozvolna vymanil z učitelova vlivu a vynikl jako originální badatel, myslitel i literát. Podle nejnovějších statistik žije v Americe asi milion Rumunů: to skýtá předpoklad velkého tvůrčího potenciálu. Nebylo by příliš obtížné sestavit výčet hodnot, jež rumunští spisovatelé vytvořili či tvoří v té ohromné zemi, která je de facto kontinentem. Seznam by byl určitě velice obsáhlý, ale podle mého názoru by v něm neměli chybět spisovatelé jako je básník Andrei Codrescu, básnířka Nina Cassian, literární teoretik Matei Călinescu, filozof a esejista Virgil Nemoianu a literární kritik Toma Pavel.

Libuše Valentová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2162x

Inzerce
Inzerce