Guimarães Rosa, João: Velká divočina: cesty 2

Guimarães Rosa, João
Velká divočina: cesty 2

recenze beletrie zahraniční

„Žít je hrozně nebezpečné,“ je jednou z ústředních vět proslulého románu Velká divočina, jehož autorem je jeden z největších brazilských spisovatelů 20.století Joãu Guimarães Rosa.

 

Žít je hrozně nebezpečné 
João Guimarães Rosa: Velká divočina: cesty, přeložila Pavla Lidmilová, vydala Mladá Fronta, Dauphin, Praha 2003, 440 stran, cena 289 Kč

„Žít je hrozně nebezpečné,“ je jednou z ústředních vět proslulého románu Velká divočina, jehož autorem je jeden z největších brazilských spisovatelů 20.století João Guimarães Rosa, mimo jiné i výborný novelista, povídkář, básník, ale také lékař. Své místo na poli světové literatury si vydobyl nepochybně zásluhou jazykové vybroušenosti svých prací, neboť jeho knihami se prolíná autentický syrový jazyk s poetickými výrazy i novotvary, ale především díky své schopnosti neopakovatelným způsobem vystihnout brazilské reálie a vůbec ducha své země, k němuž neodmyslitelně patří tajemný svět magie, duchů a ďáblů.

Velká divočina je snad nejslavnějším dílem tohoto autora a skutečně zde nejdeme kvintesenci „rosovství“. Přestože se příběh týká velice konkrétního člověka v konkrétní životní situaci a na konkrétním místě, kterým je brazilská divočina, je jeho vyznění sugestivně lidské v nejširším slova smyslu. Celá kniha je vlastně monologem stárnoucího muže, který využívá příležitosti otevřeně vyprávět o svém životě cizinci, který jen projíždí. Zvláštní na celém příběhu je, že stařec ani tak netouží převyprávět někomu své osudy, jako spíš po rozhřešení. A ještě zvláštnější je, že rozhřešení nedostává on, ale jakýmsi záhadným a uklidňujícím způsobem jej v průběhu vyprávění dává nám.

Muž jménem Riobaldo, jehož život můžeme prostřednictvím Rosovy knihy sledovat, je jagunçem, tedy členem zbojnické tlupy putující brazilskou divočinou i pustinou, bojující jak proti vládním vojákům tak ve vzájemných půtkách. Toho, kdo je přesvědčen, že se od zbojníka nedají očekávat jakékoli hlubší úvahy o smyslu lidské existence, vyvede vypravěč brzy z omylu. „Bůh existuje, i když není , ale zlý duch nepotřebuje existovat, aby byl – když člověk ví, že neexistuje, tu se on všeho zmocní. Peklo je nekonečno, které ani nelze spatřit. Ale člověk chce nebe, protože chce konec: ale takový konec, aby po něm potom všecko viděl.“ (s. 46,47) Monologem se neustále prolínají podobné úvahy a my s podivem zjišťujeme, že zbojnická tlupa může být velmi plodným prostředím pro filozofického ducha. Ostatně jak jinak, když jsou její muži denně konfrontováni se smrtí, kdy přátelství jednoho může znamenat vážné nebezpečí pro druhého a kde Bůh i Ďábel jsou stále přítomni a často nebezpečně splývají. Právě smlouva s Ďáblem je největším Riobaldovým životním dramatem a jedna z nejdůležitějších dějových zápletek. Kdy je smlouva s démonem uzavřena? Je skutečná? Může být člověk i nadále dobrý? Jakou má nad ním ďábel moc? Mění jeho povahu nebo si ji člověk mění sám, protože v té největší výzvě překonal svůj strach ze zla? Na to vše se táže hlavní postava knihy a během vyprávění nachází jediné vysvětlení - všechna tajemství, všechno dobro, zlo, spása i zatracení jsou skryta v člověku a on až na své cestě životem postupně odhaluje, co v něm samém bylo ukryto.

Druhým velkým tématem této knihy je láska a dlužno dodat, že Riobaldovy pocity a prožitky jsou v tomto směru stejně komplikované jako jeho vztah k Bohu i Ďáblovi a koneckonců stejně jako tomu bývá v reálném životě. Nejsilnější a zároveň nejsložitější Riobaldovou emocí je jeho vztah k příteli, který se mu citově často vymyká z rukou a přerůstá v něco, čeho se obává jako zvrhlosti, přestože je jinak jeho vztah k ženám i mužům nekomplikovaně vyhraněný. Ptá se po hranicích přátelství, po podstatě lásky i po jejích podobách, od té čistě fyzické, přes něžnou touhu, již cítí ke své snoubence až po onen záhadný cit, který se jej zmocňuje v blízkosti jediného muže. A přestože má ta posledně jmenovaná láska celkem prosté vyústění, nic to neubírá na zajímavosti jeho úvahám a zmatkům.

Síla Rosových prací spočívá v syrové autenticitě jeho příběhů a ve zcela přirozeném způsobu vyprávění, jehož prostřednictvím se teprve postupně seznamujeme s osobami, o nichž hlavní postava nenuceně mluví, protože je na rozdíl od nás evidentně zná. Stejně jako v reálném životě je začínáme chápat jen velmi postupně, prostřednictvím jejich životních příběhů. Guimarães Rosa má navíc obdivuhodný talent vtělit nepostižitelné pocity do slov a my tak máme možnost prožívat jeho hrdiny jako autentické, aniž bychom si kladli nárok jim zcela porozumět. Kromě vypravěčského talentu je na Rosovi strhující i síla jeho úvah. Velice nenásilným způsobem ve své knize rozehrává hru dobra a zla a nenápadně nás nutí k pochopení, že ani jedno ani druhé není něčím, čemu by bylo možné se oddat či zaprodat. Že je naopak údělem člověka oscilovat po celý život mezi oběma póly, jichž se jen zlehka dotýká a většinou až mnohem později pozná, co bylo skutečně dobré a co špatné.

 

 Guimaraes

© Eva Batličková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 118 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3056x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce