Soucy, Gaétan: O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (in LtN)

Soucy, Gaétan
O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (in LtN)

studie beletrie zahraniční

Román významného současného kanadského autora Gaétana Soucyho Holčička, která si ráda hrála se sirkami vyvolává potřebu vícerého čtení.

 

Holčička na dvojí způsob
Gaétan Soucy: O holčičce, která si ráda hrála se sirkami. Přel. Kateřina Vinšová, Academia, Praha 2003, 181 s.

Román významného současného kanadského autora Gaétana Soucyho Holčička, která si ráda hrála se sirkami vyvolává potřebu vícerého čtení, což je zřejmě kompenzační reakce na jeho mimořádnost. Proto se jej pokusíme přečíst dvěma způsoby.

Holčička a la Jung
První způsob dnešního interpretačního menu nám vnukl sám autor, jenž vyzývá k mytologickému výkladu svých knih. Kromě Mága z kulaté věže, M.-L. von Franzové a B. Bettelheima nám budou oporou i H.-P. Rohr, V. Kastová, R. Bly, M. Woodmanová, J. Hillman...

Nejprve příběh. Na venkovské usedlosti umírá otec, který tu dva dospívající syny udržoval v odtržení od okolí. Bratři jsou nuceni poprvé vykročit ze světa sestávajícího z perverzních bizarerií a zlomků, které zbyly ze skutečnosti normality poté, co byla velkolepě zničena, ven. Vypravěč se vydá do vsi, kde čelí poznání, že je nikoli chlapec, nýbrž dívka, a získá ochránce v osobě důlního dozorce, kterého ale zabije hrdinčin bratr. Trhlina mezi oběma světy se rozpíná do ontologicky nesmírné, ba vesmírné vzdálenosti a do uzavřené enklávy se žene svět z venku, aby ji podle svých parametrů standardizoval. Závěr kolísá v nejistotě mezi vypravěččiným přežitím a alternativou, že násilné normalizaci podlehne dosavadní způsob jejího bytí nejen jako biotop - území vnější reality, nýbrž také jako "psychotop" - prostor vnitřní reality.

K archetypologickému porozumění se nabízí "královská" cesta, pokud se zaměříme na jeden útržek vypravěččiny výpovědi: příběh o "princezně" vězněné "šíleným mnichem" a osvobozené "rytířem", jehož banalizace paraliteraturou, která toto schema převzala ze středověké rytířské epiky a pohádky, nám nesmí zakrýt jeho význam. Nejprve si všimněme korelace mezi rozvržením vypravěččina životního příběhu a rozvržením pohádkového příběhu. Funkční analogii mezi otcem a mnichem založenou na archetypu "žalářník" upevňuje stejnost jejich atributu. Mnichovo "šílenství" sem uvádí přívlastek s významem druhového označení a vymezuje je tak v kategoriálnosti, čímž poukazuje na archetypičnost postavy coby "zloducha" a přispívá k jejímu rozpoznání, kdežto "šílenství" otcovo, jež explicitováno není, pouze deduktivně odhalujeme jako výraz jedinečnosti jeho individuality. Budiž připomenuto nikoli bez odkazu na Foucaulta, že šílenství ve svém vlastním světě není rozpoznatelné, neboť jej zakládá a samo je tímto světem, s nímž je ve vztahu stejnosti, a že teprve konfrontace s ne-šílenstvím přináší do sourodého světa šílenství kontrastní plochu jinosti.

Jestliže důlní dozorce konkretizuje funkci ochranitele a tedy archetyp hrdiny, poslední prvek v trojčlenné konfiguraci se také zdá být bez úskalí. Zvrat, vlastně návrat vypravěččiny identity od mužské k ženské umožňuje zdánlivě bezproblémovou korelaci protagonistky s princeznou, ovšem tím bychom se dopustili chyby: obecné interpretační pravidlo bychom použili schematicky a reduktivně, protože bychom nedbali, jak s danými prvky zachází vypravěččina subjektivita, a zneuznali bychom fakta mající platnost subjektivní pravdy, jejichž promýšlení je podmínkou platnosti (a v klinické situaci i účinnosti) interpretace. Předpokládejme, že příběh má pro ni funkci, jakou má v hlubinně psychologickém pojetí pohádka vůbec: že symbolickým zobrazením obtíží a jejich řešení umožňuje, aby se nedospělý jedinec vypořádal s vývojovými požadavky na úrovni nevědomých procesů - tedy na stupni, kdy by setkání s konfliktem na vědomé úrovni ohrozilo integritu, ne-li psychickou existenci subjektu.

Vypravěčku příběh zaujal zřejmě proto, že se v něm vyskytuje žena, na rozdíl od jejího světa, který je vzhledem k jejímu sebeobrazu výhradně mužský, neboť nerespektuje tělesnou skutečnost, jež jinak předurčuje odpovídající identitní složky kulturního řádu, zejména psychosexuální identitu a identitu sexuální role. Je maskulinizovaný a tudíž neúplný. Přítomnost ženského prvku v pohádkovém příběhu tento nedostatek vyrovnává. Nejvýznamnější je ovšem úsek, v němž se vypravěčka k pohádkovému příběhu vztahuje a tak obnažuje nejspletitější polohy své psýchy. Nezapomeneme-li, že archetypální čitelnost postav tak archaických útvarů jako pohádka usnadňuje vnímateli ztotožnění s tím či oním archetypem, dobře zachytíme v hrdinčině sdělení podstatu jejího problému.

Vypravěč/ka neví, s jakou postavou příběhu se ztotožnit. "Četl jsem ho [příběh] do omrzení a dokonce jsem si ho často v duchu přeříkával, byl jsem z toho tak naměkko, že jsem ani nevěděl, jestli sám nejsem rytíř nebo princezna, nebo stín věže, nebo prostě a jednoduše něco, co je součástí scenérie jejich lásky, jako třeba trávník pod hradní věží nebo vůně šípkových růží, nebo rosou posetá přikrývka..." (s.19).

Ve vědomostním obzoru, který vypravěč/ka a čtenář sdílejí, upozorňuje tento výrok přinejmenším na psychosexuální nevyhraněnost. Avšak skutečný dosah váhání mezi mužskou a ženskou figurou zhodnotíme teprve zpětně, jakmile odhalením identitního qui-pro-quo přibude k vědomostnímu obzoru klíčová znalost rozkyvu identit. Vzhledem k subjektivní, mužské totožnosti subjekt v souladu se svým sebeobrazem tíhne při identifikačním procesu k mužské figuře. Ovšem přítomnost ženy ve výčtu prozrazuje vypravěččino ne zcela potlačené biologické pohlaví, které jako by nakonec zpětně stvrzovaly prožitkové vzorce poukazující spíš na ženskou emotivitu. Další prvky výčtu, jakkoli různorodé, lze shrnout do jediné kategorie. Vyjděme z faktu, že v některých řádech jsoucna neexistuje pohlavnost a že entity tohoto druhu jsou cítěny jako mužské nebo ženské jen pod vlivem gramatických struktur a symbolizačních, převážně antropomorfizačních představových mechanismů. Příslušné položky seznamu se pak shluknou do kategorie bezpohlavnosti, a tak vzniká úplná triáda maskulinum-femininum-neutrum. Vnáší-li sem vypravěč/ka střední rod, pak proto, že nevědomý rozpor mezi psychobiologicky danou identitou - substrátem pro budování sociokulturních složek identity, a identitou „naroubovanou“ znemožňuje, aby identifikatorní rozpolcenost byla vyřešena definitivně příklonem subjektu k jednomu nebo druhému pólu. Zavedením hermafroditické, popř. androgynní kategorie neutra, doslova sexuální neutrality, si subjekt zpřístupní řešení, jímž na "nerozhodnutelnost" dilematu "vyzraje".

Vzájemná milostná náklonnost protagonistů stvrzuje pohyb příběhu po dějové dráze pohádky, avšak než jejich zalíbení může přejít v zaslíbení, scénář smykem přeskočí do ontologického vzorce, kde se v podstatě náhodného jakožto protikladu nutného vyjevuje jeho determinující moc, jeho zákonitá převaha nad lidskou předvídavostí, jež nikdy nemůže pojmout celek jeho potencialit. V tomto vzorci, který je jedním z vzorců tragédie, je nepřátelskost náhody vůči lidským záměrům zrovna tak metafyzicky škodolibá jako v Tristanovi a Izoldě, v Romeovi a Julii...

Avšak sestra holčičky se sirkami dokázala na rozdíl od obou svých sourozenců úctyhodnou věc. Když se zbortily zdi vnějšího vězení, překonala zdi vnitřního vězení schopností vztahu k člověku "z venku".

Část vítězství jí ovšem patřila už od chvíle, kdy se z vězení začala prosekávat sama zevnitř, kdy si skrz spleť existenciálních květů a existenciálních trnů klestila cestu zbraní sobě nejvlastnější a vpravdě tvořivou: nikoli mečem, ale perem.

Holčička a la Barthes
„Je to bytost jazyka“, říká o své protagonistce G. Soucy. Tímto výrokem přecházíme od první statě k druhému chodu dnešního menu. Nevšednost příběhu nestojí a nepadá s krajním množstvím krajně patologických okolností, nýbrž s jazykem. Stylistika a rétorika před námi otevře směr k deskriptivnímu uchopení estetického charakteru jazyka, odkud se můžeme odrazit ke zkoumání významu a funkce zatím jen popsaného jevu.

Text, s nímž skvěle pracovala Kateřina Vinšová, je nápadný rozpětím od nejvyšších až po nejhlubší stylistické polohy. Literárnost, vybroušenost; hovorovost, lidovost: takový je slohový rozkyv textu. Vertikální kontrast se navíc kříží s kontrastem horizontálním, kde se ustálené prvky kolektivního úzu včetně floskulí ocitají v barokním (či manýristickém?) sousedství s jazykovými panoptikáliemi, které jsou unikáty v obém slova smyslu - jak statisticky, protože se vymykají pásmu průměru, tak hodnotově, protože skýtají průhled do vypravěččiny subjektivity.

Vertikální kontrastnost tu má podobu koktejlu dvou rejstříků, jejichž prokřížení, kdy sermo sublimis povyšuje "nízká" témata a sermo humilis strhává dolů "vysoká" témata, ruší vzdálenost mezi tzv. vznešeným a tzv. přízemním. Hierarchie řádů bytí se rozbíjí, neboť není zachováno jejich uspořádání v hodnotovém poli, jehož osou je výše uvedená dvojpólovost. Podobně jako v textech aretinovské či rabelaisovské ražby roj, rej a ráj kontrastů, v nichž alchymicky podvratná metaforičnost provádí coniunctio sprostého s urozeným a pošetilého s moudrým, rozpoutávají stylový karneval, v němž je ošidné důvěřovat zdání a nepřipustit, že ošklivé je maskou krásného a že za krutost se přestrojila něha.

Karnevalový princip dovršuje fakt, že jazyk navzdory důmyslnosti nepůsobí uvnitř fikce jako brilantní výtvor intelektuála, který by ze skribofilního rozkošnictví provozoval oslnivou kejklířskou hru. Soucyho um jde nad tuto hranici a "dělá" styl právě tak, aby fikci nesl a unesl a aby dostál náročnosti jejích vnitřních souvislostí. To jest tak, aby svéráz stylu neprozradil autora z nerománové reality, ale aby zjevoval autora z reality fikce: mladou ženu, u níž se vsazenost do otcova šílenství, na kterém se bezděky podílí, schopnost kouzlit s jazykem a posedlost literaturou spojily do situační konstelace, jejíž výjimečnost spočívá v míře a odstíněnosti deviace.

Posun prvního stupně vzniká tak, že zkušenostní skutečnost hrdinky je příliš odchýlená od toho, co jako skutečnost určuje většinová zkušenost a co ve smyslu normotvorného, mnohdy represivně využívaného konceptu vymezuje jakási společenská smlouva či majoritní konsensus.

Posun druhého stupně vyvěrá z nesouměrnosti mezi skutečností jazykovou a empirickou. Vypravěčka zná některé skutečnosti pouze pojmově, nikoli jevově. Je vybavena pojmenovávacím materiálem, ví, co jazykové prvky označují, ale buď neví, s jakou představou sensorického obsahu vzešlou ze smyslově vnímané nejazykové skutečnosti pojmenování spojit, anebo tuto představu postrádá. Mezi symbolickou a empirickou zkušeností je zlom, který lze odstranit jen tak, že se chybějící obsahy perceptivně doplní a že se denotativní články propojí s odpovídajícími mentálními reprezentacemi vjemů.

O hrdinčině vylomení z všeobecně uznané skutečnosti také vypovídá směs sofistikovaného a pokleslého. Vypravěčka neměla možnost osvojit si stylistickou rozvrstvení jazyka ve styku s jazykovým společenstvím a nemůže se umět pohybovat podle sociolingvistické normy. Karnevalový charakter stylu je tak výsledkem nehledaného, polo instinktivního užívání jazyka, s nímž zachází "něžný barbar", "urozený divoch", "ušlechtilé zvíře".

Text, jak se dovídáme v konci, vzniká v nouzi nejvyšší jako výpověď o bezprostředním existenciálním ohrožení. Čím víc hrdinka ustupuje před postupující zkázou, tím víc mohutní text. Vnějšího prostoru ubývá, textu přibývá, ale tam i tady se vypravěčka přibližuje k hranici. V nepřímé úměře mezi zanikajícím domovem a vznikajícím textem vytváří prostor, kde se vysoukává z ujařmení do svobody a zvrací své postavení člověka ničeného v postavení člověka tvořícího: jazykem vládne, v jazyku ji neovládá nikdo a nic kromě jazyka samotného. V dramatických okolnostech vypravěčka, jejíž těhotenství vyšlo najevo v konci první části, začíná rodit. Ke konečnému završení vzniku tu souběžně dospívají dvě díla, dítě a text, který je z vypravěčky vypuzován stejně nezvratně jako novorozeně: jako by porod dítěte a porod textu spínala významotvorná zákonitost. I proto lze vnímat chrlení textu nejen jako činnost, která má svébytnou funkci v libidinální ekonomii (v. níže), ale jako prodloužený projev tělesnosti, symbolizující svou samočinností proudění menstruační krve, popř. sekreci jiných tělních tekutin.

Vypravěčka výpověď skanduje vstupy, kde se přehoupne nad událostní proud, z narativního registru na registr reflexivní. "Jestli se to tak říká"; "Jestli víte, co tím myslím" atp. Je v existenciální i časové tísni, ale přesto si vyvzdoruje čas k modálním či intersubjektivním závorkám. De duobus malis minus est eligendum: obava, že text nedopíše, je pro ni zřejmě únosnější než rezignace na autorské promluvy.

V těchto vstupech vypravěčka de facto cosi sděluje o svém vztahu k jazyku. Vyčteme z nich, že není uvnitř pohodlné iluze, podle které je jazyk průhledný a symetrický s nejazykovou skutečností. Zacházení se slovy není nevinné a ona se hlásí k nebezpečné odpovědnosti, jež takto vzniká: dovídáme se o zralosti jejího vztahu k jazyku. Dialog s jazykem je rovněž způsob, jímž se vypořádává s realitou (coping strategy), a jediná dostupná forma duchovnosti mezi těmi, kteří vytvářejí její sociální okolí a kteří s částečnou výjimkou otce jsou ve své primitivnosti, demenci, popř. asociálnosti schopni pouze animality. Ač je vypravěčka s bratrem spřízněna živočišnou, prvotní formou projevu některých emocí, jelikož je nikdo nenaučil sociálnímu kódu emoční komunikace, díky žití v jazyku uniká primitivitě a lidské zakrnělosti a obaluje se ochrannou sítí, která ji sice neuchrání od animality druhých fakticky, tělesně, ale která aspoň mírní duševní dopad jejich násilí. Chabá akulturace a nejen vnější, ale i vnitřní, psychická nedostupnost jiných sublimačních kanálů způsobují, že vypravěččin jazyk je průtočným koridorem energie, jež mu dodává obrovskou amplitudu. Na křehké hraně obzoru přichází k zrození nejen text, nejen dítě, ale i touha, která se u protagonistů prolíná s vědomou existencí v jazyce, podpírá oblouk, po němž se oba k sobě přibližují, a je vzdorem naděje vůči tragičnosti, protože člověka iniciačně otevírá pro Druhého a tak mu rozevírá vyšší rozměr života.

Smrtí vyvoleného holčička s perem ztrácí sebe jako objekt touhy Druhého, a tím v prožitku jeho nevratné tělesné ztráty ztrácí také klíč k vlastnímu zítřku a k vlastní tělesnosti. Právě tady se teze erbovní autority této statě, a sice že v původu psaní je touha, rozžíhá do zářivé pravdy. Bytost jazyka se choulí do textu, který je poslední apokalyptickou výspou hroutícího se a psaním nastavovaného horizontu, kam se stahuje, kde neví, zda pohromu přežije, kde se to ani vědět neodvažuje a kde čelí nejdrtivější existenciální události tak, že se stává slovem.

Slovem, do něhož přeměnou probíhající v opačném směru než zakládající událost křesťanství přepodstatní tělo, aby do okamžiku drastického rozlomení života vtlačila možnost jej přežít a tak proměnila perspektivu odepřenou v perspektivu odpíranou.

 

 

© Catherine Ebert-Zeminová 
článek vyšel v upravené podobě v Literárních novinách.
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: Iasoreia, 14.01.2005 14:48
Soucy, Gaétan: O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (in LtN)
Tak tenhle rozbor fakt stojí za to.. Věda pro vědu..
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4116x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce